19 C 332/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 15 353,84 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky - 3 588,84 Kč, - smluvního úroku ve výši 12,38 % ročně z částky 13 635,84 Kč od 8. 1. 2016 do zaplacení, - zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 635,84 Kč od 8. 1. 2016 do 19. 4. 2016, - zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 870,84 Kč od 20. 4. 2016 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 765 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 765 Kč od 20. 4. 2016 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč, splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje od měsíce následujícího, v němž rozsudek nabude právní moci.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 15 353,84 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok s úrokovou sazbou ve výši 166,50 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 605 Kč. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo o doklady o příjmech a prohlášení žalované. Z těchto údajů bylo zjištěno, že žalovaná měla dostatek volných zdrojů ke splácení úvěru. Žalobkyně rovněž ověřila úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a v nebankovním registru klientských informací. Žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Co se týče výdajů, žalobkyně vycházela z částky 11 800 Kč sestávající se z nákladů na nájem, inkaso, dopravu a ostatní ve výši 4 000 Kč, výdaje úvěrované osoby ve výši 3 800 Kč a nákladů na zaopatření dětí ve výši 4 000 Kč. [příjmení] bydlení žalované byla ve formuláři hodnocení klienta uvedena jako pronájem. Pokud jde o příjmy, žalobkyně vycházela z celkového příjmu žalované ve výši 19 600 Kč. Žalovaná pak pravdivost a úplnost těchto údajů stvrdila svým podpisem na dokumentu hodnocení klienta.

2. Žalovaná řádně neplnila své závazky ze smlouvy, na svůj dluh do data zesplatnění celého úvěru uhradila toliko částku v celkové výši 18 235 Kč (7 splátek po 2 605 Kč). Před zesplatněním vznikl žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty podle čl. 12 odst. 1 písm. a) smluvních ujednání ve výši 1 042 Kč, tj. ve výši 8 % z výše splátky (tj. 208,40 Kč) za každou z pěti dlužných splátek, ohledně niž se žalovaná dostala do prodlení delšího než 15 dní, a dále na smluvní pokuty podle čl. 12 odst. 1 písm. b) smluvních ujednání ve výši 677,33 Kč, tj. ve výši 13 % z výše splátky (tj. 338,65 Kč) za každou ze dvou dlužných splátek, ohledně niž se žalovaná dostala do prodlení delšího než 30 dní. V důsledku prodlení žalované došlo k zesplatnění úvěru.

3. Žalobkyně své nároky ze smlouvy o úvěru přehodnotila a přepočítala úvěr tak, jako by byl úročen sazbou 12,38 % ročně, což odpovídá průměrné bankovní úrokové sazbě v daném období dle časových řad [příjmení] vedených Českou národní bankou. Dílčí úhrady žalované pak byly započítány na úhradu běžného úroku ve výši 12,38 % ročně a následně na úhradu jistiny úvěru. Aktuální výše dluhu, jehož zaplacení se žalobkyně touto žalobou domáhá, tak činí na jistině částku 13 635,84 Kč a na smluvních pokutách částku 1 719,30 Kč. Příslušenství sestává z úroku ve výši 12,38 % ročně z dlužné jistiny 13 635,84 Kč od 8. 1. 2016 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 13 635,84 Kč od 8. 1. 2016. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu, ničeho však neuhradila.

4. Žalovaná uvedla, že celé věci nerozumí, nicméně spolupracuje s organizací Člověk v tísni, který ji pomohl vypracovat písemná vyjádření, na něž při jednání zcela odkázala. Ve vyjádřeních nesporovala, že by předmětnou smlouvu s žalobkyní uzavřela. Zároveň potvrdila, že od žalobkyně přijala částku 30 000 Kč. Žalovaná tvrdila, že žalobkyni již uhradila částku 18 235 Kč. Žalovaná však namítá, že celá smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy, k čemuž odkazuje též na argumentaci [název soudu], který usnesením ze dne 8. 7. 2021, č. j. [číslo jednací], zastavil exekuční řízení vedené na majetek žalované na základě nicotného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. [jméno] [příjmení], který přiznal žalobkyni nárok z předmětné smlouvy o úvěru ze dne 11. 5. 2015 [číslo]. Zjevný rozpor s dobrými mravy spatřuje žalovaná především ve výši sjednaného úroku 166,50 % ročně nadto kombinovaný s neakceptovatelnými smluvními pokutami, které jsou navíc zakomponovány do formulářových a nepřehledných obchodních podmínek. Žalovaná tedy shledává žalobu důvodnou co do částky 11 450 Kč, a to však nikoli z titulu smlouvy o úvěru, nýbrž z titulu bezdůvodného obohacení, a dále co do zákonného úroku z prodlení, který by však měl být počítán až od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, tedy ode dne následujícího po právní moci shora uvedeného rozhodnutí [název soudu] ze dne 8. 7. 2021, č. j. [číslo jednací], tj. od 30. 7. 2021. Žalovaná současně požádala o možnost uhradit dluh v měsíčních splátkách v maximální výši 800 Kč, a to s ohledem na svou obtížnou finanční situaci. Žalovaná pečuje o své tři děti, je nezaměstnaná a veškerý její příjem představuje státní podpora a výživné od otců dětí v celkové výši 2 000 Kč, které však není vždy hrazeno řádně a včas. Žalovaná žije s partnerem ve věku 50 let, který je toho času také nezaměstnaný po pracovním úrazu, práci si nyní hledá.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná a žalobkyně, prostřednictvím zprostředkovatele, podepsali dne [datum] návrh na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované, dne [datum] na účet uvedený ve smlouvě, úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit dle sjednaného splátkového kalendáře v 48 měsíčních splátkách po 2 605 Kč splatných vždy nejpozději 17. dne každého kalendářního měsíce. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činila dle části A) smlouvy o úvěru 125 040 Kč, úroková sazba 166,50 % p. a. byla dohodnuta jako pevná na celou dobu splácení úvěru. RPSN na úvěr činilo 166,49 %. Dle čl. VII části B) smlouvy o úvěru běží smluvní úrok až do data skutečného vrácení jistiny úvěru i v případě prodlení dlužníka. Pro případ prodlení žalované s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 15 dnů zakotvily smluvní podmínky sepsané na samostatném dokumentu zhuštěným písmem označené jako„ smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba]“ v čl. 12 odst. 1 smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky a dále smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky, pokud prodlení trvá 30 dnů. Podle čl. 12 odst. 3, 4 smluvních podmínek pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradami dvou splátek nebo jedné splátky do prodlení trvajícím alespoň 60 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, kdy se ke dni zesplatnění celá jistina úvěru a veškeré úroky za poskytnutí úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru splatné nejpozději ke dni zesplatnění. Podle čl. 12 odst. 5, 7 smluvních při zesplatnění úvěru vzniká žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné nové jistiny, nebude-li nová dlužná jistina uhrazena do 10 dnů ode dne zespaltnění a dále právo na smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení, nebude-li nová jistina úvěru uhrazena v den následujícím po dni zesplatnění. Návrh na uzavření smlouvy byl žalobkyní akceptován dne 15. 5. 2015. Oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře bylo žalovanému doručeno dne 18. 5. 2015 /viz návrh na uzavření smlouvy na č. l. 12 - 13 spisu, smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru na č. l. 14 spisu, oznámení o schválení úvěru na č. l. 21 spisu včetně dodejky na č. l. 23 spisu, splátkový kalendář na č. l. 21 p. v. spisu, předsmluvní formulář na č. l. 44 spisu, výpis z účtu na č. l. 24 spisu, prohlášení o splnění informační povinnosti na č. l. 49 spisu, předsmluvní informace na č. l. 51 spisu, kopie OP žalované na č. l. 60 spisu/. V květnu 2015 činil obvyklý úrok při poskytování bankovních úvěrů českým domácnostem 12,38 % /viz systém časových řad [příjmení] [příjmení] na č. l. 16 spisu/. Žalovaná byla před poskytnutím úvěru dne 11. 5. 2015 kontrolována v registru [příjmení] a NRKI a nebyly zjištěny žádné negativní záznamy /viz výpis záznamů z registru [příjmení] na č. l. 52 spisu a výpis z NRKI na č. l. 53 spisu/. Žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, a tyto skutečnosti podepsala, že její čistý měsíční příjem činí průměrně 19 600 Kč. Příjem žalované se skládal z příspěvku na živobytí ve výši 3 377 Kč, rodičovského příspěvku ve výši 7 600 Kč, přídavků na děti ve výši 1 000 Kč, příspěvku na bydlení ve výši 7 649 Kč a úhrad soudem stanoveného výživného ve výši 1 500 Kč. Dále žalovaná sdělila a podepsala údaj o tom, že její průměrné výdaje činí 11 800 Kč, které se sestávají z osobních výdajů žalované ve výši 3 800 Kč, nákladů na péči a výživu dvou nezaopatřených dětí ve výši 4 000 Kč, nákladů na bydlení, dopravu a ostatní ve výši 4 000 Kč. Žalobkyně tak z hlediska zkoumání úvěruschopnosti vyšla z volných zdrojů žalované ve výši 7 800 Kč. Dále žalovaná uvedla, že je svobodná, má výuční list, žije v pronájmu /viz hodnocení klienta na č. l. 61 spisu, nastavená svolení k inkasu a SIPO na č. l. 50 spisu, oznámení o přiznání příspěvku na živobytí na č. l. 54 spisu, oznámení o přiznání rodičovského příspěvku na č. l. 54 p. v., oznámení o přiznání přídavků na dítě na č. l. 55 p. v., oznámení o přiznání příspěvku na bydlení na č. l. 56 p. v., platební rozpis na č. l. 57 spisu, rozsudek č. j. 24 Nc 42/2014-17 na č. l. 58 spisu/. Žalovaná za celou dobu trvání smluvního závazku uhradila žalobkyni toliko sedm splátek po 2 605 Kč, tedy celkem částku 18 235 Kč. Z důvodu prodlení žalované tak došlo automaticky k zesplatnění úvěru, přičemž po zesplatnění žalovaná již ničeho neuhradila. Z důvodu prodlení s úhradami splátek žalobkyně vyfakturovala žalované k úhradě též smluvní pokuty dle čl. 12 odst. 1 smluvních podmínek v celkové výši 1 718 Kč /viz přehled na č. l. 15 spisu, přehled splátek na č. l. 25 spisu, karta klienta na č. l. 26 spisu, splátky na č. l. 27 spisu, faktury na č. l. 17-19 Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou ze dne 4. 4. 2016, která byla téhož dne odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a to ve lhůtě splatnosti do 15 dnů ode dne odeslání výzvy /viz předžalobní výzva na č. l. 20 spisu vč. podacího archu na č. l. 22 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“ či„ ZoSÚ“).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

9. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

10. Podle § 9 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ust. § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

14. Podle § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

15. Podle § 1753 o. z. ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud v prvé řadě konstatuje, že předmětnou smlouvu neshledal jako celek absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z., jak uvedla žalovaná. Soud v tomto směru vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle které neplatnost dílčích ujednání ve smlouvě nezpůsobuje zpravidla neplanost celé smlouvy, zejména jde-li u smluv o úvěru o neplatnost ujednání o úplatě, tj. o úrocích (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 12/2012). Soud proto dále posuzoval platnost jednotlivých smluvních ujednání.

17. Pokud jde o povinnost žalobkyně coby věřitele s odbornou péčí zkoumat a vyhodnotit úvěruschopnost žalované coby dlužníka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, soud uzavřel, že této povinnosti žalobkyně dostála. Žalobkyně zjišťovala příjmy a výdaje žalované především na základě podepsaného prohlášení žalované. Takto žalobkyně zjistila čisté měsíční příjmy žalované ve výši 19 600 Kč a čisté měsíční výdaje žalované ve výši 11 800 Kč. Soud takto zjištěnou majetkovou situaci žalované považuje za věrohodnou, když nadto celý příjem žalované byl doložen příslušnými listinnými důkazy. Soud zároveň ani z úřední činnosti nezjistil, že by žalovaná měla v době poskytnutí spotřebitelského úvěru jiné dluhy po splatnosti, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, a které by mohla právní předchůdkyně žalobkyně zjistit nahlédnutím do dostupných registrů. Ostatně sama žalobkyně doložila, že před uzavřením smlouvy lustrovala žalovanou v databázi [příjmení] a NRKI. Soud tedy předmětnou smlouvu o úvěru neshledal neplatnou ani z důvodu porušení povinnosti žalobkyně stanovené v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Soud tedy vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok s úrokovou sazbou ve výši 166,50 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 605 Kč. Pokud jde o výši úroku, soud tuto považuje za zcela nemravnou. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v květnu 2015 okolo 12,38 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši 166,50 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši přesahující třináctinásobek míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.

19. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

20. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

21. Žalobkyně dále požadovala uhradit sjednanou smluvní pokutu ve výši 1 718 Kč. I v tomto případě však soud dopěl k závěru o neplatnosti daných ustanovení smlouvy o úvěru. Smlouva totiž obsahuje 4 zcela samostatné smluvní pokuty, které byť se formálně jeví, že zajišťují splnění různých smluvních povinností, ve skutečnosti pak zajišťují pouze jedinou smluvní povinnost, a to povinnost žalované úvěr žalobkyni splatit. Nárok na úhradu všech 4 smluvních pokut žalobkyni vznikne v důsledku toho, že žalovaná dluh nehradí, rozdíl je pouze v délce prodlení žalované. Výši těchto smluvních pokut ve svém souhrnu pak soud hodnotí taktéž jako zcela zjevně nemravnou, zejména jedná-li se o smluvní pokutu ve výši 25 % z nové jistiny úvěru v případě neuhrazení dluhu do 10 dnů po zesplatnění a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z nové jistiny úvěru v případě, kdy nová jistina úvěru není uhrazena do dne následujícího po dni zesplatnění. Takto sjednané smluvní pokuty jsou zjevně nepřiměřené a ve svém souhrnu představují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků v neprospěch spotřebitele. Nadto smluvní pokuty nejsou ani součástí samotné čtyřstránkové smlouvy o úvěru, ale jsou obsaženy v samostatném dokumentu označeným jako„ smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba]“, který je sepsán velmi drobným a zhuštěným písmem. Byť tento dokument obsahuje též vlastnoruční podpis žalované, i tuto praktiku žalobkyně vůči spotřebiteli je třeba považovat za nemravnou, když tak podstatné ujednání jako jsou čtyři samostatné smluvní pokuty, jejichž výše je signifikantní, nezahrne žalobkyně přímo do textu smlouvy o úvěru, ale až do samostatného dokumentu s velmi zhuštěným drobným písmem, kdy je zřejmé, že spotřebitel se s tímto ujednáním před podpisem smlouvy bude moci seznámit jen velmi obtížně (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 45/2017). Soud proto ujednání o smluvních pokutách hodnotí jako tzv. překvapivé ustanovení obchodních podmínek ve smyslu § 1753 o. z., které druhá smluvní strana nemohla rozumně očekávat. Překvapivé ustanovení obchodních podmínek je pak dle zákona neúčinné, tedy nemá žádné právní účinky.

22. Pro úplnost soud konstatuje, že na uvedeném závěru o neplatnosti dílčích smluvních ujednání nemění nic skutečnost, že žalobkyně nyní v tomto řízení neuplatňuje všechny sankční nároky a sjednaný smluvní úrok tak, jak bylo ve smlouvě ujednáno, nýbrž uplatňuje toliko smluvní pokuty podle čl. 12 odst. 1 smluvních podmínek a obchodní úrok ve výši 12,38 % ročně, tedy ve výši, která odpovídá běžnému úroku při bankovních úvěrech domácnostem v příslušném období. Pro posouzení platnosti jednotlivých smluvních ujednání je podstatné to, v jaké konkrétní podobě a za jakých okolností byla smlouva skutečně uzavřena. Naopak výše nároku, jaký žalobkyně nyní z této smlouvy žalobou uplatňuje, je pro posouzení platnosti smluvních ujednání zcela irelevantní.

23. S ohledem na vše shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do částky 11 765 Kč, která představuje zbývající neuhrazenou část jistiny zápůjčky (tj. jistina 30 000 Kč – uhrazených 18 235 Kč). Soud pak zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 588,84 Kč představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok za půjčení peněz a jednak smluvní pokuty, neboť ujednání o těchto nárocích soud shledal neúčinným, potažmo absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Stejně tak byl zamítnut smluvní úrok ve výši 12,38 % ročně dále běžící až do zaplacení.

24. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení, soud shledal neúčinným taktéž ujednání o splatnosti pohledávky. V čl. 12 odst. 3, 4 smluvních podmínek bylo stanoveno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradami dvou splátek nebo jedné splátky do prodlení trvajícím alespoň 60 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, kdy se ke dni zesplatnění celá jistina úvěru a veškeré úroky za poskytnutí úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru splatné nejpozději ke dni zesplatnění. Soud i toto ustanovení považuje pro běžného spotřebitele za natolik složité, a tedy neočekávané, že jej považuje taktéž za tzv. překvapivé ujednání ve smyslu § 1753 o. z. s důsledkem neúčinnosti daného ustanovení. Je obecně známo, že ve spotřebitelských smlouvách vždy před splatností závazku, tedy před dospělostí pohledávky, kdy je poté možno pohledávku uplatnit žalobou před soudem, bývá nutné žalovaného prvně vyzvat k úhradě dluhu a na případné zesplatnění nebo možné uplatnění pohledávky u soudu dlužníka předem upozornit a dlužnou částku vyčíslit. Taková ujednání jsou ve spotřebitelských smlouvách zcela běžná a v některých smluvních typech (například u pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) je dokonce zákon přímo vyžaduje. Je proto zcela důvodné předpokládat, že průměrný spotřebitel ve smluvním styku takový postup běžně očekává a v případě prodlení nejprve očekává výzvu k úhradě před zesplatněním pohledávky nebo před případným soudním vymáháním. V daném případě tomu však nebylo a smluvní podmínky obsahovaly ujednání o automatickém zesplatnění úvěru. Ujednání o automatickém zesplatnění úvěru v případě prodlení dlužníka s úhradou 2 měsíčních splátek nebo jedné splátky v případě prodlení trvajícího 60 a více dní soud hodnotí s ohledem na běžnou praxi pro spotřebitele za zcela neočekávatelné. Navíc uvedené ustanovení klade na spotřebitele značně vysoké nároky pro výpočet dlužné částky. Proto soud ujednání o splatnosti hodnotí jako překvapivé ustanovení obchodních podmínek, které je dle § 1753 o. z. neúčinné.

25. Z důvodu absence ujednání o splatnosti pohledávky je tak třeba aplikovat obecné ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož splatnost pohledávky nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V řízení žalobkyně prokázala, že vyzývala žalovanou k úhradě předžalobní upomínkou odeslanou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 4. 4. 2016, a to ve lhůtě splatnosti do 15 dnů ode dne odeslání výzvy. Splatnost dluhu tak nastala dne 19. 4. 2016 a ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni též podle § 1970 o. z. ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., zákonný úrok z prodlení od 20. 4. 2016, a to však pouze z přiznané částky ve výši 11 765 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byl uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

26. S ohledem na stanovisko žalované, že v případě prokázání oprávněnosti žalobního nároku by ráda uhradila svůj dluh ve formě splátek, rozhodl soud podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. o možnosti žalované splnit shora uvedené povinnosti v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 800 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci. Byť žalobkyně byla ochotna akceptovat splátky ve výši minimálně 1 300 Kč měsíčně, soud má přesto za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení dojde v přiměřené době, bude-li žalovaná splátky hradit řádně a včas. Žalobkyně se nachází ve velmi komplikované finanční a osobní situaci, své závazky aktivně řeší, a to i za asistence neziskové organizace Člověk v tísni, a pokud již soud jednou rozhodl o možnosti žalované uhradit svůj dluh ve splátkách, je třeba výši splátek stanovit tak, aby bylo pro žalovanou vůbec reálné tyto splátky hradit. Pokud je žalovaná ochotna a schopna splátky v této výši hradit, je i pro ekonomické zájmy žalobkyně výhodnější v tomto případě na tuto formu úhrady přistoupit, neboť nelze očekávat, že by při výkonu rozhodnutí či exekuci byla měsíčně stržena z příjmů žalované vyšší částka. Cílem soudního rozhodování pak jistě nemá být„ výroba“ fakticky nevymahatelných rozhodnutí. V případě, že se situace žalované zlepší, je v jejím zájmu, aby splátky navýšila a dluh uhradila co nejrychleji. Soud v tomto směru připomíná ustanovení § 163 o.s.ř., dle něhož rozsudek odsuzující k plnění /…/ ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání /…/ splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesní úspěch a neúspěch obou účastníků řízení byl řádově shodný, přičemž při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení.