5 C 134/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 56 772,44 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 56 772,44 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 811,02 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 887,23 Kč, s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 56 772,44 Kč od 24.10.2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 56 772,44 Kč od 24.10.2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doplněnou podáním ze dne 25. 5. 2023 a 15. 6. 2023, domáhala zaplacení částky ve výši 56 772,44 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne 3. 8. 2016 smlouvu o úvěru [číslo], na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ke kreditní kartě [ulice] spořitelny, a to do výše úvěrového limitu 30 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i Podmínky pro kreditní karty [ulice] spořitelny. S účinností od 1. 7. 2016 byl úvěrový limit navýšen na částku 50 000 Kč a následně s účinností ke dni 24. 3. 2017 na částku 60 000 Kč. Úvěrový účet byl žalovanému otevřen dne 5. 8. 2016 a počínaje tímto dnem mohl být čerpán. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 21,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 25. dni v měsíci, když minimální výše měsíční splátky činila 5 % z vyčerpané částky úvěru ke dni vystavení výpisu, minimálně však činila 500 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení. Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni 25. 1. 2022. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, dosud však neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný se k jednání soudu dne 13.6.2023 ani dne 18.7.2023 nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání předvolán.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne 3. 8. 2016 úvěrovou smlouvu ke kreditní kartě [číslo] včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně. Na základě výše uvedené úvěrové smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr a to do výše úvěrového rámce 30 000 Kč. Dle smlouvy měl být vyčerpaný a nesplacený úvěr úročen pevnou úrokovou sazbou ve výši 21,90 % ročně. Roční procentuální sazba nákladů činila 27,25 % ročně. S účinností od 27. 10. 2016 si strany sjednaly novou výši úvěrového limitu, a to na částku 50 000 Kč a dále s účinností od 24. 3. 2017 si strany sjednaly novou výši úvěrového limitu, a to na částku 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 25. dni v měsíci, přičemž minimální výše měsíční splátky měla dle smlouvy činit 5 % z vyčerpané částky úvěru ke dni vystavení výpisu, minimálně však 500 Kč, přičemž měsíční splátka úvěru dle dodatku smlouvy účinného od 24. 3. 2017 činila 5 634,53 Kč /viz smlouva o úvěru na č. l. 11 – 13 spisu, předsmluvní informace ke kreditní kartě na č. l. 9 spisu, vysvětlení předsmluvních informací na č. l. 14 – 15 spisu, podmínky pro kreditní karty v systému [příjmení], sazebník ČSOB v systému [příjmení], žádost o poskytnutí úvěru na č. l. 21 – 22 spisu, dodatek ke smlouvě na č. l. 16 spisu, oznámení o změně smlouvy na č. l. 23 spisu/. Žalovaný v době uzavírání smlouvy splácel další dvě půjčky s výší měsíční splátky 5 107 Kč, nesplacená jistina činila celkem 140 197 Kč. Průměrný příjem žalovaného ze zaměstnání dle výpisu z jeho bankovního účtu činil za období od února 2016 do února 2017 částku 23 360 Kč (konkrétně v jednotlivých měsících: únor 2016 částku 19 122 Kč, březen 2016 částku 18 541 Kč, duben 2016 částku 24 522 Kč, květen 2016 částku 19 330 Kč, červen 2016 částku 20 201 Kč, červenec 2016 částku 24 634 Kč, srpen 2016 částku 23 010 Kč, září 2016 částku 22 991 Kč, říjen 2016 částku 24 380 Kč, listopad 2016 částku 25 437 Kč, prosinec 2016 částku 26 193 Kč, leden 2017 částku 31 023 Kč a únor 2017 částku 24 286 Kč). Naproti tomu jeho průměrné měsíční výdaje za stejné období činily částku 26 958,71 Kč (konkrétně v jednotlivých měsících: částky únor 2016 částku 23 691,54 Kč, březen 2016 částku 18 299,53 Kč, duben 2016 částku 19 539,48 Kč, květen 2016 částku 24 473,50 Kč, červen 2016 částku 139 555,52 Kč, červenec 2016 24 640,26 Kč, srpen 2016 částku 43 635,60 Kč, září 2016 částku 27 488,60 Kč, říjen 2016 částku 25 364,90 Kč, listopad 2016 částku 34 689,47 Kč, prosinec 2016 částku 27 407,92 Kč, leden 2017 částku 21 334,68 Kč a únor 2017 částku 32 939,08 Kč), když soud do průměrných výdajů nezapočítával výdaje za měsíc červen 2016 ve výši 139 555,52 Kč, protože v tomto měsíci byly na bankovní účet žalovaného připsány mimo příjem ze zaměstnání finanční prostředky ve výši 120 000 Kč, přičemž soudu není zřejmý původ těchto prostředku, žalovaný tyto prostředky v červnu 2016 také okamžitě spotřeboval a vzhledem k mimořádné výši těchto výdajů by byla průměrná výše měsíčních výdajů neadekvátně deformovaná a neměla by dostatečnou vypovídací hodnotu /viz CBCB informace na č. l. 49 spisu, výpis CRIF na č. l. 51 – 54 spisu, výpis přijatých plateb na běžném účtu žalovaného v systému ISAS, výpis z bankovního účtu žalovaného v systému ISAS, informace z [anonymizována dvě slova] na č. l. 65 – 66 spisu, informace ze systému [anonymizováno] na č. l. 67 – 74 spisu, výpis příjmů na č. l. 75 – 78 spisu, výpis z běžného účtu v ISAS/. Žalovaný čerpal na poskytnutý úvěr celkem částku 270 414,63 Kč, se splácením se však dostal do prodlení. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni 25. 1. 2022 splatným. Žalovaný na svůj dluh ze smlouvy uhradil celkem 276 993,02 Kč /viz oznámení o zesplatnění úvěru na č. l. 17 spisu, přehled o čerpání úvěru v systému [příjmení], výpis z účtu na č. l. 24 spisu, historie pohybů na kreditní kartě v systému ISAS/. Žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu dopisem ze dne 6. 12. 2021. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 8. 11. 2022 odeslanou dne 10. 11. 2022 /viz výzva k zaplacení na č. l. 27 spisu s dodejkou na č. l. 28 spisu, předžalobní upomínka na č. l. 26 spisu s potvrzením o odeslání na č. l. 25 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění zcela uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Ze shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru úvěrový rámec ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se vyčerpané peněžní prostředky zavázal společně s úrokem ve výši 21,90 % ročně splácet, a to v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 25. dni v měsíci, přičemž minimální výše měsíční splátky měla dle smlouvy činit 5 % z vyčerpané částky úvěru ke dni vystavení výpisu, minimálně však 500 Kč, s účinností od 24. 3. 2017 měsíční splátka úvěru činila 5 634,53 Kč. Žalovaný v době uzavírání smlouvy dne 3. 8. 2016 splácel další dvě půjčky s výší měsíční splátky 5 107 Kč, nesplacená jistina činila celkem 140 197 Kč. Průměrný příjem žalovaného ze zaměstnání dle výpisu z jeho bankovního účtu činil za období od února 2016 do února 2017 částku 23 360 Kč, průměrné měsíční výdaje žalovaného za stejné období činily částku 26 958,71 Kč. Žalovaný na základě uvedené úvěrové smlouvy čerpal celkem částku 270 414,63 Kč, celkem na svůj dluh uhradil 276 993,02 Kč. Jelikož nesplácel svůj dluh řádně a včas, žalobkyně úvěr ke dni 25. 1. 2022 v souladu se smlouvou zesplatnila. Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván naposledy předžalobní výzvou ze dne 8. 11. 2022.

6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění (dále také jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále také jen„ ZoSÚ“).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

13. Podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

14. Podle ustanovení § 165 ZoSÚ ustanovení § 86 se použije, dojde-li ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona k významnému navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru sjednaného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

15. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně na základě podepsané smlouvy o úvěru ze dne 3. 8. 2016, doplněné dodatky ze dne 27. 10. 2016 a 24. 3. 2017, poskytla žalovanému částku v celkové výši 270 414,63 Kč. Žalobkyně měla povinnost v případě sjednání smlouvy, a potom při každém významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudit, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet, a to s odbornou péčí podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění v případě smlouvy ze dne 3. 8. 2016 a dodatku ze dne 27. 10. 2016 a dle § 86 ve spojení s § 165 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění v případě dodatku smlouvy ze dne 24. 3. 2017. Žalobkyně splnění své povinnosti tvrdila, poukazovala na to, že po celou dobu trvání úvěrové smlouvy vedla žalovanému zároveň běžný bankovní účet, a tudíž vycházela při ověření měsíčních příjmů a výdajů žalovaného z něj, v rozhodné době pro poskytnutí úvěru (případně pro navýšení úvěrového rámce) ověřila průměrný měsíční příjem a průměrné měsíční výdaje a vyhodnotila platební kapacitu žalovaného, přičemž vždy dospěla k závěru, že žalovaný je schopen příslušný úvěr splácet. Obecně lze souhlasit s žalobkyní, že jí nastíněný způsob zkoumání a ověřování úvěruschopnosti žalovaného je řádným způsobem, jakým lze úvěruschopnost spotřebitele ověřit, když na bankovním účtu lze nejlépe sledovat pohyb finančních prostředků žadatele o úvěr. Soud ale na základě poskytnutých výpisů z bankovního účtu žalovaného zjistil, že žalovaný každý měsíc spotřeboval právě tolik finančních prostředků, kolik obdržel, případně i více, a to dokonce i za situace, kdy dne 30. 5. 2016 načerpal úvěr ve výši 120 000 Kč a v měsíci červnu potom jeho výdaje činily 139 555,52 Kč. Soud tak nemohl přisvědčit žalobkyni v tom, že žalovaný měl dostatečnou platební kapacitu pro hrazení sjednaného úvěru, a to jak v době sjednávání původní smlouvy dne 3. 8. 2016, tak i v době sjednání jejích dodatků dne 27. 10. 2016 a dne 24. 3. 2017. Soud proto posoudil smlouvu včetně jejích dodatků jako absolutně neplatnou, přičemž k absolutní neplatnosti je dle § 588 o. z. soud povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť porušení zákonné povinnosti zkoumat před poskytnutím spotřebitelského úvěru schopnost spotřebitele splácet odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

20. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

21. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a jejích dodatků a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byly smlouvy o úvěru neplatně sjednány, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Žalobkyně tak poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 270 414,63 Kč z neplatné smlouvy o úvěru, čímž se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto je povinen toto obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. vydat. Z přiložených důkazů vyplývá, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku 276 993,02 Kč, čímž svůj dluh z bezdůvodného obohacení v celém rozsahu uhradil. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (výrok II. tohoto rozsudku).