5 C 143/2025

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 52 100 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 440,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 440,16 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 42 659,84 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 779,85 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 202,30 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 52 100 Kč od 2. 12. 2024 do 25. 6. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 659,84 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 9 440,16 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku za návrh na zahájení řízení ve výši 521 Kč na bankovní účet soudu č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 21. 5. 2025 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáními ze dne 23. 6. 2025 a ze dne 21. 8. 2025, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 52 100 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, uzavřela s žalovaným dne 3. 6. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do limitu 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet a hradit z nesplacené jistiny úrok 16,9 % ročně, cenu za využití účtu 50 Kč měsíčně a další poplatky dle sazebníku. Právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost a zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když zhodnotila informace získané od žalovaného a nahlédla do veřejných registrů. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku žalovaného ke dni 31. 8. 2024 zesplatnila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2024 s účinností ke dni 1. 12. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně požaduje úhradu jistiny úvěru ve výši 50 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 202,30 Kč do 1. 12. 2024, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 779,85 Kč do 1. 12. 2024, poplatků ve výši 2 100 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 52 100 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání předvolán.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 3. 6. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše úvěrového limitu 6 000 Kč a žalovaný se zavázal zápůjčku splácet společně s úroky v nominální výši 16,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, RPSN činila 19,81 %. Den splatnosti měsíčních splátek byl sjednán na každý 12. den v měsíci. Smlouva byla žalovaným podepsána využitím služeb přímého bankovnictví. Dodatkem ke smlouvě ze dne 2. 3. 2020 byl úvěrový limit navýšen na 50 000 Kč; také ten byl podepsán využitím služeb přímého bankovnictví /viz smlouvu na č. l. 13 - 15 spisu, dodatek na č. l. 43 spisu, výpis z internetového bankovnictví na č. l. 41 spisu, všeobecné obchodní podmínky v systému CEPR, ceníky služeb v systému CEPR a ISAS/. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením splátek se však dostával do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila k jeho zesplatnění a zůstatek úvěru se stal ke dni 31. 8. 2024 splatným /viz výpis z úvěrového účtu žalovaného v systému ISAS, výzva k úhradě na č. l. 16 spisu, oznámení o zesplatnění na č. l. 17 spisu/. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 11. 2024 na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno /viz výpis žalobkyně z OR na č. l. 12 spisu, smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 18 - 22 spisu, dohoda o úplatě na č. l. 23 spisu, seznam postupovaných pohledávek na č. l. 24 – 25 spisu, potvrzení o zaplacení kupní ceny na č. l. 26 spisu, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 27 - 28 spisu spolu s podacím lístkem na č. l. 29 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 8. 4. 2025 /viz předžalobní výzva na č. l. 30 - 31 spisu, podací lístek na č. l. 32 spisu/. Žalovaný celkem na základě úvěrové smlouvy načerpal částku 394 534,70 Kč a na svůj dluh uhradil částku 385 094,54 Kč /výpis z úvěrového účtu v systému ISAS, podklady pro soudní řízení v systému CEPR/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí, a to jednak před samotným prvním poskytnutím úvěru dne 3. 6. 2019, jakož i před jeho významným navýšením dne 2. 3. 2020. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti svou právní předchůdkyní sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání a ověřování příjmů i výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila listinu nazvanou posouzení úvěruschopnosti klienta, ve které právní předchůdkyně žalobkyně popsala, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného ke dni 2. 3. 2020 posuzovala. Deklarovaný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání měl činit 24 500 Kč, jako své výdaje potom žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši 7 500 Kč a další výdaje ve výši 500 Kč. Sama právní předchůdkyně žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na 12 350 Kč měsíčně. Přestože žalovaný měl uvést v žádosti o poskytnutí úvěru výdaje na dříve poskytnuté úvěry ve výši 0 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně z jí dostupných databází zjistila, že výše splátek dříve sjednaných úvěrů žalovaného činila ke dni 2. 3. 2020 měsíčně 7 620 Kč, když žalovaný měl sjednané 3 spotřební úvěry, jeden úvěr kontokorentní a jeden revolvingový. Nové splátkové zatížení po navýšení úvěrového rámce mělo činit 10 120 Kč /viz posouzení úvěruschopnosti na č. l. 42 spisu/. Z žádných soudu předložených listin nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem ověřila výši příjmů či výdajů žalovaného před poskytnutím úvěru dne 3. 6. 2019, ani že by při ověření úvěruschopnosti dne 2. 3. 2020 požadovala předložení dalších listin, na základě kterých by příjmy a výdaje žalovaného ověřila (např. výplatní pásky, nájemní smlouva apod.) a to přes to, že sama zjistila, že žalovaný v žádosti o navýšení úvěru uvedl nepravdivé údaje. Nadto z výpisů z bankovního účtu žalovaného za období od srpna 2019 do února 2020 vyplývá, že žalovaný spotřeboval každý měsíc všechny prostředky, které obdržel, když celkové příjmy v prosinci 2019 činily 193 422 Kč a celkové výdaje činily 192 977,38 Kč, v lednu 2020 celkové příjmy činily 211 883 Kč a celkové výdaje činily 168 610,76 Kč, v únoru 2020 celkové příjmy činily 61 907 Kč a celkové výdaje činily 107 541,60 Kč, konečný zůstatek na bankovním účtu žalovaného se v každém měsíci v období od srpna 2019 do února 2020 pohyboval v záporných hodnotách (kromě ledna 2020, kladný konečný zůstatek za tento měsíc však byl zcela spotřebován hned v měsíci následujícím) /viz výpisy z bankovního účtu žalovaného v systému ISAS/. Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobkyně nijak neodložila posouzení úvěruschopnosti žalovaného před prvním poskytnutím úvěru dne 3. 6. 2019 a ve vztahu k posouzení jeho úvěruschopnosti ke dni 2. 3. 2020 lze uzavřít, že právní předchůdkyně postupovala liknavě. Přestože měla informace o tom, že údaje uvedené v žádosti o navýšení úvěrového limitu žalovaným jsou nepravdivé, nepožadovala žádné další listiny, jeho měsíční výdaje sama odhadla (přičemž soudu není jasné, na základě jakých údajů k uvedené výši dospěla) a na základě tohoto zjednodušeného postupu dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet, a to přesto, že vedla bankovní účet žalovaného, ze kterého je zjevné, že žalovanému nezůstávaly měsíčně žádné finanční prostředky, ze kterých by mohl další poskytnutý úvěr hradit. Na základě shora uvedeného nemá soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný chtěli dne 3. 6. 2019 uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, ve které by se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 6 000 Kč, a žalovaný by se zavázal právní předchůdkyni žalobkyni jistinu úvěru splácet spolu s příslušenstvím a že chtěli dne 2. 3. 2020 uzavřít dodatek k této smlouvě, na základě kterého by byl úvěrový limit navýšen na 50 000 Kč. Podle názoru soudu však je nutné na danou smlouvu, jakož i na její dodatek, nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě při posouzení úvěruschopnosti dne 2. 3. 2020 zjistila pouze příjmy a výdaje žalovaného z žádosti o poskytnutí úvěru (tuto žádost však soudu nepředložila), příjmy ověřila náhledem do výpisů z bankovního účtu žalovaného, který vedla, ověřila výši splátek dříve sjednaných úvěrů, výdaje odhadla na základě vlastního statistického modelu. Takovýto způsob stanovení výdajů ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru není možný. Údaje o životním minimu, normativní náklady na bydlení či jiné statistické údaje o nákladech na bydlení, domácnost a běžnou spotřebu jsou pouze orientační údaje, které je však poskytovatel úvěru povinen ověřit a údaje individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Nelze přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně vedla běžný účet žalovaného, nebyl tak pro ni problém běžné měsíční výdaje žalovaného na bydlení a živobytí zjistit. Nadto i jen ze zjištěných a neověřených informací o měsíčních příjmech a výdajích žalovaného by musela právní předchůdkyně žalobkyně nutně dospět k závěru, že žalovaný není schopen předmětný úvěr splácet, když po odečtení splátek dříve sjednaných úvěrů a deklarovaných měsíčních výdajů na bydlení ve výši 7 500 Kč od jeho tvrzeného průměrného měsíčního příjmu, žalovanému zůstala pouze částka ve výši 6 880 Kč na pokrytí veškerých dalších výdajů. Na základě shora uvedeného nemá soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně při sjednání dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru dne 2. 3. 2020 zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 ZoSÚ, pročež je předmětný dodatek absolutně neplatný. Pokud se týká smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 6. 2019, k této nedoložila žalobkyně žádné důkazy, že došlo k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, také na tuto smlouvu tak je potřeba nahlížet jako na absolutně neplatnou.

17. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o revolvingovém úvěru, jakož i jejího dodatku, a redukce nároku právní předchůdkyně žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o revolvingovém úvěru neplatně sjednána, neměla právní předchůdkyně žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

19. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem peněžní prostředky ve výši 394 534,70 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy a jejího dodatku), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně na bezdůvodné obohacení částku 385 094,54 Kč, zbývá mu povinnost vrátit právní předchůdkyni žalobkyně toliko částku 9 440,16 Kč. Právní předchůdkyně svou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 11. 2024, žalobkyně tak je aktivně legitimována k podání žaloby v dané věci. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla doručená žaloba, a to s ohledem na to, že oznámení o postoupení pohledávky i předžalobní výzva byly žalovanému zasílány na adresu , adresa, , přičemž z žádné listiny nevyplývá, že by se jednalo o adresu, kterou by žalovaný jako doručovací označil, když tento závěr nelze učinit ani ze sdělení právní předchůdkyně žalobkyně na č. l. 53 spisu, neboť toto sdělení není doloženo žádným důkazem. Žaloba byla žalovanému doručena dne 21. 6. 2025, splatnost dluhu nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu, za kterou lze v dané věci považovat 3 pracovní dny. Dluh žalovaného se tak stal splatným dne 25. 6. 2025. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v zákonné výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému, kterému by jinak náležela náhrada nákladů řízení, žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

21. K povinnosti žalobkyně uhradit doplatek soudního poplatku soud uvádí, že soudní poplatek za podání žaloby činí podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodu 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění 2 605 Kč, neboť elektronický platební rozkaz dle návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyl vydán a návrh byl převeden do agendy C. Poplatková povinnost k doplacení soudního poplatku do výše, jako by byl podán návrh v agendě C, potom vzniká dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění uložením takové povinnosti v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013). Žalobkyně na tomto poplatku dosud zaplatila pouze 2 084 Kč, zbývá jí tedy doplatit 521 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku).