20 C 204/2026

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Dvořákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o Anonymizováno Anonymizováno,Anonymizováno Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky částka, s kapitalizovaným úrokem ve výši částka, s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky částka od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce částka, k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši částka s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě mu byl poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým limitem částka. Při uzavření smlouvy žalovaný vyčerpal účelovou část úvěru ve výši částka určenou k úhradě kupní ceny zboží, přičemž se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však své povinnosti řádně neplnil, když uhradil pouze pět splátek v celkové výši částka, v důsledku čehož žalobkyně od smlouvy odstoupila a pohledávku zesplatnila. Žalobkyně současně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Poukázala na to, že jeho měsíční příjem činil částka. Uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela nejen z údajů poskytnutých žalovaným, ale rovněž z údajů získaných z externích registrů a databází, které vyhodnocovala prostřednictvím vlastních analytických modelů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a zahraničních soudů dovozovala, že zákon neukládá věřiteli povinnost individuálně ověřovat všechny výdajové položky spotřebitele a že posouzení úvěruschopnosti musí být hodnoceno s ohledem na okolnosti konkrétního případu a výši poskytovaného úvěru. Dále uvedla, že smlouva byla uzavřena elektronicky, přičemž totožnost žalovaného byla ověřena na základě občanského průkazu a žalovaný projevil souhlas se smlouvou zasláním unikátního kódu prostřednictvím SMS zprávy. Žalobkyně rovněž uvedla, že částka částka byla po uzavření smlouvy vyplacena na účet společnosti právnická osoba. jako obchodníka, u něhož žalovaný pořídil zboží financované poskytnutým úvěrem.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání řádně předvolán, žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne datum prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. hodnota včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše částka a žalovaný se zavázal úvěr splácet s úrokem ve výši 34,48 % ročně dle obchodních podmínek a sazebníku v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši částka. RPSN činila 34,5 %. Ve smlouvě bylo sjednáno pojištění neschopnosti splácet, přičemž pojistné bylo sjednáno ve fixní částce částka měsíčně. Celková výše splátky včetně pojistného tak činila částka. Strany si dále sjednaly náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením žalovaného, a to náhradu za odeslání první upomínky v paušální výši částka, náhradu za odeslání druhé upomínky v paušální částce částka a náhradu ve výši částka pro případ ukončení smlouvy ze strany žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného trvající alespoň 3 měsíce/viz smlouva o úvěru včetně sazebníku na č. l. 8-11 spisu, všeobecné obchodní podmínky na č. l. 12-13 spisu, kopie OP na č. l. 38 spisu/. První čerpání úvěru bylo sjednáno jako účelové za účelem úhrady mobilního telefonu s kódem produktu NTKLASIK a částka ve výši částka byla dne datum vyplacena žalobkyní na účet společnosti právnická osoba., která předmětný telefon prodávala /viz potvrzení o odeslání jistiny na bankovní účet č. č. účtu na č. l. 39 spisu, údaje o DPH na č. l. 37 spisu/. Žalobkyně dne datum odstoupila od smlouvy a žalovaného vyzvala k úhradě částky ve výši částka. Naposledy byl žalovaný vyzván k dobrovolnému splnění předžalobní výzvou ze dne datum, která byla žalovanému odeslána dne datum /viz odstoupení od smlouvy na č. l. 14 spisu, předžalobní výzva včetně podacího lístku na č. l. 15-16 spisu/. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně shromáždila informace o žalovaném, kdy od žalovaného zjistila, že jeho mzda má činit částka, výdaje na bydlení částka a výdaje na splátky úvěrů částka. Ověření údajů pak mělo proběhnout prostřednictvím příslušných databází a registrů. Dospěla přitom k závěru, že rozdíl příjmů a výdajů žalovaného má činit částka /viz zpráva o posouzení úvěruschopnosti na č. l. 40 spisu, výsledek posouzení na č. l. 41 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně totiž neprokázala, že by řádně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti vyšla ze skutečnosti, že příjem žalovaného ke dni uzavření smlouvy činil částka, a dále poukazovala na to, že nároky na posouzení úvěruschopnosti je nutné hodnotit vždy přiměřeně okolnostem. V posuzovaném případě však právě další okolnosti nasvědčují tomu, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně. Žalobkyně totiž u žalovaného evidovala také údaje o jeho výdajích, a to ve výši částka na bydlení a částka na splátky dalších úvěrů. Jen tyto výdaje představovaly podstatnou část platu žalovaného, přičemž je zřejmé, že byl ve vztahu ke svému platu již před uzavřením smlouvy významně úvěrově zatížen. Nutno rovněž zdůraznit, že žalobkyní zjištěné výdaje vůbec nezahrnovaly také další nezbytné výdaje na stravu, ošacení a dopravu. Žalobkyně učinila zcela nepřiměřený a neodůvodněný závěr, že rozdíl příjmů a výdajů činí částka. Naprosto ignorovala, že v uvedených výdajích nejsou zahrnuty další nezbytné položky. Jen těžko lze vycházet z toho, že jen ze splátek úvěrů a úhrady bydlení živ je člověk. Nutno rovněž zdůraznit, že náklady na bydlení ve výši částka s ohledem na datum uzavření smlouvy působí značně nevěrohodně. Žalobkyně tedy měla k dispozici informace o významném úvěrovém zatížení žalovaného, relativně nevěrohodnou informaci o výši nákladů na bydlení a dále již žádné informace o dalších pravidelných výdajích žalovaného. Příjem žalovaného pak rovněž žádným způsobem neověřila. Za této situace bylo zcela na místě, aby přistoupila k důkladnějšímu prověření údajů sdělených žalovaným, a zejména aby tyto údaje dále rozšířila. To se však nestalo. Soud proto dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného ke dni uzavření smlouvy nebyla žalobkyní řádně posouzena. Nad rámec již výše uvedeného k tomu jen dodává, že žalobkyně tvrdila, že žalovaného prověřila v relevantních registrech. Tuto skutečnost však soudu nedoložila, když nepředložila žádné výpisy z těchto registrů.

14. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že „úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného, a to navzdory tomu, že tyto údaje byly do značné míry varovné a částečně také nevěrohodné. Naopak, žalobkyně přistoupila k výpočtu disponibilní části příjmu žalovaného na základě zjevně neúplných informací. Tímto postupem nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

15. Co se týče odkazu žalobkyně na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí považuje za překonané rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne datum, sp. zn. C 755/22. V tomto rozsudku totiž Soudní dvůr Evropské unie vyslovil závěr, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tento závěr odůvodnil tím, že ze znění čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 vyplývá, že věřitel je povinen před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie tedy na rozdíl od žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu učinil závěry, které vedou k tomu, že v rámci eurokonformního výkladu je nutno vnitrostátní úpravu vykládat takovým způsobem, že se nemůže prosadit „materiální“ pohled na hodnocení řádnosti zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Naopak, povinnost věřitele je nutno vykládat značně formálně. Důsledkem takového výkladu je pak mj. skutečnost, že ani faktické splacení dluhu spotřebitelem či nevznesení námitek vůči smlouvě a nárokům poskytovatele úvěru nesvědčí samo o sobě o schopnosti spotřebitele dluh splácet. Pro potřeby nyní posuzovaného případu je tedy nutné uvést, že to, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně zkoumána, musí vést sama o sobě k závěru o neplatnosti sporné smlouvy. Výklad zastávaný žalobkyní by pak fakticky umožňoval poskytovateli úvěru spoléhat se na to, že i přes nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti může být spotřebitelský úvěr platně uzavřen a věřiteli vzniknou i nároky na sjednané úroky, poplatky, sankce, atd. Takový výklad je v rozporu s nastíněným eurokonformním výkladem, neboť by umožňoval obcházet tuto zákonnou povinnost poskytovatele úvěru a spoléhat se na to, že spor nenastane či se následně nezjistí, že spotřebitel nebyl úvěruschopný, atd. Proto je nutno v souladu se závěry citovaného rozsudku SDEU sp. zn. C 755/22 trvat na požadavku na řádné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem v době sjednání úvěrové smlouvy a nepřipuštění možnosti jejího dodatečného zkoumání a prokazování v soudním sporu o nároky z takové smlouvy. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka je proto nutno považovat za překonané rozsudkem SDEU sp. zn. C 755/22. Nadto považuje soud za vhodné zmínit, že žalobkyní odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno ve značně specifické situaci, kdy byla domnělá pohledávka v podobě bezdůvodného obohacení ze řádně splaceného úvěru postoupena původním dlužníkem na třetí osobu, která toto bezdůvodné obohacení vymáhala. Patrně i s ohledem na tuto skutečnost je nutné závěry rozsudku sp. zn. spisová značka vykládat, přičemž je nutné zdůraznit, že se jedná o rozhodnutí vybočující z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz rozhodnutí sp. zn. spisová značka, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Nejvyšší soud se k němu ani nepřihlásil ve svých následných rozhodnutích. Právě tato skutečnost je přitom podstatná, neboť stěžejní otázky předmětného rozsudku Nejvyššího soudu se vztahují k situaci, kdy došlo k řádnému splacení celého úvěru, a právě v tomto kontextu bylo nutné na dané závěry nahlížet, nehledě k tomu, že již byly judikatorně překonány. V podrobnostech k uvedenému závěru o překonání rozsudku sp. zn. spisová značka pak soud odkazuje na rozsudek ze dne datum, č. j. spisová značka, ve kterém se dané otázce Krajský soud velmi podrobně věnoval, přičemž přehledně vysvětlil, proč je nutné rozsudek sp. zn. spisová značka považovat za překonaný.

16. Soud pak souhlasí s žalobkyní v tom, že postup při posouzení úvěruschopnosti je nutné vždy posuzovat individuálně podle specifických okolností případu, jako jsou např. výše úvěru atd. Soud tak v posuzovaném případě postupoval, přičemž za podstatné považuje zejména to, že žalobkyně měla od žalovaného k dispozici neověřené, ve vztahu k nákladům na bydlení nevěrohodné, a v případě aktuální výše splátek varovné informace. Soud tedy při posouzení nevycházel arbitrárně z paušalizovaných ideálů posouzení úvěruschopnosti. Naopak přihlédl ke zcela konkrétním okolnostem případu, přičemž shledal, že postup žalobkyně byl zcela nedostatečný. K tomu pak považuje soud za nutné poukázat i na cíle právní úpravy posouzení úvěruschopnosti. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. adresa: právnická osoba. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne datum, č. j. spisová značka, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

17. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši částka. Žalovaný žalobkyni uhradil částka. Na jistině mu tedy zbývá doplatit částka. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu prokazatelně až předžalobní výzvou, která byla žalovanému odeslána dne datum. Ve smyslu § 573 o. z. lze předpokládat, že výzva byla žalovanému poprvé doručena třetí pracovní den po jejím odeslání, tedy datum. Za přiměřenou lhůtu k plnění pak lze považovat lhůtu v délce tří dnů ode dne doručení výzvy. Soud přitom nepřehlédl, že žalobkyně lhůtu stanovila v délce sedmi dnů od datace výzvy, nicméně výzva byla datována dne datum a uvedená lhůta by tedy uplynula ještě před doručením výzvy, což nelze za přiměřené považovat. Žalovaný byl tedy povinen uhradit dlužnou částku do datum. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, ocitl se následujícího dne v prodlení a od tohoto dne soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. tohoto rozsudku).

18. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla sjednána platně, neměla žalobkyně nárok na úhradu smluvních poplatků, pojistného ani smluvního úroku. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Stejně tak soud zamítl nárok žalobkyně na úhradu zákonného úroku z prodlení, a to v rozsahu, ve kterém uplatněný nárok jednak předcházel prodlení žalovaného, jednak převyšoval dlužný zůstatek jistiny (výrok II. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka, přičemž tato částka představuje 30,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS (sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka či sp. zn. spisová značka). Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.