5 C 306/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 12 682,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 3. 5. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 682,72 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 10 780,2 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 780,2 Kč od 1. 9. 2022 do 2. 5. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 780,2 Kč od 3. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 30,4 % v částce 486 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 27. 6. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 24. 10. 2023, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 12 682,72 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 5. 4. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Ty se žalovaná zavázala splácet měsíčními splátkami po 309 Kč, počínaje dnem 9. 5. 2022. Žalovaná však svou povinnost řádně neplnila, ačkoliv o to byla upomínána. Žalobkyně využila v souladu se smlouvou svého práva a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 20. 8. 2022, o čemž byla žalovaná informována. Žalovaná částka ve výši 12 682,72 Kč je tvořena dlužnou jistinou ve výši 10 780,20 Kč, řádným úrokem ve výši 55,30 Kč, úrokem z prodlení ve výši 47,22 Kč a poplatky za správu klienta v prodlení ve výši 1 800 Kč. Žalobkyně dále požaduje úrok ve výši 15 % ročně z částky 10 780,20 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 10 780,20 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zjistila a ověřila majetkové poměry žalované. Žádost žalované o poskytnutí úvěru byla poskytnuta prostřednictvím interního call centra. Žalovaná uvedla příjem ve výši 10 902 Kč, což pracovník centra zkontroloval na základě doloženého potvrzení o výši důchodu. Žalobkyně ověřila, že žalovaná nebyla v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení. Z informací CBCB dále žalobkyně ověřila předchozí splátkovou morálku žalované a z historie v interní evidenci, že neměla žalovaná žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení apod. Žalovaná v žádosti uvedla výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 6 000 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalované na základě dat sdělených žalovanou (např. počet vyživovaných osob nebo způsob bydlení) v kombinaci s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických a aktuálních údajů životních a normativních nákladů na bydlení na 10 096 Kč. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalované stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení. V tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení 2,83 % po poskytnutí úvěru. Žalovaná v žádosti uvedla splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná neměla v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů zbylo klientce 10 593 Kč k pokrytí životních nákladů. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní vyzvána opětovně k úhradě dluhu, avšak dosud neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalované, která se k jednání soudu konaném dne 14. 11. 2023 nedostavila bez omluvy, ač byla k jednání řádně předvolána.

4. Z provedených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 5. 4. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalované neúčelový a nezajištěný spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč převodem na zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úroky splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 309 Kč s tím, že nejpozději měl být splacen do 7. 4. 2026 Smluvní strany si sjednaly úrokovou sazbu ve výši 19,90 % ročně, RPSN činila 22,15 % /viz smlouva o úvěru na č. l. 5 - 7 spisu/. Žalovaná pobírala ke dni 18. 5. 2021 důchod ve výši 12 275 Kč, skládajícího se z invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně ve výši 10 138 Kč a vdovského důchodu ve výši 2 137 Kč. Za období od 6. 4. 2022 do 5. 5. 2022 jí byl vyplacen důchod v celkové výši 10 500 Kč /viz potvrzení ČSSZ na č.l. 26 spisu, výplatní doklad na č.l. 27 spisu/. Žalovaná čerpala předmětný úvěr ve výši 10 000 Kč, ničeho však neuhradila /viz výpis z bankovního účtu na č.l. 8 spisu, podklady pre súdne konanie na č.l. 12 spisu/. Žalobkyně proto dne 20. 8. 2022 zesplatnila úvěr žalované /viz rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu na č.l. 9 spisu/. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu i před podáním žaloby výzvou ze dne 17. 4. 2023 /viz výzva k zaplacení na č.l. 10 spisu, dodejka na č.l. 10 rub-11 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud o skutkovém stavu následující závěr: Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 5. 4. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované na bankovní účet částku ve výši 10 000 Kč, kterou měla žalovaná spolu s úroky splatit dle sjednaného splátkového kalendáře v pravidelných měsíčních splátkách po 309 Kč nejpozději do 7. 4. 2026. Příjem žalované za období od 6. 4. 2022 do 5. 5. 2022 činil důchod v celkové výši 10 500 Kč. Žalovaná čerpala předmětný úvěr ve výši 10 000 Kč, ničeho však neuhradila. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu i před podáním žaloby výzvou ze dne 17. 4. 2023.

6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze dohodnout úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaná chtěly uzavřít smlouvu o zápůjčce, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč, a žalovaná by se zavázala vrátit žalobkyni jistinu zápůjčky spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (kterým je i peněžitá zápůjčka dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalované, které také ověřila výměrem invalidního a vdovského důchodu, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Z hlediska výdajových poměrů žalované neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad o jejich výši. Žalobkyně sice tvrdila, že zjistila výši měsíčních výdajů žalované z žádosti o poskytnutí úvěru, když výdaje žalované na bydlení měly činit 6 000 Kč a žádné další výdaje mít neměla, soudu však žádná žádost žalované předložena nebyla (a je otázkou, o jakou žádost o poskytnutí úvěru se mělo jednat, když v žalobních tvrzeních je dále uváděno, že žádost o poskytnutí úvěru měla být podána prostřednictvím call centra). Nadto dále žalobkyně uvedla, že sama stanovila životní výdaje žalované na základě dat sdělených žalovanou v kombinaci s interními informacemi žalobkyně na částku 10 096 Kč měsíčně. K tomu soud uvádí, že takovýto způsob posouzení úvěruschopnosti (i kdyby byl prokázán, což se nestalo) nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Soud konstatuje, že odhadnutí výdajů podle jakéhokoli modelu zcela odporuje principu zkoumání úvěruschopnosti, když takovýto model neprokazuje konkrétní výdaje konkrétního jedince. Navíc za situace, kdy žalobkyně vedla a spravovala běžný účet žalované, měla prostředky na to, aby si výdaje žalované zjistila a ověřila, kdy tak neučinila, ač takto učinit měla. Na základě shora uvedeného nemá soud za prokázané, že žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, pročež je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná.

17. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o zápůjčce neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na sjednané úroky a související poplatky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

19. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalované dne 5. 4. 2022 jistinu ve výši 10 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Jelikož žalovaná neuhradila žalobkyni na bezdůvodné obohacení ničeho, zbývá jí povinnost vrátit žalobkyni toliko částku 10 000 Kč. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalované, byla předžalobní výzva odeslaná dne 20. 4. 2023, když lze mít za to, že do dispozice žalované se dostala třetí pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.), tedy dne 25. 4. 2023. Splatnost dluhu dle textu výzvy nastala dne 2. 5. 2023. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 486 Kč (částka je zaokrouhlena na celé koruny), přičemž tato částka představuje 30,4 % z jejich celkové výše 1 600 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 65,2 % a úspěchu žalované v rozsahu 34,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 800 Kč představující 2 x 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (výzva k plnění a návrh ve věci samé) a 2 x 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (příprava účasti na jednání a účast na jednání konaném dne 14. 11. 2023), neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.