5 C 319/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného t.č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, se sídlem Soudní 988/1, 140 57 Praha o zaplacení 55 921,64 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 507,70 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od 2. 12. 2022 do 26. 5. 2023 ve výši 615,35 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 507,70 Kč od 27. 5. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 47 413,94 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 337,63 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 703,27 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 48 771,57 Kč od 27. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 26. 5. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 24. 10. 2023, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 55 921,64 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru – Konsolidace půjček [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaný se smlouvou zavázal tyto prostředky vrátit žalobkyni spolu s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 888,33 Kč. Žalovaný dne 27. 2. 2018 čerpal úvěr ve výši 100 000 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení. Žalobkyně proto úvěr ke dni 14. 11. 2022 zesplatnila a současně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Žalovanou částku 62 577,89 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 54 941,64 Kč, kapitalizovaný úrok zesplatněný ke dni 14. 11. 2022 ve výši 2 337,63 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení zesplatněný ke dni 26. 5. 2023 ve výši 4 318,62 Kč, poplatek za pojištění, vedení a zesplatnění účtu ve výši 680 Kč, sankční poplatky ve výši 300 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 279,27 Kč od 27. 5. 2023 do zaplacení. Žalovaný byl k úhradě dlužných částek vyzván dopisem ze dne 28. 4. 2023. Na tuto výzvu však žalovaný nereagoval a dlužnou částku neuhradil. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného, kdy postupovala individuálně, v souladu s platným i schvalovacími strategiemi schválenými ze strany ČNB a s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně je regulovaným subjektem ČNB a výsledky schvalování úvěrových obchodů jsou uloženy v interních databázích a systémech žalobkyně. Žalobkyně dále kontrolovala všechny dostupné údaje v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze MVČR. Výpočet disponibilní částky byl proveden způsobem, že od příjmů žalovaného byly odečteny splátkové výdaje a nesplátkové výdaje. Žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 27. 2. 2018, kde žalovaný uvedl veškeré své údaje k příjmům a výdajům, které mu byly ke dni vyplnění žádosti známy a z výpisu z běžného účtu vedeného u žalobkyně. Žalobkyně následně vyhodnotila veškeré údaje individuálně a provedla aktivní přezkum příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z toho, že jeho čistý měsíční příjem je 18 664 Kč, kdy toto bylo ověřeno z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobkyně. Dále žalobkyně zjistila, že je žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou, má jeden zdroj příjmu, je svobodný, bydlí u rodičů, jeho podíl na nákladech na bydlení je 37,33 %, čistý měsíční příjem domácnosti je 50 000 Kč, dosavadní interní splátky činí 174,96 Kč a dosavadní externí splátky činí 6 078 Kč. Žalovaný splácel svůj úvěr déle než 3 roky, kdy tato skutečnost svědčí o dostatečném posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný se k jednání soudu konaném dne 21. 11. 2023 nedostavil bez omluvy, ač byl k jednání řádně a včas předvolán.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci: Žalovaný uzavřel dne 27. 2. 2018 s žalobkyní smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet včetně všeobecných produktových podmínek žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 16,60 % ročně a sjednanými poplatky v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 1 888,33 Kč. Strany si také sjednaly pojištění schopnosti splácet ve výši 169 Kč měsíčně. RPSN bylo sjednáno ve výši 18,62 %. Žalobkyně se zavázala bez žádosti o čerpání úvěru poskytnout peněžní prostředky účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalobkyní a žalovaným, evidovaných na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], a to ve výši 33 020,59 Kč a zbývající část jistiny úvěru neúčelově ve prospěch běžného účtu č. [bankovní účet] /viz smlouva o úvěru na č. l. 8 - 11 spisu, vysvětlení některých pojmů v systému [příjmení], všeobecné produktové podmínky v systému [příjmení], transakční podpisový vzor klienta na č. l. 41 spisu, výběr způsobu podepisování na č. l. 42 spisu/. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník u společnosti [právnická osoba] s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 18 664 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč, nevyživuje žádné další osoby, má nezbytné měsíční náklady ve výši 0 Kč a měsíční splátka dříve poskytnutého úvěru žalobkyní ve výši 45 000 Kč činí 1 283,36 Kč. Žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků také zjistila, že by se žalovaný měl podílet na nákladech na bydlení v rozsahu 37,33 %, jeho splátky dříve poskytnutých interních úvěrů měly být 174,96 Kč a splátky dříve poskytnutých externích úvěrů měly být 6 078 Kč /viz žádost o úvěr na č. l. 7 spisu (shodně na č. l. 37 spisu), vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti na č. l. 14 - 15 spisu (shodně na č. l. 35 - 36 spisu) /. Žalovaný v době žádosti o spotřebitelský úvěr pobíral měsíční mzdu od zaměstnavatele [právnická osoba], a to v říjnu 2017 ve výši 15 473 Kč, v listopadu 2017 ve výši 16 520 Kč, v prosinci 2017 ve výši 19 076 Kč a v lednu 2018 ve výši 18 515 Kč; jeho průměrný měsíční příjem za toto období činil 17 396 Kč. V období od října 2017 do ledna 2018 se pohyboval počáteční i konečný zůstatek běžném účtu žalovaného v záporných číslech (v říjnu 2017 činil počáteční zůstatek – 3 744,32 Kč a konečný zůstatek činil – 2 424,02 Kč, v listopadu 2017 činil počáteční zůstatek – 2 424,02 Kč a konečný zůstatek činil – 4 367,63 Kč, v prosinci 2017 činil počáteční zůstatek – 4 367,63 Kč a konečný zůstatek činil – 2 144,18 Kč a v lednu 2018 činil počáteční zůstatek – 2 144,18 Kč a konečný zůstatek činil – 4 462,83 Kč) /viz výpis z běžného účtu v systému CEPR/. Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně dne 27. 2. 2018 žalovanému částku 100 000 Kč, když částkou 33 020,59 Kč byl konsolidován dříve sjednaný úvěr poskytnutý žalobkyní a částka 66 979,41 Kč byla převedena na běžný účet žalovaného /viz výpis z běžného účtu v systému [příjmení], výpis z úvěrového účtu v systému CEPR/. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a dopisem ze dne 17. 11. 2022 zůstatek úvěru ke dni 14. 11. 2022 zesplatnila /viz oznámení o prohlášení úvěru za splatný na č. l. 12 spisu, poštovní podací arch na č. l. 13 spisu, platební historie na č. l. 32 - 34 spisu/. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 28. 4. 2023 odeslanou dne 3. 5. 2023 /viz předžalobní upomínka na č. l. 16 spisu, poštovní podací arch na č. l. 17 spisu/. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem částku ve výši 91 492,30 Kč /viz platební historie na č. l. 32 - 34 spisu, výpis z úvěrového účtu v systému CEPR/.

5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 27. 2. 2018 s žalobkyní smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 16,60 % ročně a sjednanými poplatky v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 1 888,33 Kč. Strany si také sjednaly pojištění schopnosti splácet ve výši 169 Kč měsíčně. RPSN bylo sjednáno ve výši 18,62 %. Žalobkyně se zavázala poskytnout peněžní prostředky účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalobkyní a žalovaným, evidovaných na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], a to ve výši 33 020,59 Kč a zbývající část jistiny úvěru neúčelově ve prospěch běžného účtu č. [bankovní účet]. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník u společnosti [právnická osoba] s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 18 664 Kč, je svobodný, bydlí u rodičů, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč, nevyživuje žádné další osoby, má nezbytné měsíční náklady ve výši 0 Kč a měsíční splátka dříve poskytnutého úvěru žalobkyní ve výši 45 000 Kč činí 1 283,36 Kč. Žalovaný splácel na splátkách dříve poskytnutých úvěrů žalobkyní měsíční splátky ve výši 1 283,36 a 174,96 Kč a na splátkách dříve poskytnutých externích úvěrů měsíční splátku ve výši 6 078 Kč. Žalovaný v době žádosti o spotřebitelský úvěr dosahoval průměrného měsíčního příjmu za období od října 2017 do ledna 2018 ve výši 17 396 Kč. V období od října 2017 do ledna 2018 se pohyboval počáteční i konečný zůstatek na běžném účtu žalovaného v záporných číslech Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně dne 27. 2. 2018 žalovanému částku 100 000 Kč, když částkou 33 020,59 Kč byl konsolidován dříve sjednaný úvěr poskytnutý žalobkyní a částka 66 979,41 Kč byla převedena na běžný účet žalovaného. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a dopisem ze dne 17. 11. 2022 zůstatek úvěru ke dni 14. 11. 2022 zesplatnila. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 28. 4. 2023. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem částku ve výši 91 492,30 Kč.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.”) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 27. 2. 2018 poukázala na úvěrový účet žalovaného částku ve výši 33 020,59 Kč a na bankovní účet žalovaného částku ve výši 66 979,41 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle názoru soudu však je nutné na danou smlouvu nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, neboť žalobkyně nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného ve výši 18 664 Kč měsíčně (když ale průměrný měsíční příjem za období říjen 2017 – leden 2018 dosahoval výše 17 396 Kč), nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Žalobkyně si stran měsíčních výdajů žalovaného zjistila a ověřila pouze výši stávajícího splátkového zatížení, které po zohlednění konsolidace jednoho z dříve poskytnutých úvěrů a nové splátce sjednaného úvěru činilo 8 310,29 Kč (174,96 + 6 078 + 1 888,33 + pojištění 169). Žádné další výdaje žalovaného nebyly zjišťovány, a to přesto, že žalobkyně vedla běžný účet žalovaného, nebyl tak pro ni problém běžné měsíční výdaje na bydlení a živobytí zjistit. Kdyby takto žalobkyně postupovala, nemohla by dospět k závěru, že žalovaný je schopen nový úvěr splácet, neboť zůstatek na jeho běžném účtu se pohyboval v rozhodném období v záporných číslech, žalovaný tak spotřeboval buď stejně prostředků, kolik daný měsíc obdržel, nebo dokonce více. Pokud žalobkyně uváděla, že měsíční příjem domácnosti žalovaného činil 50 000 Kč, tuto skutečnost také nijak neověřovala, a i kdyby tak učinila, nelze s touto částkou pracovat jako s příjmem žalovaného. Nadto soud dodává, že žalovaný měl průměrný čistý měsíční příjem v podprůměrné výši 17 396 Kč, a při poskytnutí předmětného úvěru ve výši 110 000 Kč s měsíčními splátkami ve výši 2 057,33 Kč (splátka ve výši 1 888,33 Kč + pojištění ve výši 169 Kč) a splátkami dříve poskytnutých úvěrů ve výši 6 252,96 Kč mu zůstávala pouze částka ve výši cca 9 000 Kč na veškeré další výdaje včetně nákladů na bydlení a živobytí, což je částka velmi nízká. Pro úplnost soud konstatuje, že skutečnost, že žalovaný splátky předmětného úvěru po určitou dobu hradil, sama o sobě neprokazuje, že byl schopen úvěr splácet, když není zřejmé, z jakých prostředků byl předmětný úvěr splácen (zda se nejednalo o prostředky získané na základě jiných spotřebitelských úvěrů, zápůjček apod.). Nelze proto uzavřít, že byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána řádně.

16. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k ZoSÚ). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

17. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků, zákonných úroků z prodlení a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

19. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 27. 2. 2018 jistinu ve výši 100 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný uhradil žalobkyni na bezdůvodné obohacení částku 91 492,30 Kč, zbývá mu povinnost vrátit žalobkyni toliko částku 8 507,70 Kč. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, bylo oznámení o prohlášení úvěru za splatný odeslaný dne 21. 11. 2022, když lze mít za to, že do dispozice žalovaného se dostalo třetí pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.), tedy dne 24. 11. 2022. Splatnost dluhu dle textu výzvy nastala dne 1. 12. 2022. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému, kterému by jinak náležela náhrada nákladů řízení v rozsahu 70,8 %, žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).