19 C 339/2025

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Antonínem Votavou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale Anonymizováno o 111 684,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 495,13 Kčs úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 47 006,13 Kč od , datum, do zaplacení,a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 64 189,71 Kčs úrokem z prodlení v částce 8 899,05 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 64 189,71 Kč od , datum, do zaplacenís úrokem v částce 7 318,7 Kč as úrokem ve výši 6,98 % ročně z částky 111 195,84 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne , datum, ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 111 684,84 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) uzavřel dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 250 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 6,98 % ročně a pojistným v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 949 Kč. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 250 000 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když uhradil celkem pouze 138 804,16 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Pohledávka byla dne , datum, postoupena na žalobkyni. Žalovanou částku 111 684,84 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 111 195,84 Kč, pojistné ve výši 489 Kč, příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 318,70 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 899,05 Kč, vše kapitalizováno ke dni , datum, , a následně z běžícího smluvního úroku a běžícího zákonného úroku z prodlení od dne následujícího do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

4. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku právní předchůdkyně žalobkyně, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše 250 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet s úrokem ve výši 6,99 % ročně dle obchodních podmínek a sazebníku v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 949 Kč. RPSN činila 7,28 %. Ve smlouvě bylo sjednáno pojištění pracovní neschopnosti, trvalé invalidity a úmrtí, přičemž pojistné bylo sjednáno ve fixní částce 489 Kč /viz smlouvu o úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 13–17, 21, 47–52 spisu/. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 250 000 Kč, se splácením splátek se však dostával do prodlení /viz přehled úhrad na č. l. 38–40 a 56–57 spisu/. Žalovaný na svůj dluh uhradil plnění v celkové výši 202 504, 87 Kč, kdy plnění ve výši 130 232 Kč bylo uhrazeno k rukám právní předchůdkyně žalobkyně, plnění ve výši 72 272,87 Kč bylo uhrazeno k rukám žalobkyně /viz vyjádření žalobce na č. l. 42-46 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalovanému z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, která o postoupení žalovaného vyrozuměla přípisem ze dne , datum, /viz vyrozumění o postoupení pohledávky na č. l. 18/. Mezi žalovaným a žalobkyní byly od postoupení smlouvy uzavřeny dva dodatky ke smlouvě o úvěru /viz dodatky ke smlouvě o úvěru na č. l. 30, 31 spisu/. Žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni , datum, splatným /viz poslední výzvu k úhradě dlužné částky a podmíněné odstoupení na č. l. 28 spisu/. Před podání žaloby byl žalovaný žalobkyní vyzván k dobrovolnému splnění dluhu, a to ve lhůtě do 7 dnů ode dne doručení výzvy /viz výzva k úhradě dluhu na č. l. 32 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. V první řadě se soud zaměřil na to, zda poskytnutý úvěr sloužil skutečně k refinancování stávajících závazků dlužníka, jak žalobkyně tvrdí v žalobním tvrzení, nebo zda šlo o úvěr nový. Ze samotné žaloby a listin soudu předložených nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že by šlo o refinancování, kdy žalobkyně ani netvrdí jaká část poskytnutého úvěru měla sloužit pro refinancování a jaká představovala nový závazek. Z žádosti/smlouvy o klasickém úvěru č. , hodnota, se podává, že šlo o zcela nový úvěr. Soud má za to, že v tomto případě pak bylo zcela jistě na místě zkoumat úvěruschopnost žalovaného velmi podrobně. Právní předchůdkyně žalobkyně zde vyšla z údajů poskytnutých žalovaným, ze který vyplývá, že by žalovaný sice měl být majitelem vlastní nemovitosti, byl zaměstnán jako obsluha strojů a zařízení ve společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, ., s měsíčním příjmem ve výši 31 000 Kč a jednou vyživovací povinností, s celkovými náklady domácnosti ve výši 4 000 Kč. Dále právní předchůdkyně žalobkyně zkontrolovala bonitu žalovaného kontrolou v externích registrech SOLUS a NRKI (a lustrací s negativním výsledkem v registrech CEE a ISIR). Žalobkyně nijak neověřovala žalovaným uvedené příjmy žalovaného ve výši 31 000 Kč čistého měsíčně, žádným způsobem neověřovala ani výdaje žalovaného. Vyšla pouze z tvrzení žalovaného ohledně jeho nákladů domácnosti ve výši 4 000 Kč, kdy k této částce přičetla částku ve výši 4 041 Kč, představující existenční výdaje žalovaného, které stanovila na základě svých vnitřních mechanismů a dále z pravidelných splátek, které měly přestavovat částku ve výši 13 438 Kč. Sama právní předchůdkyně žalobkyně dále měla zjistit, že před poskytnutím úvěru již byl žalovaný zatížen úvěrem se splátkami 8 000 Kč, interním úvěrem s celkovými měsíčními splátkami 6 000 a interním úvěrem ve výši 69 027 Kč. Již z těchto informací muselo být právní předchůdkyni žalobkyně zřejmé, že žalovaný, který v té době byl povinný k výživě třetí osoby, není schopen případně poskytnutý úvěr řádně plnit. Tvrzení žalobkyně o řádném zkoumání úvěruschopnosti na základě vyhodnocení shora uvedených kritérií nemá faktický vliv na hodnocení soudu o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť v daném konkrétním případě žalobkyně vycházela pouze z dat uvedených ze strany žalovaného, aniž by tyto jakýmkoliv způsobem ověřovala, počítajíc s nižší statistickou pravděpodobností nesplácení s ohledem na výši poskytnutého úvěru jakožto i výši splátek. Dle názoru soudu však nelze zcela rezignovat na prověřování skutečných příjmů a výdajů žalovaného (případně i jeho domácnosti, pakliže z těchto údajů vychází), a to zejména za situace, kdy ze samotného zkoumání žalobkyně vyplývá, že žalovaný má splátky jiným věřitelům (vyjma žalobkyně) ve výši minimálně 8 000 Kč měsíčně, tedy v poměrně vysoké výši. Dále žalobkyně pro svůj výpočet nikterak nezohlednila výdaje na domácnost, a (veškeré) výdaje na živobytí přebírá z životního minima žalovaného /viz potvrzení o ověření bonity klienta na č. l. 55 spisu/. Soudu tak nezbylo nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla právní předchůdkyní žalobkyně dostatečně zkoumána a posuzována. Uvedené pak nebylo zhojeno ani po výzvě dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

13. Dle ust. § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odst. 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

14. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

17. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, jelikož však před uzavřením smlouvy s odbornou péčí dostatečně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného), nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobu v rozsahu převyšujícím úvěrový rámec a v rozsahu požadovaných poplatků a smluvních úroků zamítl.

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., tedy od , datum, soud uvádí, že pouhý jazykový výklad ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 Sb. n. u. 409)]. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“20. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

22. Ke stejnému závěru dospěl druhý senát Soudního dvoru Evropské unie v rozsudku ze dne , datum, , , právnická osoba, v. GK, C679/18, ECLI:EU:C:2020:167, dle kterého „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (…)“.

23. Soud má tedy za to, že v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019–97).

24. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 250 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného, přičemž pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla postoupena na žalobkyni. Soud proto přiznal žalobkyni částku 47 495,13 Kč odpovídající nesplacené části poskytnuté jistiny (po odečtení úhrad žalovaného ve výši celkem 202 504,87 Kč) včetně zákonného úroku z prodlení z této částky.

25. Soud se dále zabýval otázkou, od kdy je žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je neplatné ujednání i o splatnosti dluhu. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se mohla dostat do dispozice žalovaného, byl dopis ze dne , datum, , v němž byl vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy. Zásilka byla s ohledem na domněnku doby dojití podle § 573 o. z. doručena žalovanému dne , datum, . Lhůta k plnění tak marně uplynula dne , datum, , tzn. splatnost dluhu nastala dne , datum, . Sama žalobkyně však úrok z prodlení požaduje až od , datum, , čemuž bylo vyhověno. Soud tedy přiznal zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 11,5 % ročně z částky 47 495,13 Kč od , datum, do zaplacení, ve vztahu k předešlému kapitalizovanému zákonnému úroku z prodlení tento zamítl, neboť s ohledem na výše uvedený závěr smlouvy jej nebylo možné specifikovat (a posoudit jeho oprávněnost), když žalobkyně ani k výzvě soudu opravný přepočet neprovedla. Lhůta k plnění byla určena v souladu v obecné třídenní lhůtě podle § 160 o. s. ř.

26. O náhradě nákladů by pak zde soud rozhodoval dle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy zde byl úspěšnějším žalovaný. Jelikož však žalovaný ve věci nevykonal žádný úkon, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.