5 C 19/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 253,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 834 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 834 Kč od 16.10.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 419,73 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 350,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 419,73 Kč od 16.10.2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 25,9 % ročně z částky 3 834 Kč od 16.10.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 194 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 29.9.2022 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 27.2.2023, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 5 253,73 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] uzavřela s žalovaným dne 7.6.2021 smlouvu o refinancování [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 834 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 25,9 % ročně v 5 pravidelných měsíčních splátkách po 818 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost a zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když zhodnotila informace získané od žalovaného a nahlédla do veřejných registrů. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku žalovaného ke dni 15.10.2021 zesplatnila a uplatnila právo na zaplacení smluvní pokuty, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 15.10.2021. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.3.2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný neuhradil na svůj dluh ničeho. Žalobkyně požaduje úhradu jistiny úvěru ve výši 3 834 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku do 15.10.2021 ve výši 350,32 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 419,73 Kč, smluvního úroku ve výši 25,9 % ročně z částky 3 834 Kč od 16.10.2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 253,73 Kč od 16.10.2021 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Účastníci se k jednání nařízenému na den 3.3.2023 nedostavili. Žalobkyně se omluvila podáním ze dne 27.2.2023 a žalovaný ponechal svou neúčast bez omluvy. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v jejich nepřítomnosti.

4. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nepřevyšuje částku uvedenou v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství). Jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. přitom plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (ustanovení § 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 7.6.2021 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 3 834 Kč a žalovaný se zavázal zápůjčku splácet společně s úroky v nominální výši 25,9 % ročně v 5 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 818 Kč, RPSN činila 29,30 %. Den splatnosti měsíčních splátek byl sjednán na každý sedmý den v měsíci /viz návrh na uzavření smlouvy na č. l. 16-18 spisu, akceptace návrhu na č.l. 15, rámcová smlouva o poskytnutí bankovních a platebních služeb na č. l. 18, produktové obchodní podmínky v systému [příjmení], sazebník poplatků na č. l. 12-14, všeobecné obchodní podmínky v systému CEPR/. Žalovaný zápůjčku čerpal, se splácením splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění zápůjčky a její zůstatek se stal ke dni 15.10.2021 splatným /viz výpis z bankovního účtu žalovaného na č.l. 19-20, 23 a [číslo], transakční historie na č.l. 54-56, výzva k zaplacení na č.l. 21 s poštovním podacím archem na č.l. 22 a na č.l. 50, oznámení o zesplatnění na č. l. 24 Pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.3.2022 na žalobkyni /smlouva o postoupení pohledávek v systému [příjmení], potvrzení o zaplacení úplaty na č.l. 27, oznámení o postoupení pohledávky na č.l. 28 spolu s poštovním podacím archem na č.l. 29, výpis žalobkyně z OR na č.l. 11 Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 15.7.2022 /viz předžalobní výzva na č. l. 30-31, poštovní podací arch na č.l. 32 Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho /výpis z transakční historie na č.l. 54-56, výpis z účtu na č.l. 19-20, 23 a [číslo] Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, kterým je i peněžitá zápůjčka dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti svou právní předchůdkyní sice tvrdila, avšak svá tvrzení dostatečně neprokazovala, když ohledně zkoumání úvěruschopnosti nepředložila žádnou konkrétní listinu, pouze v doplnění žaloby ze dne 27.2.2023 obecně popisovala, jakým způsobem měla být úvěruschopnost žalovaného zkoumána. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání (ve znění před novelou [číslo] Sb., nyní při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř.). Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinností důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se k nedostavila, svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2390 o. z. se přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

11. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Dle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.

16. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ nedostála, neboť nebylo prokázáno jakékoli zkoumání z její strany.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. [číslo jednací] nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. [číslo jednací], v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku právní předchůdkyně žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla právní předchůdkyně žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl.

20. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 3 834 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Žalovaný tak měl povinnost tuto částku právní předchůdkyni vrátit, což ovšem neučinil. Právní předchůdkyně svou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16.3.2022, žalobkyně tak je aktivně legitimována k podání žaloby v dané věci. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla výzva ze dne 22.9.2021, která byla odeslána dne 23.9.2021, když lze mít za to, že do dispozice žalovaného se dostala třetí pracovní den po odeslání (§ 573 o.z.), tedy dne 28.9.2021. Právní předchůdkyně žalobkyně v této výzvě požadovala okamžitou úhradu dluhu, soud má za to, že je třeba ke splnění dluhu stanovit přiměřenou lhůtu k plnění, a to konkrétně 7 dnů, poslední den pro uhrazení dluhu tak byl 5.10.2021. Od následujícího dne, tedy od 6.10.2021, je tak žalovaný v prodlení a žalobkyni náleží též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

21. Ve zbývající části soud se shora uvedených důvodů žalobu zamítl (výrok II tohoto rozsudku).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. dle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků a žalobkyni, která byla ve věci úspěšnější, přiznal právo na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 194 Kč. Soud vycházel z celkových nákladů řízení žalobkyně ve výši 1 489 Kč za řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (k většímu počtu tzv. formulářových žalob žalobkyně viz databáze soudu ISAS). Z toho jednak soudní poplatek 400 Kč, odměna za zastupování advokátem v celkové výši 600 Kč za tři úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně po 200 Kč/úkon (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby), dále paušální částka náhrady hotových výdajů 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč, to vše podle ustanovení § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), a § 14b odst. 1 a 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Dále z toho 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad zástupce žalobkyně ve výši 189 Kč, která patří k nákladům podle ustanovení § 137 odst. 2, 3 o. s. ř. za použití ustanovení § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., když dle předloženého osvědčení je zástupce žalobkyně registrován jako plátce daně. Jelikož úspěch žalobkyně činil 56,5 % a její neúspěch, který odpovídá úspěchu žalované, 43,5 %, má žalobkyně při odečtení neúspěchu od úspěchu nárok na náhradu 13 % svých výše uvedených celkových nákladů. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku)