19 C 239/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 23 772,01 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 472,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 472,01 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 300 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 9. 7. 2020 ke zdejšímu soudu s žalobou ve znění jejího doplnění ze dne 4. 10. 2021, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 23 772,01 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 30. 4. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 444 Kč (tj. s pevně stanovenou úrokovou sazbou po dobu trvání smlouvy), poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč, tj. v celkové částce 27 272 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, poslední splátka byla splatná dne 30. 6. 2019. Žalovaná však nesplnila závazek řádně a včas, ocitla se v prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Žalovaná částka je tvořena dlužnou jistinou úvěru ve výši 13 213,48 Kč, dlužným úrokem ve výši 1 116,55 Kč, dlužným poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 1 206,88 Kč, dlužným poplatkem za sjednání úvěru ve výši 5 882,22 Kč a dlužným inkasním poplatkem ve výši 2 352,88 Kč. Příslušenství sestává ze zákonného úroku z prodlení z částky 23 772,01 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a nešlo o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), vyzval soud žalovanou podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo doručeno na adresu tehdy platného trvalého bydliště [obec a číslo], [PSČ] [obec], žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu. Soud proto ve věci nenařídil jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná uzavřela dne 30. 4. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout částku ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit včetně kapitalizovaného úroku ve výši 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč, tj. celkem částku 27 272 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Zápůjční úroková sazba při splatnosti ve 14 měsících činila 15 %, RPSN činilo 252,65 % /viz smlouva o úvěru na č. l. 11 Při zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjistila následující skutečnosti. Žalovaná byla v době uzavření předmětné smlouvy zaměstnána u [právnická osoba] s.r.o., [IČO], a to již od ledna 2016. Žalovaná byla vdaná a bydlela v nájmu. [obec] měsíční příjmy žalované činily částku 17 517 Kč a sestávaly se ze mzdy ve výši 14 212 Kč a důchodu/sociálních dávek ve výši 3 305 Kč. Pravidelné měsíční výdaje činily celkem částku 13 389 Kč a sestávaly se z nákladů na bydlení a energie ve výši 4 500 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobních nákladů ve výši 5 590 Kč, srážek ze mzdy/výživné ve výši 2 000 Kč, splátek stávajících půjček ve výši 1 299 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla z použitelného měsíčního příjmu žalované ve výši 4 128 Kč /viz standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 36-37, žádost o úvěr na č. l. 38-39, informace pro spotřebitele na č. l. 40 Smlouvou o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávky za žalovanou ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávky včetně příloh v elektronické databázi soudu CEPR/. Vzhledem k tomu, že žalovaná nesplnila svůj závazek a s úhradou se dostala do prodlení, když dosud uhradila celkem pouze částku ve výši 8 700 Kč /viz nesporované tvrzení žalobkyně na č.l. 50, žalobkyně ji vyzvala k plnění předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva na č. l. 12-13 včetně podacích lístků na č. l. 14-16 Žalovaná netvrdila, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud s ohledem na okamžik vzniku předmětného závazku (uzavření smlouvy) posuzoval danou věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení:

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Dle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

10. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že dne 30. 4. 2018 byla mezi účastníky platně uzavřena písemná smlouva o úvěru (která byla současně spotřebitelským úvěrem), když soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala a vyhodnotila řádně úvěruschopnost žalované. Prohlášení žalované o svých příjmech a výdajích soud považuje za věrohodné, které nijak nevybočuje z mezí běžného života. Soud ani z úřední činnosti nezjistil, že by žalovaná v době uzavření smlouvy měla exekuce na majetek ve výši, kterou by nebyla schopna splatit a které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o tom, že by nemohla nový úvěr splatit. Na základě uvedené smlouvy o úvěru pak přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalované jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč a žalované měla vzniknout povinnost půjčené peněžní prostředky vrátit společně se sjednanými celkovými náklady v celkové výši 12 272 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách. Byť právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že se uvedená celková částka skládá z úroku ve výši 1 444 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a inkasního poplatku ve výši 2 700 Kč, je zřejmé, že svou povahou jsou veškeré uvedené částky skryté úroky. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 12 272 Kč posoudil jako celkový úrok. Roční procentní úroková sazba tak v daném případě činí 110,37 %, RPSN činí 187,46 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v dubnu 2018 okolo 8,57 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši cca 110,37 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši přesahující dvanáctinásobek míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.

12. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

13. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské úroky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

14. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do částky 6 300 Kč, která představuje zbývající neuhrazenou část jistiny úvěru (tj. jistina úvěru 15 000 Kč po odečtení uhrazených 8 700 Kč). Soud pak zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 17 472,01 Kč /požadovaných 23 772,01 Kč – přiznaných 6 300 Kč) fakticky představující kapitalizovaný úrok za půjčení peněz, neboť ujednání o těchto nárocích (smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za vyhodnocení úvěru a poplatek za hotovostní inkaso) soud shledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy.

15. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaná dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení, avšak pouze z přiznané jistiny úvěru ve výši 6 300 Kč, a to od 1. 7. 2019, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku byl nárok na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

16. Uvedenou částku má žalovaná povinnost zaplatit žalobkyni, které byla pohledávka ze smlouvy řádně postoupena. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodnutí je zcela v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o.s.ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. V daném případě byl skutkový stav postaven najisto. Žalobní návrh není částečně zamítán z toho důvodu, že by skutkový stav nebyl žalobkyní prokázán, nýbrž výhradně proto, že uplatňovaný nárok na základě žalobkyní prokázaného skutkového stavu je právně hodnocen jako nedůvodný.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010.