5 C 245/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 644,45 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 644,45 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 513,99 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 878,37 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 240,78 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 5 064,89 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 2. 5. 2023, doplněnou podáním ze dne 3. 10. 2023, domáhala zaplacení částky ve výši 15 644,45 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím že, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne 15. 8. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které mu poskytla v hotovosti jistinu ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý spotřebitelský úvěr a úrok dohodnutý ve výši 15 % ročně splácet v 14 měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 10. 2021. Spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut, žalovaný se však dostával opakovaně do prodlení s hrazením jednotlivých splátek. Pohledávka za žalovaným byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni ke dni 21. 11. 2022 a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaná částka sestávala z neuhrazené jistiny ve výši 5 064,89 Kč, z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 175,89 Kč, z úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 2 342,47 Kč, z úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 444,25 Kč, z úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 860,50 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 6 756,45 Kč, z úroku vyčísleného od 16. 10. 2021 do 19. 10. 2022 z dlužné jistiny ve výši 878,37 a ze zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 19. 10. 2022 ve výši 513,99 Kč. Dále žalobkyně požadovala zaplacení úroků z úvěru ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 5 064,89 od 20. 10. 2022 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky ve výši 5 240,78, od 20. 10. 2022 do zaplacení. Tuto dlužnou částku žalovaný neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně odeslanou dne 29. 3. 2023. Právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se zákonem zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným, když vycházela z toho, že žalovaný je od 6. 12. 2018 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem 20 113 Kč, jeho měsíční výdaje činí 11 440 Kč, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného ověřila právní předchůdkyně žalobkyně z pracovní smlouvy a výplatních pásek, a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl po posouzení vyhodnocen jako úvěruschopný a jeho žádost byla schválena.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný se k jednání soudu konaném dne 6. 10. 2023 nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání předvolán.

4. Na základě provedených listinných důkazů založených žalobkyní do spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15. 8. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému vyplatit v hotovosti spotřebitelsky úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatkem ve výši 12 888 Kč, jež představoval úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady za vyhodnocení úvěru a hotovostní inkaso, splácet v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, počínaje nejpozději 15. kalendářním dnem ode dne uzavření smlouvy. Úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % ročně a RPSN 272,44 %. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že finanční prostředky ze spotřebitelského úvěru převzal v hotovosti v místě jeho bydliště /viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č.l. 12-13 spisu, informace o zpracování osobních údajů na č.l. 14-15 spisu/. V rámci posuzování úvěruschopnosti zjistila právní předchůdkyně žalobkyně od žalovaného, že jeho měsíční příjem na základě výplatní pásky činí 20 113 Kč, z čehož je použitelný měsíční příjem 8 673 Kč, a jeho měsíční výdaje činí 11 440 Kč, které se skládají z výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč, osobních nákladů ve výši 3 860 Kč, srážek ze mzdy ve výši 4 380 Kč a měsíčních splátek stávajících půjček ve výši 2 200 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je od 6. 12. 2018 zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s na základě pracovní smlouvy, má základní vzdělání, nemá vyživovací povinnost, bydlí u rodinného příslušníka a je svobodný /viz žádost o úvěr na č.l. 41 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřely dne 21. 11. 2022 smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka za žalovaným ze shora uvedené smlouvy dle seznamu postoupených pohledávek postoupena na žalobkyni s účinností k témuž dni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022 /viz smlouva o postoupení pohledávek na č.l. 18-20 spisu, seznam postoupených pohledávek na č.l. 16, [číslo] spisu, výpis z OR žalobkyně na č.l. 11 spisu, oznámení o postoupení pohledávky na č.l. 21 spisu/. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu ze dne 28. 3. 2023 k zaplacení dluhu s tím, že dlužná částka má být uhrazena nejpozději do 12. 4. 2023, kdy tato výzva byla předána k poštovní přepravě dne 29. 3. 2023 výzva k plnění na č.l. 25-26 spisu, podací lístek na č.l. 27 spisu/. Žalovaný v souvislosti s takto poskytnutým spotřebitelským úvěrem uhradil celkem částku 19 000 Kč /viz přehled uhrazených splátek na č.l. 17 spisu/.

5. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli dne 15. 8. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalovaný převzal v hotovosti částku 15 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 888 Kč, jež představoval úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady za vyhodnocení úvěru a hotovostní inkaso. Dlužnou částku ze smlouvy se zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že má základní vzdělání, nemá vyživovací povinnost, bydlí u rodinného příslušníka, je svobodný, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s na základě pracovní smlouvy s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 113 Kč, má výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, osobní výdaje ve výši 3 860 Kč, srážky ze mzdy ve výši 4 380 a splátky stávajících půjček ve výši 2 200 Kč. Žalovaný na tuto spotřebitelskou smlouvu celkem uhradil částku 19 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou ze dne 21. 11. 2022 pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný byl vyzván předžalobní výzvou k úhradě dluhu nejpozději do 12. 4. 2023.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 15. 8. 2020 poskytla žalovanému v hotovosti spotřebitelsky úvěr ve výši 15 000 Smlouvou o postoupení pohledávek dle § 1879 a násl. o. z. byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně je tak v řízení aktivně věcně legitimována. Soud vzal dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu nebyla tato smlouva platně sjednána, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně zjistila osobní a majetkové poměry žalovaného z údajů uvedených přímo žalovaným. Příjmy žalovaného měla právní předchůdkyně žalobkyně ověřit z pracovní smlouvy a výplatních pásek. V řízení však nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem ověřila výdaje žalovaného, např. předložením výpisů z bankovního účtu apod., a to za situace, kdy žalovaný uváděl velmi nízké výdaje na bydlení (ve výši 1 000 Kč). Soud tak má za to, že minimálně výše výdajů je v zákaznické kartě uvedena nevěrohodně, pročež nemohla být úvěruschopnost žalovaného řádně posouzena. Dále pak ani z ničeho nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru ověřovala, zda žalovaný nemá sjednané zápůjčky či úvěry i u jiných poskytovatelů, zda na jeho majetek není vedena exekuce, zda není veden v insolvenčním rejstříku a podobně. Na základě shora uvedeného nemá soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, pročež je předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatné.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti spotřebiteli úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. žalobkyně k bezdůvodnému obohacení ve výši 15 000 Kč, proto byl žalovaný povinen toto obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. vydat. Z listin předložených v řízení a obsahu spisu vyplynulo, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 19 000 Kč a bezdůvodné obohacení tak v plné výši již právní předchůdkyni žalobkyně, resp. žalobkyni uhradil. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, náklady nevznikly (výrok II. tohoto rozsudku).