19 C 410/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované faktické bydliště na neznámé adrese ve příjmení jméno o zaplacení 18 350 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 550 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které žalobkyně požadovala uložit žalované povinnost zaplatit: -) částku ve výši 8 800 Kč, -) smluvní úrok ve výši 19,07 % ročně z částky 11 000 Kč od 19. 5. 2020 do 15. 1. 2021 vyčíslený na částku 1 410,12 Kč, -) smluvní úrok ve výši 19,07 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, -) zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 450 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 18 350 Kč společně s : -) smluvním úrokem ve výši 19,07 % ročně z částky 11 000 Kč od 19. 5. 2020 do 15. 1. 2021 vyčíslený na částku 1 410,12 Kč, -) smluvním úrokem ve výši 19,07 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 000 Kč od 19. 5. 2020 do 15. 1. 2021 vyčíslený na částku 739,44 Kč, -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 11 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s úrokem ve výši 2 200 Kč, odměnou za administrativní činnosti ve výši 2 200 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, tj. celkem se zavázala vrátit částku 19 800 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 330 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastala dnem 18. 5. 2020. Žalovaná na svůj dluh uhradila za dobu trvání smlouvy celkem 1 450 Kč.

2. V rámci pátrání po pobytu žalované bylo voláno na telefonní číslo žalované uvedené ve smlouvě [tel. číslo], přičemž bylo zjištěno, že telefonní číslo užívá matka žalované [jméno] [celé jméno žalované]. Ta soudu sdělila, že žalovaná má nyní obvyklé bydliště ve [příjmení] [jméno], přesnou adresu však neznala. Soudem byla vyzvána, aby uvedené zjistila a zaslala soudu veškeré kontaktní údaje na žalovanou. Matka žalované poté soudu sdělila, že si její dcera nepřeje soudu sdělit svou aktuální adresu bydliště ve [příjmení] [jméno], přičemž ona sama adresu nezná. Ani si nepřeje, aby ji matka při jednání zastupovala. Na žalovanou uvedla telefonní číslo + [tel. číslo] [anonymizováno]. Dále sdělila, že žalovaná má být v České republice na návštěvě v měsíci březnu 2022. Soudu proto nezbylo než doručovat žalované písemnosti na adresu trvalého pobytu ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), přičemž písemnosti zasílal i na jiné adresy vyplývající ze spisu tak, aby se žalovaná alespoň prostřednictvím své matky mohla dozvědět, co je předmětem sporu. Žalovaná se přesto ve věci nikterak nevyjádřila. Na adresu trvalého pobytu bylo žalované doručeno také předvolání k nařízenému jednání na den 15. 3. 2022, které se však z důvodu náhlé zdravotní indispozice soudkyně nekonalo a bylo téhož dne odročeno na den 1. 4. 2022. Žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se ani k jednomu jednání nedostavila. Žalobkyně výslovně žádala, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení.

3. S ohledem na to, že žalovaná, byť státní občanka České republiky, má obvyklé bydliště ve [příjmení] [jméno], soud se nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Tímto procesním předpisem je v dané věci již citovaný občanský soudní řád (o. s. ř.), jehož § 85 odst. 1 stanoví, že nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště a nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel. Jelikož žalovaná má aktuálně dle sdělení její matky bydliště na neznámém místě ve [příjmení] [jméno] a konkrétní adresu sdělit odmítá, soud konstatuje, že bydliště žalované lze vypátrat jen s velkými obtížemi, a proto obecným soudem žalované je okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu žalované, tedy Okresní soud v Mělníku. Jelikož tak podle shora citovaných ustanovení o. s. ř. je ve věci dána místní příslušnost Okresního soudu v Mělníku, je zdejší soud též nadán pravomocí tuto věc rozhodovat.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaná podepsala dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (též známá jako„ [anonymizována dvě slova]“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 11 000 Kč. Žalovaná se uvedenou částku zavázala vrátit společně s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 200 Kč, poplatkem za administrativní činnost 2 200 Kč, hotovostním inkasem ve výši 4 400 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 330 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit 19 800 Kč, přičemž RPSN dle smlouvy činilo 206,15 % /viz smlouva na č. l. 20-21 Žalovaná v žádosti o úvěr v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že žije v nájemním bydlení s partnerem, je svobodná a dosáhla učňovského vzdělání. Pečuje o dvě nezaopatřené děti. Pokud jde o pravidelné příjmy, žalovaná pobírala měsíčně od Úřadu práce ČR doplatek na bydlení ve výši 15 840 Kč, rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč, příspěvek na živobytí ve výši 4 134 Kč Vedle těchto dávek žalovaná měla vedlejší úvazek ve společnosti [právnická osoba], z něhož pobírala průměrný výdělek ve výši 8 150 Kč, přičemž výdělek žalované za měsíc únor 2019 činil 8 193 Kč. Celkový měsíční příjem žalované tak průměrně činil 35 724 Kč. Měsíční výdaje žalované představovaly náklady na bydlení ve výši 15 840 Kč a osobní výdaje ve výši 9 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla z použitelného příjmu ve výši 9 884 Kč /viz karta zákazníka na č. l. 16-17, rozhodnutí Úřadu práce ČR na č. l. 51, oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory na č. l. 52-53, výplatní lístek na č. l. 54 Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvu ze dne 15. 1. 2021 /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 26-29 a seznam postoupených pohledávek na č. l. 25 O postoupení pohledávky byla žalovaná informována dopisem od právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 19. 2. 2021 /viz dopis na č. l. 22, který byl odeslán žalované dne 22. 2. 2021 /viz podací lístek na č. l. 23 Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu dopisem ze dne 13. 5. 2021, který byl odeslán dne 14. 5. 2021 /viz předžalobní upomínka na č. l. 18-19, podací lístek na č. l. 24 Na svůj dluh žalovaná uhradila celkem 1 450 Kč /viz nesporované tvrzení žalobkyně/.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Dle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

10. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

12. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Soud dále uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalované zkoumala a vyhodnotila řádně, když soud nepovažuje za nijak nevěrohodné prohlášení žalované o svých příjmech a výdajích. Byť žalovaná toho času byla pouze částečně ekonomicky aktivní, celkový příjem žalované byl s ohledem na vyplácené dávky nadstandardní. Byť žalovaná se věnovala péči o své nezletilé děti, pobírala rodičovský příplatek, měla vedle toho ještě zkrácený pracovní úvazek. Celkový měsíční příjem tak činil 35 724 Kč. Po odečtení pravidelných výdajů ve výši 24 840 Kč, které soud považuje za zcela věrohodné, žalované z příjmu zůstala částka 10 884 Kč. Soud tak konstatuje, že bylo jistě v silách žalované hradit sjednané týdenní splátky úvěru ve výši pouhých 330 Kč (tj. zhruba ve výši 1 320 Kč měsíčně. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.

13. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách společně s celkovými náklady ve výši 19 800 Kč. Byť právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že se uvedená celková částka skládá z úroku ve výši 2 200 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 4 400 Kč, je zřejmé, že svou povahou jsou veškeré uvedené částky skryté úroky. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 8 800 Kč posoudil jako celkový úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 80 % z dlužné jistiny, RPSN činí 206,15 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v březnu 2019 okolo 8,39 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši cca 206 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši přesahující čtyřiadvacetinásobek míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.

14. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

15. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

16. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do částky 9 550 Kč, která představuje zbývající neuhrazenou část jistiny úvěru (tj. jistina úvěru 11 000 Kč po odečtení uhrazených 1 450 Kč). Soud pak zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 8 800 Kč fakticky představující kapitalizovaný úrok za půjčení peněz, neboť ujednání o těchto nárocích (smluvní úrok, poplatek za administrativní činnost a hotovostní inkaso) soud shledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Stejně tak byl zamítnut smluvní úrok ve výši 19,07 % ročně dále běžící až do zaplacení, který žalobkyně požadovala dílem v kapitalizované podobě.

17. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaná dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení, avšak pouze z přiznané jistiny úvěru ve výši 9 550 Kč, a to od 19. 5. 2020, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku byl nárok na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení.