19 C 272/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 47 416 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 696 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 696 Kč od 4. 9. 2017 do zaplacení, a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které žalobkyně požadovala uložit žalovanému povinnost zaplatit: -) částku ve výši 20 720 Kč, -) smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 28 000 Kč od 4. 9. 2017 do zaplacení, -) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 304 Kč od 4. 9. 2017 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 47 416 Kč společně se smluvním úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 28 000 Kč od 4. 9. 2017 do zaplacení (za období od 4. 9. 2017 do 15. 1. 2021 byl vyčíslený na částku 22 692,13 Kč) a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 28 000 Kč od 4. 9. 2017 do zaplacení (za období od 4. 9. 2017 do 15. 1. 2021 byl vyčíslený na částku 7 701,17 Kč). Nárok odůvodnila tím, že žalovaný se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 28 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem ve výši 3 920 Kč s úrokovou sazbou 23,72 %, odměnou za administrativní činnost ve výši 5 600 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 200 Kč a poplatkem za životní pojištění [anonymizována dvě slova] 696 Kč, tj. celkem se zavázal vrátit částku 49 416 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 852 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastala dnem 3. 9. 2017. Žalovaný na svůj dluh uhradil za dobu trvání smlouvy celkem 2 000 Kč. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 15. 1. 2021.

2. Žalovaný nejprve uvedl, že s žalobkyní neměl žádný smluvní vztah, a proto nárok neuznal. Poté uvedl, že u [právnická osoba] [anonymizováno] (právní předchůdkyně žalobkyně) měl více závazků. Nicméně si není vědom, že by si kdy půjčil více než 15 000 Kč. Splátky splácel konkrétní zaměstnankyni právní předchůdkyně žalobkyně. Jakmile tato skončila v pracovním poměru, žalovaný zbývající dluh doplatil. Nikdo ho ohledně dlužné částky poté nekontaktoval. Taktéž uvedl, že je přesvědčen, že úvěr splatil ve 14 dnech, čímž od smlouvy odstoupil. Pokud by se však prokázala oprávněnost žalobního nároku, je ochoten se s žalobkyní dohodnout na splátkovém kalendáři, přičemž v jeho možnostech je splácet částku ve výši 1 000 Kč měsíčně.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný podepsal dne 24. 7. 2016 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (též známá jako„ [anonymizováno] půjčka“) smlouvu [číslo] na jejímž základě vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 28 000 Kč. Žalovaný se uvedenou částku zavázal vrátit společně s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 920 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, poplatkem za administrativní činnost 5 600 Kč, hotovostním inkasem ve výši 11 200 Kč a poplatkem za doplňkovou službu životního pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 696 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 852 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal uhradit 49 416 Kč, přičemž RPSN dle smlouvy činilo 75,72 % /viz smlouva na č. l. 20-21, zařazení zákazníka do pojistného programu na č. l. 24 Dle kalkulačky na idnes.cz činí RPSN 204,38 % /viz on-line kalkulačka/. Žalovaný v žádosti o úvěr v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že žije ve vlastní nemovitosti, sdílí domácnost s manželkou, podniká jako OSVČ pod identifikačním [číslo]. V době uzavření smlouvy splácel i dřívější půjčky, a to jak u právní předchůdkyně žalobkyně v celkové výši 8 010 Kč s měsíční splátkou ve výši 305 Kč, tak i půjčku u [anonymizováno] banky ve výši 2 500 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 12 500 Kč. Celkový příjem žalovaného činil měsíčně částku 65 000 Kč, z čehož 50 000 Kč činil příjem žalovaného z výdělečné činnosti a 15 000 Kč tvořily další příjmy žalovaného. Pravidelné výdaje žalovaného činily celkem částku 23 911 Kč měsíčně, z čehož splátky úvěrů činily 13 781 Kč, náklady na bydlení činily částku 4 530 Kč, výdaje domácnosti částku 5 000 Kč a částka 600 Kč představovala spoření a pojištění. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla z použitelného příjmu ve výši 41 089 Kč /viz karta zákazníka na č. l. 22-23 Žalovaný vlastnil ke dni uzavření smlouvy nemovitost společně se svou manželkou, přičemž na nemovitost byly uvaleny dva exekuční příkazy k prodeji nemovitosti, a to pro dluhy ve výši jistin 12 000 Kč a 783 Kč /viz výpis z katastru nemovitostí na č.l. 73 a výpis věcí pro osobu žalovaného/. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvu ze dne 15. 1. 2021 /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 30-31 a seznam postoupených pohledávek na č. l. 32 O postoupení pohledávky byl žalovaný informován dopisem od právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 12. 2. 2021 /viz dopis na č. l. 27, který byl odeslán žalovanému dne 15. 2. 2021 /viz podací lístek na č. l. 28 Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu dopisem ze dne 13. 5. 2021, který byl odeslán dne 14. 5. 2021 /viz předžalobní upomínka na č. l. 25-26, podací lístek na č. l. 29 Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem 2 000 Kč, a to platbou ze dne 23. 3. 2017 ve výši 1 000 Kč a platbou ze dne 20. 4. 2017 ve výši 1 000 Kč /viz přehled plateb na č. l. 56 Žalovaný neprokázal, že by na dluh uhradil více či ho splatil zcela, když z evidence splátek vyplývá, že se jednalo o splátky úvěrů ze smlouvy [číslo] ze dne 20. 7. 2015 a smlouvy [číslo] ze dne 29. 10. 2015 /viz evidence splátek na č.l. 82 a 84/.

4. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“ či„ ZoSÚ“), zejména podle následujících ustanovení.

5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

6. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

7. Podle § 9 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ust. § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

11. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

13. Žalovaný nejprve uváděl, že s žalobkyní neuzavřel žádnou smlouvu, což je pravdou, jelikož žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena společností [právnická osoba], [IČO], která byla původním věřitelem žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Žalovaný do spisu nahlížel den před jednání, s předmětnou smlouvou o úvěru se tedy seznámil, přitom výslovně netvrdil, že by uvedenou smlouvu neuzavřel. Žalovaný tvrdil, že si nikdy nepůjčil více jak 15 000 Kč, avšak zároveň tvrdil, že s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel více smluv, přičemž v jednom případě od smlouvy odstoupil a dluh uhradil do 14. dnů. Soud tedy konstatuje, že na základě předložené smlouvy obsahující podpis žalovaného, žalobkyně unesla své důkazní břemeno, a proto vzal soud za prokázané, že smlouva mezi účastníky řízení byla platně uzavřena. Stejně tak se soud neztotožnil s tvrzením žalovaného, že tento svůj dluh v minulosti již uhradil. Žalobkyně předložila platnou smlouvu o úvěru, předložila též přehled jednotlivých úhrad žalovaného. Bylo tedy na žalovaném, aby své tvrzení ohledně úhrady celého dluhu prokázal. Žalovaný sice předložil listiny, které prokazují, že právní předchůdkyně žalobkyně splácel, avšak se jednalo o jiné zápůjčky a nikoliv o žalovaný dluh, čehož si je i sám vědom. Žalovaný tedy neoznačil žádné důkazy, které by prokázaly, že žalovaný dluh uhradil, a proto soudu nezbylo než vzít za prokázané toliko úhrady doložené žalobkyní, tedy úhrady dvou splátek po 1 000 Kč (tj. celkem 2 000 Kč).

14. Soud dále uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala a vyhodnotila řádně, když soud nepovažuje za nijak nevěrohodné prohlášení žalovaného o svých příjmech, když žalovaný toho času pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná. Stejně tak soud za věrohodné považuje zjištěné výdaje žalovaného, které měsíčně činily 23 911 Kč, když žalovaný s manželkou bydlel ve vlastní nemovitosti. V rozporu se zjištěnou úvěruschopností žalovaného v době uzavření smlouvy není ani skutečnost, že žalovaný již hradil poměrně vysoké splátky dřívějších úvěrů, jelikož se především jednalo o splátky hypotéky ve výši 2 500 000 Kč. Jak je obecně známo, hypotéky v současnosti představují nízké investiční riziko, a to především z důvodu zajištění jejich hodnoty nemovitostí, k jejímuž pořízení hypotéka slouží či nemovitostí jinou, a dále z důvodu růstu cen nemovitostí, kdy za hypotéku pořízená nemovitost každým rokem podstatně zvyšuje svou hodnotu. Soud proto nehodnotí skutečnost, že žalovaný splácel relativně vysoký hypoteční úvěr, jako rozpornou se zjištěnou úvěruschopností žalovaného. Ostatně zjištěné nadprůměrné příjmy žalovaného byly pro poskytnutí dalšího úvěru zjevně dostatečné. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaný měl u právní předchůdkyně žalobkyně i jiné smlouvy, nicméně závazky z těchto smluv plnil řádně a včas. Žalovaný měl rovněž v době poskytnutí smlouvy dvě exekuce, jednalo se však o exekuce na relativně nízké částky (783 Kč a 12 000 Kč). Nelze tedy uzavřít, že by v době uzavření smlouvy byly dány důvodné pochybnosti o tom, že by žalovaný nebyl schopen úvěr splatit. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.

15. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách společně s celkovými náklady včetně pojištění ve výši 21 416 Kč. Byť právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že se uvedená celková částka skládá z úroku ve výši 3 920 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 5 600 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 11 200 Kč, je zřejmé, že svou povahou jsou veškeré uvedené částky skryté úroky. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 20 720 Kč posoudil jako celkový úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 74 % z dlužné jistiny, RPSN činí cca 204,38 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v srpnu 2016 okolo 10,80 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši cca 204 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru tolik přesahující úroky obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.

16. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

17. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

18. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do částky 26 696 Kč, která představuje zbývající neuhrazenou část jistiny úvěru a poplatku za volitelnou službu pojištění (tj. jistina úvěru 28 000 Kč + poplatek za pojištění ve výši 696 Kč - uhrazených 2 000 Kč). Soud pak zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 20 720 Kč (požadovaná částka 47 416 Kč – přiznaných 26 696 Kč) fakticky představující kapitalizovaný úrok za půjčení peněz, neboť ujednání o těchto nárocích (smluvní úrok, poplatek za administrativní činnost a hotovostní inkaso) soud shledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Stejně tak byl zamítnut smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně dále běžící až do zaplacení, který žalobkyně požadovala dílem v kapitalizované podobě.

19. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti (tj. nejpozději do dne 3. 9. 2017) se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení, avšak pouze z přiznané jistiny úvěru ve výši 26 696 Kč, a to od 4. 9. 2017, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku byl nárok na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

20. Žalovaný požádal, že v případě prokázání oprávněnosti žalobního nároku by rád uhradil svůj dluh ve formě splátek po 1 000 Kč. Žalobkyně byla ochotna akceptovat úhradu dluhu ve splátkách, avšak ve výši 3 000 Kč měsíčně. Jelikož na majetek žalovaného byla v roce 2021 nařízena 1 exekuce a v roce 2020 byly na majetek žalovaného nařízeny 2 exekuce, vyšel soud vstříc žádosti žalovaného a rozhodl soud o možnosti žalovaného splnit shora uvedené povinnosti v pravidelných po sobě jdoucích minimálních měsíčních splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Soud má za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně, když s ohledem na exekuce na majetek žalovaného nelze očekávat, že by byl dluh uhrazen dříve. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 občanského zákoníku), že nesplní-li žalovaný byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovaného dostatečnou výstrahou, aby splátky plnil řádně a včas.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení.