19 C 78/2020

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 53 151 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení: zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 967 Kč od 25. 1. 2020 do 17. 4. 2020 kapitalizovaného částkou 1 105,91 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 45 098 Kč od 18. 4. 2020 do 26. 2. 2021, smluvní pokuty ve výši 0,28 Kč, smluvního úroku ve výši 95,91 % ročně z částky 31 033,87 Kč od 25. 1. 2020 do 26. 2. 2021.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 1. 9. 2020 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 53 151 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 4. 9. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši efektivní úrokové sazby 151,61 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 869 Kč.

2. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo o doklady o příjmech a prohlášení žalovaného. Z těchto údajů bylo zjištěno, že žalovaný měl dostatek volných zdrojů ke splácení úvěru. Žalobkyně rovněž ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a v nebankovním registru klientských informací. Žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Co se týče výdajů, žalobkyně vycházela z částky 3 410 Kč odpovídající částce životního minima stanoveného v době uzavření smlouvy, a dále se žalobkyně spolehla na tvrzení žalovaného, že má pravidelné měsíční náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, jelikož žalovaný bydlí u rodičů. Žalovaný pak pravdivost a úplnost těchto údajů stvrdil svým podpisem na dokumentu prohlášení klienta. Žalobkyně je toho názoru, že k výdajové stránce by měly zcela postačovat údaje o životním a existenčním minimu odpovídající částce 3 410 Kč. Neuvede-li žadatel o úvěr vyšší částku, vychází se z této částky. Tato paušální částka je přitom přímo stanovena zákonem a jedná se o částku, která postačuje k obživě. Další výdaje byl již povinen uvést žalovaný. Zatají-li další výdaje, nebo je uvede v nižší výši, jedná takový žadatel nepoctivě, což nemůže způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která naopak byla žalobkyní podrobně zkoumána. Žalobkyně nemá objektivní možnost si výdaje žalovaného ověřit. Nelze proto klást k její tíži případné lehkomyslné chování žalovaného.

3. Žalovaný řádně neplnil své závazky ze smlouvy, na svůj dluh do data zesplatnění celého úvěru uhradil pouze 22 splátek ve výši 2 869 Kč, poslední dne 17. 12. 2019. Před zesplatněním vznikl žalobkyni nárok na úhradu smluvních pokut ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou byl žalovaný v prodlení o délce 30 dnů, tj. v celkové výši 5 988 Kč za 12 splátek. Žalobkyni dále vzniklo právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (za každou splátku, s níž je žalovaný v prodlení o délce 15 dnů, ve výši 200 Kč), tj. v celkové výši 3 600 Kč. V důsledku prodlení došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, čímž se součástí jistiny stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru.

4. Po zesplatnění činila tato nová jistina úvěru (vč. přirostlých úroků) částku 38 379,47 Kč. Po zesplatnění žalovaný žalobkyni již uhradil pouze částku 2 869 Kč dne 17. 4. 2020. Žalobou se tak žalobkyně domáhá úhrady částky odpovídající nové jistině úvěru v celkové výši 35 510,47 Kč, přičemž požadovaná částka 45 098 Kč sestává z aktuální výše dlužné nové jistiny ve výši 35 510,47 Kč a shora popsaných smluvních pokut ve výši 9 588 Kč. [příjmení] jistinu byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru, tj. dne 23. 1. 2020. Jelikož žalovaný novou jistinu v den zesplatnění neuhradil (na svůj dluh neuhradil ničeho), měla žalobkyně dále nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od 25. 1. 2020 do zaplacení, když žalobou je požadována smluvní pokuta ke dni vyhotovení této žaloby ve výši 8 053,28 Kč. Příslušenství sestává ze smluvního úroku ve výši 95,91 % ročně z částky 31 033,87 Kč od 25. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 165 254 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 967 Kč od 25. 1. 2020 do 17. 4. 2020 kapitalizovaného částkou 1 105,91 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 45 098 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu, ničeho však neuhradil.

5. Žalobkyně dne 10. 3. 2021 doručila soudu návrh na uzavření smíru, podle kterého by se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 45 098 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 47 967 Kč ve výši 10 % ročně od 25. 1. 2020 do 17. 4. 2020 a z částky 45 098 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 4. 2020 do zaplacení, částku ve výši 8 053,28 Kč, smluvní úrok v nominální úrokové sazbě ve výši 95,91 % p. a. z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 31 033,87 Kč od 25. 1. 2020 do zaplacení, náhradu nákladů řízení ve výši 13 922,80 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2021 až do úplného zaplacení celého dluhu. V případě prodlení žalovaného s úhradou byť jedné splátky o délce 45 dnů nastává okamžitě bez dalšího v plném rozsahu splatnost všech dluhů žalovaného vůči žalobci, aniž by musel žalobce žalovaného k jejich úhradě vyzývat.

6. Usnesením ze dne 16. 3. 2021, č. j. 19 C 78/2020-85, které nabylo právní moci dne 7. 4. 2021, zdejší soud účastníky navržený smír neschválil, neboť dospěl k závěru, že by se v něm žalovaný zavázal k uhrazení úroku ve výši, jenž je zcela v rozporu s dobrými mravy, a tedy je absolutně neplatný podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

7. Žalobkyně rovněž podáním ze dne 11. 3. 2021 vzala žalobu zpět co do části 53 151 Kč, neboť žalovaný tuto částku po podání žaloby uhradil, a to platbou ve výši 45 098 Kč ze dne 26. 2. 2021 a platbou ve výši 8 053 Kč ze dne 1. 3. 2021. Soud proto usnesením ze dne 20. 5. 2021, č. j. 19 C 78/2020-98, řízení v tomto rozsahu zastavil. Předmětem řízení proto nadále zůstal požadavek žalobkyně na zaplacení: zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 45 098 Kč od 18. 4. 2020 do 26. 2. 2021 (tj. do zaplacení), zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 967 Kč od 25. 1. 2020 do 17. 4. 2020 kapitalizovaného částkou 1 105,91 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,28 Kč (smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od 25. 1. 2020 do 1. 9. 2020 ve výši 8 053,28 Kč – zaplacených 8 050 Kč), smluvního úroku ve výši 95,91 % ročně z částky 31 033,87 Kč od 25. 1. 2020 do 26. 2. 2021 (tj. do zaplacení).

8. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

9. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně i žalovaného, kteří se z účasti na jednání omluvili.

10. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný a žalobkyně podepsali dne 4. 9. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému dne 5. 9. 2017 na účet bezúčelový úvěr ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit dle sjednaného splátkového kalendáře v 48 měsíčních splátkách po 2 869 Kč splatných vždy nejpozději 19. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen, tj. dnem 19. 10. 2020. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila dle části A) smlouvy o úvěru 137 712 Kč, úroková sazba 151,61 % p. a. byla dohodnuta jako pevná na celou dobu splácení úvěru. RPSN na úvěr činilo 151,61 %. Dle bodu 2.. části B) smlouvy oúvěru se úrok počítá jako efektivní úroková míra. Bod 2.. části B) smlouvy o úvěru stanovil, že úrok běží i po zesplatnění úvěru, kdy i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby její úplné úhrady s tím, že žalobkyně byla oprávněna na úrocích, které přirostou po zesplatnění, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou měl žalovaný zaplatit, tj. maximálně 165 254 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů zakotvila smlouva o úvěru, ve své části B) v bodu 6.1., povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč s tím, že tato smluvní pokuta je splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k jejímu zaplacení a že souhrn veškerých smluvních pokut, které je žalobkyně oprávněna takto požadovat, činí maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle bodu 6.

2. části B) smlouvy o úvěru měla žalobkyně rovněž právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou každé splátky o délce 15 dnů, s tím, že tato náhrada nákladů je splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů pak smlouva o úvěru, v části B) v bodech 6.3. a 6.4., stanovila, že automaticky dojde k zesplatnění úvěru, kdy se ke dni zesplatnění stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů a kdy ke dni zesplatnění se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru splatné nejpozději ke dni zesplatnění. Žalobkyně pak měla, dle bodu 6.

5. části B) smlouvy o úvěru, rovněž právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Návrh na uzavření smlouvy byl žalobkyní akceptován dne 5. 9. 2017. Oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře bylo žalovanému doručeno dne 7. 9. 2017 /viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru na č. l. 16-18 spisu, prohlášení klientů/informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru na č. l. 40 spisu, oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru na č. l. 10 a [číslo] vč. dodejky na č. l. 19 spisu, doklad o vyplacení úvěru na č. l. 41 spisu, předsmluvní formulář na č. l. 37, úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu na č. l. 33 spisu/. Žalovaný byl před poskytnutím úvěru dne 4. 9. 2017 kontrolován v registru [příjmení] a nebyl zjištěn žádný záznam /viz výpis záznamů z registru [příjmení] na č. l. 42 spisu/. Žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 14 103 Kč, výdaje činí 3 410 Kč, nespoří, nesplácí jiné úvěry, výživné ani hypotéky, bydlí u rodičů, přičemž jeho výdaje na bydlení činí 1 000 Kč. Žalobkyně tak vycházela z měsíčních výdajů ve výši 4 410 Kč. Pokud se připočte rezerva ve výši 1 000 Kč, pak rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného činí 8 693 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, zaměstnaný na dobu neurčitou v příspěvkové organizaci Domov seniorů [obec], a to od 1. 12. 2013 /viz hodnocení klienta na č. l. 38 spisu/. Žalovaný doložil, že je u tohoto zaměstnavatele skutečně zaměstnán od 1. 12. 2013 na dobu neurčitou, s čistým měsíčním příjmem za měsíc červenec 2017 ve výši 16 977 Kč, přičemž jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 14 103 Kč /viz potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů na č. l. 34, výplatní páska na č. l. 73 Žalovaný do zesplatnění úvěru uhradil celkem 22 splátek 2 869 Kč a po zesplatnění uhradil ještě 23. splátku ve výši 2 869 Kč dne 17. 4. 2020. Splátky žalovaný od počátku hradil nepravidelně a po splatnosti, a to zpravidla až po zaslání první upomínky. Dne 16. 5. 2019 žalovaný žádal žalobkyni o úpravu splátkové kalendáře, a to o odklad splatnosti, z důvodu nemoci, kterou doložil potvrzením od zaměstnavatele o tom, že v době od 14. 1. 2019 do 30. 4. 2019 se nacházel v pracovní neschopnosti. Žádosti bylo vyhověno, a proto došlo k bezúplatnému odkladu splatnosti splátek [číslo] tedy splátek splatných v měsíci dubnu až červnu 2019. Následně žalovaný uhradil ještě splátku v červenci, říjnu a listopadu 2019. Poté žalovaný přestal splátky hradit zcela. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru /viz karta klienta na č. l. 12 a výzvy k zaplacení na č. l. 14, [číslo], 78 a 79 spisu, žádost o úpravu splátkového kalendáře na č. l. 13 spisu, čestné prohlášení na č. l. 77 spisu/. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo ke dni 23. 1. 2020 k okamžitému automatickému zesplatnění všech závazků vyplývajících z této smlouvy /viz oznámení na č. l. 15 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 12. 8. 2020 /viz předžalobní výzva na č. l. 39 vč. podacího archu na č. l. 35 11. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

12. Podle § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1796 o.z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

16. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

17. Podle § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

18. Podle § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Soud dospěl k závěru, že žaloba není ani z části důvodná, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného. Žádné výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly (k povinnosti zkoumat vedle příjmů též výdaje spotřebitele lze též odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. 23 Co 225/2020-95). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně se ani podrobněji nezajímala o výdaje žalovaného na bydlení, jako základní a podstatnou položku výdajů, kterou je vždy třeba pečlivě zjišťovat. Žalobkyně si vystačila s tvrzením žalovaného, že bydlí u rodičů a jeho náklady na bydlení činí 1 000 Kč. Žalobkyně evidentně nepovažovala za nutné tuto skutečnost jakkoli dále ověřovat, a to ani za situace, kdy žalovanému bylo v době uzavření smlouvy 41 let. Spokojit se pouze s tvrzením spotřebitele, že bydlí u rodičů a jeho náklady na bydlení činí 1 000 Kč, by se snad dalo za situace, kdy spotřebitel by byl student ve věku krátce po dosažení zletilosti. S ohledem na běžný chod věcí je představa o tom, že žalovaný ve věku 41 let stále bydlí u rodičů a nechává se jimi živit, jen těžko představitelná. Soud proto uzavřel, že bez dalšího zkoumání a ověřování, a to alespoň na základě čestného prohlášení rodičů žalovaného, nelze zásadně akceptovat takto nízkou částku jako celkové náklady na bydlení. Žalobkyně však v daném případě nerezignovala jen na ověření tvrzených výdajů žalovaného na bydlení, ale též na zjišťování a ověřováních dalších jeho výdajů, které tento jistě musel mít. Žalobkyně se totiž spokojila pouze s tvrzením žalovaného, který jí sdělil své výdaje, které jsou s ohledem na běžný chod věcí zcela nepravděpodobně nízké, a to v celkové výši 4 410 Kč. Pokud vezmeme v úvahu již jen běžné výdaje za stravu, ošacení, dopravu, zájmové aktivity apod., je evidentní, že žalovaný nemohl mít celkové měsíční výdaje pouze v částce 4 410 Kč. Žalobkyně tak poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

23. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (shodně např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo] či rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019).

24. V poměrech projednávané věci soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva uzavřená mezi účastníky dne 4. 9. 2017 neplatná, přičemž jde o neplatnost absolutní.

25. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou pak zcela v souladu i s judikaturou, na kterou v řízení odkazovala žalobkyně. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině rovině, v němž mj. uvedl, že„ na úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a pouze vyšla z obecného zákonem stanoveného životního a existenčního minima, aniž by přistoupila k pečlivějšímu prověření reálné finanční situace žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

26. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení ve výši 35 000 Kč, když žalobkyně prokázala, že žalovanému tuto částku dne 5. 9. 2017 vyplatila na jeho bankovní účet. Žalovaný však žalobkyni už na základě tohoto neplatného právního titulu uhradil částku 65 987 Kč před podáním žaloby a poté částku 53 151 Kč po podání žaloby. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba není ani z části důvodná, když uplatněné nároky vyplývají z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, a proto byla žaloba jako celek zamítnuta.

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Pro úplnost soud konstatuje, že v daném případě neshledal naplnění hypotézy ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., podle něhož byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. V daném případě byl sice návrh vzat částečně zpět pro chování žalovaného (zaplacení částky 53 151 Kč po podání žaloby), avšak žalovaný dle právního názoru soudu neměl povinnost žalobkyni již ničeho platit, když soud dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná, přičemž žalovaný již před podáním žaloby žalobkyni nahradil vše, oč se na její úkor obohatil (v rozsahu jistiny úvěru, která byla žalovanému vyplacena). Byť tedy sice žalovaný v průběhu řízení žalobkyni uhradil část uplatněného nároku, soud má za to, že se jedná o plnění na neplatný právní titul, pročež žalobní návrh nemohl být podán důvodně.