5 C 194/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 22 048 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 798 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 798 Kč od 17. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 22 048 Kč od 27. 6. 2017 do 16. 10. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 19 250 Kč od 17. 10. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 25. 5. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 13. 9. 2023, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 22 048 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne 14. 11. 2016 smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč, a žalovaný se zavázal zápůjčku splatit s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 19 250 Kč v pravidelných týdenních splátkách ve výši 708 Kč. Žalovaný zápůjčku obdržel, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když uhradil celkem pouze 22 202 Kč. Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni 26. 6. 2017. Žalovanou částku 22 048 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 2 798 Kč, poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši celkem 19 250 Kč, příslušenství se skládá z úroku z prodlení od 27. 6. 2017 do zaplacení. Žalobkyně v rámci posouzení schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu RČ dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], kontrolu náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, zaměstnání ověřila telefonicky, vyhodnotila platební historii žalovaného u žalobkyně, vyhodnotila aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů od žalovaného a dle lokality bydliště žalovaného na základě sofistikovaných vědomostí z„ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti a provedla kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V dané věci žalobkyně uplatňuje právo ze smlouvy, kdy závazek z ní byl plněn v České republice. Mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci ve smyslu oddílu 2 čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis je tak dána a na věc je třeba aplikovat české právo (§ 87 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění).

4. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti obou účastníků, neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání předvolán a žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 14. 11. 2016 smlouvu o peněžité zápůjčce [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč. Žalovaný potvrdil převzetí částky 25 000 Kč v hotovosti a zavázal se ji vrátit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 19 250 Kč, skládajícího se z úroku ve výši 3 250 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 000 Kč v pravidelných 59 týdenních splátkách ve výši 738 Kč s tím, že první splátku uhradí 21. 11. 2016. Výše RPSN činila 195,55 %. Nedílnou součástí byly dle ujednání stran též Smluvní podmínky smlouvy o úvěru, dle kterých pokud klient nesplní povinnost uhradit jednotlivou splátku včas, má žalobkyně právo požadovat hrazení celé dlužné částky včetně příslušenství a smluvních pokut, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky /viz smlouva o peněžité zápůjčce na č. l. 5 spisu/. Žalovaný dle žalobkyní předložené platební historie splácel nepravidelně, uhradil celkem částku 22 202 Kč /viz platební historie na č. l. 6 - 9 spisu/. Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky ve výši 22 048 Kč do 5 dnů od doručení této upomínky, upomínka byla odeslána dne 9. 5. 2018 /viz předžalobní upomínka na č. l. 10 spisu, poštovní podací arch na č. l. 11 spisu/. Žalovaný netvrdil, ani to z obsahu spisu nijak nevyplývá, že by na svůj dluh uhradil více, než kolik uváděla žalobkyně, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 14. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

12. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o zápůjčce, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu zápůjčky spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (kterým je i zápůjčka dle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla z žalovaným tvrzených údajů, že získané informace ověřila nahlédnutím do databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra, do seznamu rodných čísel dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], do záznamů insolvenčního rejstříku, telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalovaného, provedla kontrolu platební historie žalovaného u žalobkyně, vyhodnotila aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů žalovaného a dle lokality a zkontrolovala předložené dokumenty zaškrtnuté externím zprostředkovatelem v kartě klienta. K těmto tvrzením však žádný důkaz nedoložila, když ani neuvedla, v jaké konkrétní výši měsíční příjmy a výdaje žalovaného zjistila. Soud má tedy za to, že ohledně těchto tvrzení neunesla své důkazní břemeno. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně jakýmkoli způsobem zjistila a následně ověřila příjmy a výdaje žalovaného (např. předložením pracovní smlouvy, výplatní pásky, smlouvy o nájmu, výpisů z bankovního účtu apod.). Dále pak ani z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru ověřovala, zda žalovaný nemá sjednané zápůjčky či úvěry i u jiných poskytovatelů, či zda na jeho majetek není vedena exekuce. Na základě shora uvedeného nemá soud za prokázané, že žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, pročež je taková smlouva absolutně neplatná.

16. Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., nyní při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o. s. ř.). Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinností důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila a požádala, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.

17. Ohledně následku absolutní neplatnosti smlouvy soud konstatuje, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o zápůjčce neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě souvisejících poplatků a na úrok z prodlení předcházející splatnosti bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

19. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 14. 11. 2016 jistinu ve výši 25 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný uhradil žalobkyni na bezdůvodné obohacení částku 22 202 Kč, zbývá mu povinnost vrátit žalobkyni toliko částku 2 798 Kč. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla žaloba doručená žalovanému dne 11. 10. 2023. Splatnost dluhu tak nastala dne 16. 10. 2023. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).