20 C 118/2026

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Dvořákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 86 496 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po , částka, splatných vždy do každého 25. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení, byť jen jediné splátky.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do , datum, ve výši , částka, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 72,85 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do , datum, ve výši , částka, , s kapitalizovaným úrokem ve výši 72,85 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do , datum, ve výši , částka, , s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky , částka, , zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne , datum, ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši nominální úrokové sazby 72,85 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po , částka, , splatných vždy k 15. dni v měsíci, přičemž součástí splátek byla též měsíční úhrada za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši , částka, . Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž vycházela z dokladů o jeho příjmech, údajů poskytnutých žalovaným o výdajích, jeho prohlášení a lustrací v databázích NRKI a SOLUS, dále prověřila žalovaného i jeho zaměstnavatele v insolvenčním rejstříku, ověřila platnost dokladu totožnosti žalovaného a provedla interní scoring klienta, na jehož základě bylo poskytnutí úvěru schváleno. Žalovaný úvěr čerpal a část splátek uhradil, avšak své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a dostal se do prodlení se splácením. V důsledku prodlení žalovaného došlo dne , datum, k zesplatnění celého úvěru, přičemž ke dni zesplatnění činila nová jistina úvěru částku , částka, , sestávající z nesplacené jistiny a do té doby přirostlého smluvního úroku. Uplatněná žalovaná částka zahrnuje vedle zbývající nové jistiny rovněž nároky z titulu smluvních pokut za prodlení, náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného, smluvní pokutu za prodlení po zesplatnění úvěru a smluvní, případně zákonné úroky, a to v rozsahu vymezeném žalobním petitem. Žalovaný svůj dluh neuhradil ani po výzvách a předžalobní výzvě žalobkyně, a žalobkyně se proto domáhá soudní ochrany; následně na výzvu soudu doplnila žalobu o podrobná skutková tvrzení a důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž setrvala na stanovisku, že tuto povinnost splnila řádně a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný uvedl, že ztratil všechny kontakty na žalobkyni, jinak by úvěr splácel. Po provedeném dokazování v rámci závěrečného návrhu nárok žalobkyně uznal. Řekl, že je schopen žalovanou částku uhradit, přičemž požádal o možnost uhradit ji ve splátkách v původní sjednané výši. S touto výší splátek žalobkyně souhlasila.

3. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V průběhu řízení pak soud zjistil, že žalovaný má na adrese uvedené shora adresu místa pobytu /viz výpis údajů z registru obyvatel na č. l. 48 spisu/ a písemnosti jsou mu na tuto adresu doručovány. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána a rozhodným právem je právo české (srov. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů).

4. Soud se předně zabýval tím, zda je ve věci možno rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dospěl nicméně k závěru, že tomu tak není. Podle uvedeného ustanovení platí, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. nicméně také platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). V posuzovaném případě přitom soud musí konstatovat, že se jedná právě o situaci, kdy nelze uzavřít a schválit soudní smír ve smyslu § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. Předmětem řízení je nárok vyplývající ze spotřebitelského úvěru, tj. ze vztahu, v němž je nutné dbát zvýšené ochrany slabší smluvní strany – spotřebitele. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vyplývá, že poskytneli poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s povinností řádně posoudit jeho úvěruschopnost podle § 86 odst. 1, je taková smlouva neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu. Povinnost soudu zkoumat splnění této zákonné povinnosti poskytovatele je kogentní a nelze ji vyloučit procesním chováním účastníků ani jejich dispozičními úkony. K nepřípustnosti soudního smíru v dané situaci považuje soud za vhodné odkázat také na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Jak bude vysvětleno dále, v projednávané věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně a v souladu se zákonem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Smluvní základ uplatněného nároku je proto zatížen absolutní neplatností, což představuje překážku jak pro schválení smíru, tak v konečném důsledku také pro vydání rozsudku pro uznání. Rozsudek pro uznání by totiž vedl k přiznání plnění z právního vztahu, který je v rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů na ochranu spotřebitele, což je nepřípustné. V takové situaci naopak platí, že je soud povinen se žalobou zabývat v plném rozsahu a posoudit existenci a důvodnost uplatněného nároku i bez procesní aktivity žalovaného. V posuzovaném případě toto platí tím spíše, že žalovaný nárok žalobkyně uznal v závěrečném návrhu, a to poté, co již bylo provedeno dokazování, ze kterého vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána nebyla.

5. Nadto považuje soud za vhodné uvést, že z provedeného dokazování a souhlasných tvrzení účastníků vyplynulo, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit dohodnuté úroky, které byly ve smlouvě dohodnuty nominální úrokovou sazbou 72,85 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po , částka, splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje srpnem 2024. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik České národní banky s fixací sazba od 1 roku do 5 let se přitom pohybovaly v červenci a srpnu 2024 okolo 8 % ročně/viz veřejně dostupné statistiky na webových stránkách České národní banky www.cnb.cz/. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Smluvní úroky představují odměnu za poskytnutí peněz, přičemž výše úroku vyjadřuje zároveň i míru rizika, kterou věřitel nese pro případ, že dlužník dluh nesplatí. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). V posuzovaném případě by tedy bylo nutné považovat za absolutně neplatné též ujednání o smluvních úrocích s ohledem na § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). I tato skutečnost tedy bránila vydání rozsudku pro uznání.

6. Vzhledem k tomu, že soud ve věci nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání, přistoupil k meritornímu přezkumu věci. Po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy se žalobkyně, jakožto poskytovatel nebankovních úvěrů, zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 72,85 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši , částka, , přičemž součástí splátky byla také platba za pojištění schopnosti splácet, které bylo rovněž sjednáno. Žalovaný se zavázal celkem uhradit , částka, . RPSN podle smlouvy činila 102,84 % /viz shodná tvrzení účastníků, návrh na uzavření smlouvy na č. l. 8-10 spisu, dodatek č. , hodnota, k návrhu smlouvy na č. l. 12-13 spisu, příloha č. , hodnota, k návrhu na č. l. 11, předsmluvní formulář na č. l. 27-30 spisu, kopie povolení k pobytu na č. l. 31-33 spisu, oznámení o schválení úvěru na č. l. 14 spisu, dodejka na č. l. 23 spisu, rozpis splátek na č. l. 15 spisu, informační dokument o pojistném produktu a informace o pojištění na č. l. 16-19 spisu, výpis ČNB na č. l. 45 spisu, popis způsobu podpisu na dálku na č. l. 44 spisu, základní informace o klientovi na č. l. 46 spisu, důkaz o odeslání , částka, na č. l. 46 p. v. spisu, zaslaná SMS na č. l. 47 spisu, důkaz o přijaté SMS na č. l. 47 p. v. spisu, přihláška do pojištění na č. l. 41-42 spisu, prohlášení klienta na č. l. 36-37 spisu, prohlášení o politické exponovanosti na č. l. 74 spisu/. Před uzavřením smlouvy žalobkyně k žalovanému shromáždila informace potvrzující výši jeho mzdy. Dne , datum, byla žalovanému vyplacena mzda ve výši , částka, , dne , datum, ve výši , částka, a dne , datum, ve výši , částka, /potvrzení o příchozí úhradě na č. l. 33 a 35 spisu/. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací měl žalovaný evidováno celkem , hodnota, žádostí o úvěr a celková expozice zbývajících částek k úhradě činila , částka, . K osobě žalovaného nebyl evidován žádný dluh po splatnosti. Registrem SOLUS procházel žalovaný bez záznamu /viz výpisy NRKI a SOLUS na č. l. 39 a 40 spisu/. Při hodnocení úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z toho, že příjem žalovaného činí , částka, . Výdaje stanovila částkou životního minima ve výši , částka, , k čemuž přičetla náklady na bydlení ve výši , částka, . Celkové výdaje žalovaného tak dle žalobkyně měly činit , částka, /viz hodnocení klienta na č. l. 26 spisu/. Žalovaný úvěr v plné výši dne , datum, čerpal a následně žalobkyni uhradil celkem , částka, , přičemž prvních sedm splátek uhradil prakticky řádně, vždy jen s prodlením jednotek dní. S úhradou osmé splátky splatné , datum, se již dostal dlouhodobě do prodlení, byť ji následně společně s devátou splátkou a částí desáté splátky následně uhradil dne , datum, , tedy po zesplatnění úvěru /viz doklad o vyplacení úvěru na č. l. 38 spisu, karta klienta na č. l. 21 spisu/. Žalobkyně totiž žalovaného opakovaně vyzvala k úhradě jednotlivých splátek a následně úvěr dne , datum, zesplatnila /viz výzvy k zaplacení na č. l. 24-25 spisu, oznámení na č. l. 22 spisu/. Naposledy vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne , datum, , která byla žalovanému poprvé doručována dne , datum, /viz předžalobní výzva na č. l. 20 spisu, podací arch na č. l. 43 spisu, výpis sledování zásilek na č. l. 77 spisu/.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. Dospěl přitom k závěru, že se tak nestalo. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobkyně prověřila toliko příjmy žalovaného. Zcela však rezignovala na to, aby jakýmkoliv způsobem ověřila skutečné výdaje žalovaného. Omezila se pouze na to, že jej prověřila v relevantních nebankovních registrech. Při stanovení výdajů žalovaného pak vycházela ze zcela neověřených údajů. Výdaje žalovaného stanovila pouze arbitrárně na základě životního minima a nijak neověřených nákladů na bydlení. Takový postup nelze považovat za souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Uvedené platí tím spíše v případě vyšších úvěrů. Již sama právní úprava předpokládá, že posuzování úvěruschopnosti bude provedeno na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. V posuzovaném případě se zjevně jednalo o dlouhodobý úvěr na výši částku. Podstatné přitom není jen to, že samotná jistina úvěru činila , částka, . Za významnou je třeba považovat především částku, kterou se žalovaný zavázal splatit (, částka, ) a také výši splátky, která představovala takřka třetinu ověřeného příjmu žalovaného, který bylo nadto nutné považovat spíše za nízký. Za těchto okolností bylo zcela na místě, aby při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala žalobkyně obezřetně a zajistila alespoň v podstatné části skutečné výdaje žalovaného. Co se týče argumentace žalobkyně, že ověření výdajů nebylo prakticky možné, a že žalobkyně byla nucena vycházet právě a pouze z údajů uvedených žalovaným, pak tomuto nelze přisvědčit. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby si od žalovaného vyžádala např. výpis z účtu za relevantní období předcházející uzavření sporné smlouvy úvěru. Podobným způsobem si ostatně ověřila příjmy žalovaného, a právě výpis z účtu by bylo možné považovat za základ ověření výdajů. S ohledem na způsob ověření výše příjmu žalovaného je přitom evidentní, že žalovaný bankovním účtem disponoval a užíval jej, neboť mu na něj byla zasílána výplata. Žalobkyně však na jakoukoliv snahu o ověření výdajů žalovaného zcela rezignovala a při posouzení úvěruschopnosti žalovaného neměla po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

15. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu také s judikaturou, na kterou odkazovala žalobykně. Ústavní soud v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud se v uvedeném usnesení danou problematikou zabýval zejména v trestní rovině, nicméně rovněž uvedl, že „úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a ve vztahu k ostatním výdajům kromě výdajů na bydlení vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalovaného. Tímto postupem nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

16. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

17. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši , částka, , přičemž žalovaný žalobkyni uhradil celkem , částka, . Stále mu tedy zbývá na jistině úvěru uhradit , částka, . Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu prokazatelně až předžalobní výzvou, která byla žalovanému poprvé doručována ve středu , datum, . Vzhledem k tomu, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dlužné částky, lze za přiměřenou považovat lhůtu v délce tří dnů. Žalovaný byl tedy povinen žalobkyni dlužnou částku uhradit do pondělí , datum, . Protože tak neučinil, ocitl se následujícího dne v prodlení a od tohoto dne soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to z dlužného zůstatku jistiny.

18. Lhůtu k plnění soud stanovil s přihlédnutím k finančním možnostem žalovaného, který uvedl, že je schopen dluh uhradit v pravidelných měsíčních splátkách odpovídajících splátkám sjednaným ve smlouvě, přičemž žalobkyně s touto výší splátek souhlasila. Soud má za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně, kterých se nijak výše splátek a postupná úhrada dluhu negativně nedotkne, a ke splacení tak dojde v přiměřené době do půl roku, bude-li žalovaný splátky hradit řádně a včas. Nadto, soudem stanovenou výši splátek je nutno považovat toliko za výši minimální. Žalovanému nic nebrání v tom, aby případně hradil jednotlivé splátky vyšší a svou situaci tak vyřešil dříve. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále dle § 565 o. z., že nesplní-li žalovaný byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovaného dostatečnou výstrahou, aby splátky plnil řádně a včas. Tímto je žalovanému dána možnost vyhnout se exekuci a zejména nákladům na exekuci.

19. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla sjednána platně, neměla žalobkyně nárok na smluvní pokuty, ani na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků, smluvních pokut, pojistného a smluvních úroků včetně příslušenství (tedy nad rámec nároku na vrácení dosud neuhrazené jistiny se zákonným úrokem z prodlení) zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval. Ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl soud rovněž k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 2717/08.