19 C 374/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6 980 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se zcela žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložit žalované povinnost zaplatit: -) částku ve výši 6 980 Kč, -) smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 5 287,43 Kč od 29. 1. 2016 do zaplacení, -) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 287,43 Kč od 29. 1. 2016 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 10 048 Kč společně se smluvním úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 5 287,43 Kč od 29. 1. 2016 do zaplacení (za období od 29. 1. 2016 do 15. 1. 2021 vyčíslený na částku 6 319,67 Kč) a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 287,43 Kč od 29. 1. 2016 do zaplacení (za období od 29. 1. 2016 do 15. 1. 2021 byl vyčíslený na částku 2 144,74 Kč). Nárok odůvodnila tím, že žalovaná se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s úrokem ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměnou za administrativní činnosti ve výši 2 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatkem za životní pojištění [anonymizována dvě slova] 290 Kč, tj. celkem se zavázala vrátit částku 17 690 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 305 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastala dnem 28. 1. 2016. Žalovaná na svůj dluh uhradila za dobu trvání smlouvy celkem 10 710 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaná podepsala dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (též známá jako„ [anonymizována dvě slova]“) smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 10 000 Kč. Žalovaná se uvedenou částku zavázala vrátit společně s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, poplatkem za administrativní činnost 2 000 Kč, hotovostním inkasem ve výši 4 000 Kč a poplatkem za doplňkovou službu životního pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 290 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 305 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit 17 690 Kč, přičemž RPSN dle smlouvy činilo 75,72 % /viz smlouva na č. l. 20-21, zařazení zákazníka do pojistného programu na č. l. 22 Žalovaná, tehdy ve věku 20 let, v žádosti o úvěr v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že žije s rodiči, není majitelem automobilu, má již půjčku či spotřebitelský úvěr u jiné společnosti, pracuje na částečný úvazek ve [právnická osoba] jako prodavačka. Příjem z této činnosti činil 7 000 Kč měsíčně a jako další příjem žalovaná uvedla přídavky ve výši 3 500 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalované představovaly náklady na bydlení ve výši 2 500 Kč, výdaje domácnosti ve výši 4 000 Kč, spoření/pojištění ve výši 900 Kč a výdaje na telefon ve výši 200 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla z použitelného příjmu ve výši 2 900 Kč. Žalovaná uvedla, že již splácí jiný úvěr, avšak v kartě zákazníka chybí, v jaké výši úvěr splácí /viz karta zákazníka na č. l. 23 V době uzavření smlouvy nebyla u zdejšího soudu na majetek žalované nařízena žádná exekuce /viz výpis ze soudního sytému/. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvu ze dne 15. 1. 2020 /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 24-27 a seznam postoupených pohledávek na č. l. 30 O postoupení pohledávky byla žalovaná informována dopisem od právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 12. 2. 2021 /viz dopis na č. l. 31, který byl odeslán žalované dne 15. 2. 2021 /viz podací lístek na č. l. 32 Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu dopisem ze dne 13. 5. 2021, který byl odeslán dne 14. 5. 2021 /viz předžalobní upomínka na č. l. 28-29, podací lístek na č. l. 33 Na svůj dluh žalovaná uhradila celkem 10 710 Kč /viz nesporované tvrzení žalobkyně/.

4. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“ či„ ZoSÚ“), zejména podle následujících ustanovení.

5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

6. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

7. Podle § 9 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

11. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není ani z části důvodná.

13. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Soud dále uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalované zkoumala a vyhodnotila řádně, když soud nepovažuje za nijak nevěrohodné prohlášení žalované o svých příjmech a výdajích, když žalovaná toho času ve věku 20 let uvedla, že bydlí společně s rodiči. Byť žalovaná v době uzavření smlouvy byla jen částečně ekonomicky aktivní, když coby studentka pracovala pouze na částečný pracovní úvazek, její tzv. použitelný příjem, tj. celkový měsíční příjem po odečtení celkových měsíčních výdajů, činil částku 2 900 Kč. Z takto zjištěného příjmu bylo jistě v silách žalované hradit sjednané týdenní splátky úvěru ve výši pouhých 305 Kč (tj. zhruba ve výši 1 220 Kč měsíčně). Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.

14. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách společně s celkovými náklady včetně pojištění ve výši 17 690 Kč. Byť právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že se uvedená celková částka skládá z úroku ve výši 1 400 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 4 000 Kč, je zřejmé, že svou povahou jsou veškeré uvedené částky skryté úroky. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 7 400 Kč posoudil jako celkový úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 74 % z dlužné jistiny, RPSN činí cca 205,95 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v prosinci 2014 okolo 14,01 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši cca 206 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši přesahující čtrnáctinásobek míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.

15. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

16. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

17. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu jako zcela nedůvodnou, když žalované byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 10 000 Kč a žalovaná již právní předchůdkyni žalobkyně uhradila částku 10 710 Kč. Žalovaná tak dokonce na svůj dluh uhradila více, než kolik její dluh ve skutečnosti činil s ohledem na vyslovený právní názor soudu ohledně absolutní neplatnosti ujednání o celkovém úroku ve výši 7 400 Kč. Žalovaná tak byla z předmětné smlouvy fakticky povinna uhradit právní předchůdkyni žalobkyně potažmo žalobkyni toliko holou jistinu zápůjčky ve výši 10 000 Kč a sjednaný poplatek za pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 290 Kč, což již učinila, a soud proto žalobu jako celek zamítnul, a to včetně uplatněného příslušenství.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení zcela úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.