5 C 18/2025

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 18 322,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 171,59 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 457,85 Kč od 19. 7. 2024 do 2. 12. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 457,85 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení a částky 150,70 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku za návrh na zahájení řízení ve výši 200 Kč na bankovní účet soudu č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 18. 12. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 18 322,29 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetových stránek , webová stránka, ) dne 19. 3. 2024 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 80 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby. Žalovaný se kromě uvedení identifikačních údajů sekundárně jednoznačně identifikoval (potvrdil správnost čísla účtu, vlastníka účtu, jméno a příjmení). Posouzení úvěruschopnosti provedla žalobkyně dle interní metodiky schválené ČNB, kdy nejprve nahlédla do databází vedených spol. CNCB (NRKI, BRKI), do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to s negativními výsledky. Žalobkyně dále vycházela z informací získaných od žalovaného a předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek prokazujících pravidelný příjem. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 43 545 Kč. Žalobkyně také provedla lustraci dokladu předloženého žalovaným v databázi neplatných dokladů. Úvěr byl žalovanému dne 19. 3. 2024 vyplacen na účet č. , č. účtu, , žalovaný však nedodržel řádně podmínky pro splácení. Žalovanou částku 18 322,29 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 7 999,96 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 158,91 Kč, smluvní úrok v celkové výši 9 713,74 Kč a poplatky v celkové výši 298,98 Kč. Žalobkyně dále uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za období od 19. 4. 2024 do 18. 7. 2024 v celkové výši 150,7 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně uplatnila úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 457,85 Kč od 19. 7. 2024 do zaplacení. Žalobkyně pro případ, že by soud neměl nárok uplatněný žalobkyní za prokázaný, požaduje, aby tento nárok soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání předvolán a žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:Žalobkyně převedla dne 19. 3. 2024 částku ve výši 8 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, /viz přehled bankovních transakcí na č. l. 17 spisu, sdělení , právnická osoba, na č. l. 30 spisu/. Žalovaný byl předžalobní výzvou ze dne 27. 11. 2024 vyzván právním zástupcem žalobkyně k úhradě dlužné částky /viz výzva k úhradě na č. l. 19 spisu, podací lístek na č. l. 20 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud provedl důkazy předložené žalobkyní (jiné ani dle obsahu spisu označeny nebyly), ze kterých nebylo prokázáno, že by žalovaný dne 19. 3. 2024 uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, když žalobkyně soudu předložila pouze text uvedené smlouvy /viz listina – smlouva na č. l. 9 - 13 spisu/, v níž chybí podpis žalobkyně i žalovaného. Tato smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument – neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis (a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis ve smyslu ustanovení nařízení EU č. 910/2014 eIDAS). Je-li do textu písemnosti pojat údaj o tom, kdy k podpisu mělo dojít, nejde o podpis, ale výlučně o grafický odraz nějakého tvrzení, nikoliv data připojená k jiným datum umožňujícím ověřit, že po jejich připojení již dokument nedoznal žádné změny. Na tom nemění nic ani potvrzení nazvané BankID výpis, když ani z tohoto výpisu nijak nevyplývá, že by žalovaný připojil svůj elektronický podpis k uvedené úvěrové smlouvě /viz BankID výpis na č. l. 14 spisu/. Z ničeho pak nevyplývá vůle žalovaného být vázán smlouvou o úvěru v předloženém znění, a to ani ve spojení s ostatními v řízení provedenými důkazy, tj. ve spojení s odeslanou platbou. Skutečnost, že žalobkyně disponuje údaji o jménu, příjmení, bydlišti, rodném čísle či čísle občanského průkazu, bez toho aniž by si byla vůbec, s ohledem na způsob uzavření tvrzené smlouvy, jista tím, že jí tyto údaje poskytuje právě osoba žalovaného, nemůže podle náhledu soudu v daném případě vést k závěru o vzniku závazkového vztahu mezi konkrétními osobami. Podle § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., nyní při přípravném jednání nařízeném ve smyslu § 114c o. s. ř.). Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinností důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila a požádala, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

6. Jen pro úplnost soud dodává, že i kdyby žalobkyně v řízení prokázala uzavření smlouvy ve znění textu na č. l. 9 - 13 spisu, musel by na ní soud pohlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, neboť žalobkyně zároveň neprokázala splnění povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného, před samotným uzavřením smlouvy. Žalobkyně splnění povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění tvrdila, když uváděla, že zjistila a ověřila průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 43 545 Kč a dále že vypočítala minimální výdaje žalovaného ve výši 11 405 Kč. Takovýto postup však není možné považovat za správný. Žalobkyně měla výši měsíčních příjmů a výdajů zjistit od žalovaného, a následně je ověřit (např. z výpisů z bankovního účtu apod.). Žalobkyně sice tvrdila, že k ověření příjmů došlo ověřením příjmových transakcí na účtu žalovaného. Příjmové transakce ovšem nelze dle názoru soudu zaměňovat s příjmy. Pokud si například žalovaný pouze posílá finanční prostředky mezi dvěma svými účty, nejedná se o jeho příjem, ve výpise z bankovního účtu se však bude takový převod vykazovat jako příjmová transakce. Ověření měsíčních výdajů žalovaného potom ani nebylo tvrzeno a ani není zřejmé, jakým způsobem žalobkyně tyto výdaje vypočítala. Z ničeho také nevyplývá, že by žalobkyně ověřila dosavadní splátkové zatížení či existenci exekucí na jeho majetek /viz výpis o posouzení úvěruschopnosti na č. l. 15 spisu, identifikované příjmy na č. l. 16 spisu/. Soud proto dospěl k závěru, že způsob zkoumání úvěruschopnosti, který žalobkyně zvolila, nelze považovat za odpovídající zákonu o spotřebitelském úvěru.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

9. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že na bankovní účet žalovaného odeslala žalobkyně dne 19. 3. 2024 částku 8 000 Kč bez právního důvodu. Žalovanému tak vznikla povinnost toto plnění žalobkyni vydat. Jelikož žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, zbývá mu stále povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 8 000 Kč, o kterou se bezdůvodně obohatil. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla předžalobní výzva odeslaná dne 27. 11. 2024 prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, do dispozice žalovaného se dostala dne 29. 11. 2024 (dle informací , právnická osoba, o sledování zásilky zjištěné na , webová stránka, ). Žalovaný byl dle textu výzvy povinen uhradit dluh z bezdůvodného obohacení do 3 dnů, tedy do 2. 12. 2024. Ode dne následujícího, tedy od 3. 12. 2024, je žalovaný s úhradou dlužné částky v prodlení a žalobkyni tak náleží nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 12,75 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z dlužné částky. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

13. Ve zbylém soudu nezbylo, než nárok žalobkyně na zaplacení částky 10 171,59 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 457,85 Kč od 19. 7. 2024 do 2. 12. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 457,85 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení a částky 150,70 Kč zamítnout, když nebylo v řízení prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce s tvrzeným obsahem (výrok II. tohoto rozsudku).

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému, kterému by jinak náležela náhrada nákladů řízení v rozsahu 12,6 %, žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

15. K povinnosti žalobkyně uhradit doplatek soudního poplatku soud uvádí, že soudní poplatek za podání žaloby činí podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodu 1. písm. a) sazebníku soudních poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, částku 1 000 Kč, neboť elektronický platební rozkaz dle návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyl vydán a návrh byl převeden do agendy C. Poplatková povinnost k doplacení soudního poplatku do výše, jako by byl podán návrh v agendě C, potom vzniká dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění uložením takové povinnosti v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013). Žalobkyně na tomto poplatku dosud zaplatila pouze 800 Kč, zbývá jí tedy doplatit 200 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku).