20 C 51/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavlíny Černé a z přísedících jméno příjmení příjmení a jméno příjmení ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o 55 405 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55 405 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 55 405 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 371 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala nároku na zaplacení částky ve výši 55 405 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 55 405 Kč od [datum] do zaplacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaná ode dne [datum] nastoupila do pracovního poměru u žalobkyně na dobu neurčitou na pozici řidiče tramvaje, a to na základě pracovní smlouvy ze dne [datum]. Současně mezi účastníky byla téhož dne uzavřena kvalifikační dohoda, podle které žalovaná nastoupila od [datum] základní kurz k získávání oprávnění k řízení tramvajových vozidel, přičemž žalobkyně coby zaměstnavatel se zavázala poskytovat žalované pracovní volno s náhradou mzdy. Žalovaná se zavázala, že po úspěšném ukončení tohoto základního kurzu, setrvá u žalobkyně v pracovním poměru v profesi řidiče tramvaje po dobu 3 let. V případě porušení tohoto závazku byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni vynaložené náklady. Žalovaná se od 1. 2. do [datum] bez omluvy nedostavila do zaměstnání, pročež jí byla dána výpověď. Pracovní poměr byl skončen k [datum] po uplynutí výpovědní doby. Žalovaná tak porušila shora popsaný závazek z kvalifikační dohody, a je proto povinna uhradit žalobkyni poměrnou část vynaložených nákladů na zvýšení kvalifikace žalované ve výši 45 876 Kč (celková výše těchto nákladů za celé tři roky činí 153 294 Kč, z čehož částka 41 234 Kč představuje náklad na pracovní volno s náhradou mzdy a částka 112 060 Kč činí samotnou cenu kvalifikačního kurzu). Žalovaná z celkových 1 096 dnů odpracovala celkem 768 dnů. Žalobkyně dále požaduje po žalované uhradit částku 9 529 Kč představující vynaložené náklady na odvod zdravotního pojištění za žalovanou coby zaměstnankyni za měsíce únor až červenec 2020, kdy žalovaná nepracovala, a tudíž nedosahovala ani žádné mzdy, ze které by bylo možné strhávat povinné odvody na veřejné zdravotní pojištění. Žalobce za žalovanou takto celkem odvedl na zdravotní pojištění částku 11 577 Kč, kterou poté žalobce ponížil o dílčí nároky žalované vůči žalobci (náhradu za nevyčerpanou dovolenou, doplatek příjmu a náhrada za sváteční volno). Žalovaná částka tak sestává ze 45 876 Kč představující dluh žalované z titulu porušení kvalifikační dohody a částky 9 529 Kč, kterou žalobce za žalovanou odvedl na její zdravotní pojištění, a dosud nebyla žalovanou uhrazena, ani jinak nezanikla. Zákonný úrok z prodlení je požadován z dlužných částek v celkové výši 55 405 Kč ode dne podání žaloby do zaplacení. Uvedené dlužné částky žalovaná žalobkyni neuhradila ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z listin založených žalobkyní do spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná byla od [datum] zaměstnankyní žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], a to na pracovní pozici řidičky tramvaje. Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s místem výkonu práce v hlavním městě Praze. Mezi účastníky byla též dne [datum] uzavřena kvalifikační dohoda, v níž se žalobkyně zavázala zvýšit kvalifikaci žalované absolvováním základního kurzu k získání oprávnění k řízení tramvajových vozidel s tím, že kurz bude zahájen dne [datum] a žalobkyně bude žalované po dobu kurzu poskytovat pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku. Žalovaná se naopak zavázala, že po úspěšném ukončení kurzu setrvá u žalobkyně v pracovním poměru v profesi řidiče tramvaje po dobu 3 let, jinak pokud závazek z části poruší, uhradí žalobkyni vynaložené náklady v poměrné výši. V případě, že by žalovaná tento závazek nesplnila, byla by povinna uhradit žalobkyni celkem částku 153 294 Kč, která sestává z nákladů na pracovní volno žalované s náhradou mzdy ve výši 41 234 Kč a ceny základního kurzu ve výši 112 060 Kč /viz pracovní smlouva na č. l. 5 spisu, kvalifikační dohoda na č. l. 6 spisu/. Žalovaná se v období od 1. 2. do [datum] nedostavila bez omluvy do zaměstnání a na výzvy žalobkyně nereagovala. Žalobkyně proto přistoupila k udělení výpovědi žalované. Po neúspěšném pokusu pracovníků žalobkyně o doručení výpovědi žalované do místa bydliště dne [datum] byla výpověď odeslána dne [datum] prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne [datum]. Dne [datum] byla odeslána zpět žalobkyni. Konec pracovního poměru žalované žalobkyně eviduje k [datum]. Žalovaná tak v období od [datum] do [datum] vykonávala u žalobkyně práci po 768 dnů /viz výpověď na č. l. 7 spisu, kopie doručenky na č. l. 39 – 40 spisu a výstupní list na č. l. 12 spisu/. Při skončení pracovního poměru žalobkyně vyúčtovala žalované částku v celkové výši 55 405 Kč (58 196 Kč – 2 791 Kč = 55 405 Kč) tvořenou poníženými náklady na kurz ve výši 45 876 Kč, zdravotním pojištění za období únor až červenec roku 2020 ve výši 11 577 Kč, sociálním pojištěním za duben a červenec roku 2020 ve výši 183 Kč a daňovou srážkou ve výši 560 Kč (celkem 58 196 Kč). Nároky žalobkyně byly poníženy o náhradu nevyčerpané dovolené za rok 2019 ve výši 1 052 Kč a doplatek mzdy ve výši 1 739 (celkem ve výši 2 791 Kč) /viz mzdový list za rok 2020 na č. l. 7 p. v. – 9 spisu, účetní předpis k úhradě pohledávky a interní sdělení na č. l. 10 spisu, výpočet dlužné částky na č. l. 11 spisu, výstupní list na č. l. 12 spisu, tabulka výpočtu dlužné částky na č. l. 41-43 spisu/. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dluhu, naposledy předžalobní výzvou /viz výzva k úhradě na č. l. 13 spisu a předžalobní výzvu na č. l. 14 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.”), zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen„ ZP“), a to ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle § 33 odst. 1 ZP pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

7. Podle § 234 odst. 1 ZP uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace.

8. Podle § 235 odst. 2 ZP nesplní-li zaměstnanec svůj závazek z kvalifikační dohody pouze zčásti, povinnost nahradit náklady zvýšení nebo prohloubení kvalifikace se poměrně sníží.

9. Podle § 235 odst. 3 písm. b) ZP povinnost zaměstnance k úhradě nákladů z kvalifikační dohody nevzniká, jestliže pracovní poměr skončil výpovědí danou zaměstnavatelem, pokud nejde o výpověď z důvodů porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nebo jestliže pracovní poměr skončil dohodou z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až e).

10. Podle § 52 písm. g) ZP zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

11. Podle § 51 odst. 1 ZP byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba musí být stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce, s výjimkou vyplývající z § 51a.

12. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (dále jen„ VZP“), zaměstnavatel odvádí část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance. Současně odvádí i část pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou z jeho mzdy nebo platu, a to i bez souhlasu zaměstnance.

13. Podle § 2 odst. 1 VZP výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období.

14. Podle § 3 odst. 1 VZP vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů ze závislé činnosti s výjimkou náhrad výdajů poskytovaných procentem z platové základny představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudcům, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním.

15. Podle § 3 odst. 6 VZP minimálním vyměřovacím základem je minimální mzda.

16. Podle § 3 odst. 10 VZP pokud je vyměřovací základ zaměstnance nižší než minimální vyměřovací základ, je zaměstnanec povinen doplatit zdravotní pojišťovně prostřednictvím svého zaměstnavatele pojistné ve výši 13,5 % z rozdílu těchto základů. Má-li zaměstnanec více zaměstnavatelů, je povinen doplatit pojistné podle předchozí věty prostřednictvím toho zaměstnavatele, kterého si zvolí, a to vždy současně s odvodem pojistného v následujícím kalendářním měsíci. Pokud je vyměřovací základ nižší z důvodů překážek na straně organizace, je tento rozdíl povinen doplatit zaměstnavatel.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. S ohledem na shora uvedené, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí bylo plně vyhověno. Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla platně sjednána pracovní smlouva a kvalifikační dohoda, podle které žalovaná nastoupila základní kurz k získávání oprávnění k řízení tramvajových vozidel, přičemž žalobkyně coby zaměstnavatel se zavázal poskytovat žalované pracovní volno s náhradou mzdy. Žalovaná se zavázala, že po úspěšném ukončení tohoto základního kurzu, setrvá u žalobkyně v pracovním poměru v profesi řidiče tramvaje po dobu 3 let. Tento svůj závazek však žalovaná porušila, když od února 2020 přestala bez jakéhokoli odůvodnění docházet do zaměstnání, pročež jí byla dána výpověď z pracovního poměru, a proto je povinna žalobkyni uhradit v poměrně snížené výši náklady spojené se zvýšením své kvalifikace, které žalobkyně na zvýšení kvalifikace vynaložila. Jelikož žalované byla dána výpověď pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci podle § 52 písm. g) ZP, neuplatní se výjimka podle § 235 odst. 3 písm. b) ZP. Žalovaná je proto ve smyslu § 235 odst. 2 ZP povinna uhradit žalobkyni částku 45 876 Kč odpovídající poměrné části těchto nákladů (celková výše nákladů 153 294 Kč), když namísto tří let žalovaná byla v pracovním poměru u žalobkyně zaměstnána pouze 768 dní (od [datum] do [datum]), ačkoliv měla být minimálně 3 roky, resp. 1 096 dní. Svou povinnost tak nesplnila po 328 dní, a proto je povinna uhradit 45 876 Kč (153 294 Kč: 1 096 dní x 328 = 45 876 Kč).

20. Soud žalobě vyhověl i co se týče částky 9 529 Kč, představující žalobcem vynaložené náklady na veřejné zdravotní pojištění žalované za období měsíců února až července 2020, kdy žalovaná nevykonávala práci, ke které se v pracovní smlouvě zavázala. Mzda žalované tak za uvedené období byla nulová, žalobkyně měla coby zaměstnavatel povinnost podle § 3 odst. 10 VZP za žalovanou odvést pojistné na veřejné zdravotní pojištění z minimálního vyměřovacího základu, kterým je minimální mzda. Jelikož zdravotní pojištění žalované tak bylo hrazeno z vlastních zdrojů žalobkyně, žalovaná se na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila, a je proto povinna toto bezdůvodné obohacení vydat. Žalobkyně za žalovanou odvedla ze svého na zdravotní pojištění celkem částku 11 577 Kč. Od této částky žalobkyně odečetla další dílčí nároky mezi ní a žalovanou, které nejsou předmětem tohoto řízení, a proto v tomto řízení se domáhá pouze poníženého nároku za odvedené zdravotní pojištění ve výši 9 529 Kč z celkových 11 577 Kč. Ve výsledku tak žalobkyně z uvedeného titulu požaduje nižší částku, než na jakou jí vznikl nárok, postupuje ve prospěch žalované, a proto soud i v této části žalobě vyhověl. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku řádně a včas, octla se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je žalobkyně uplatnila, tedy až ode dne podání žaloby, byť v daném případě splatnost dluhu nastala již dříve, neboť se jedná ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. o dluh splatný na výzvu věřitele a žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu vyzývala. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 371 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 771 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (žaloba a výzva k plnění). Soud naopak nepřiznal náhradu za písemné podání ze dne [datum], když veškeré rozhodující skutečnosti mohly a měly být již součástí žaloby. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok II. tohoto rozsudku).