5 C 320/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 195 897,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80 902 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 80 902 Kč od 18. 1. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 114 995,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 88 021,54 Kč od 18. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 9. 6. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 4. 12. 2023, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 195 897,54 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že prostřednictvím mandatáře uzavřela s žalovaným na základě žádosti žalovaného o uzavření smlouvy ze dne 15. 6. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky. Úvěr byl poskytnut ve výši 190 000 Kč dne 19. 6. 2019 na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 699 Kč, a to od 15. 7. 2019 splatných vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný porušil svou povinnost řádně a včas splácet, kdy se dostal do prodlení se splátkami ve výši 3 699 Kč splatných dne 15. 5. 2022, 15. 6. 2022, 15. 7. 2022, 15. 8. 2022, 15. 9. 2022, 15. 10. 2022, 15. 11. 2022 a 15. 12. 2022. K úhradě dluhu byl žalovaný upomínám, avšak bezvýsledně, proto žalobkyně přistoupila dopisem ze dne 28. 12. 2022 k zesplatnění všech pohledávek ke dni 16. 12. 2022. Žalovaná částka sestává z neuhrazených předepsaných splátek ve výši 29 472 Kč, zesplatněné jistiny ve výši 139 454,54 Kč, účelně vynaložených nákladů za odeslání oznámení o splatnosti ve výši 200 Kč, účelně vynaložených nákladů za odeslání tří upomínek ve výši 450 Kč a z poplatku za odeslání VTP ve výši 200 Kč. Dále je požadována smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 139 454,54 Kč od 18. 1. 2023 do 9. 6. 2023 v kapitalizované výši 21 400 Kč a smluvní pokuta za prodlení s úhradou jednotlivých splátek ve výši 3 163 Kč. Dále je požadován úrok z prodlení ve výši 1 558 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně uplatnila zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 168 926,54 Kč od 18. 1. 2023 do zaplacení. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaný neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně. Žalobkyně při posouzení schopnosti žalovaného vyšla především z registru rizikových subjektu [anonymizováno] banky, registru SOLUS, dalších registrů a databází (interní platební morálka klienta, interní Black list, ISIR, registr hledaných osob, CEE), příjmu a výdajů žalovaného, obratu na běžném účtu, výdajů na splátky úvěrů, finanční rezervy a demografických/statistických informací. Žalovaný neměl záznam v žádném z uvedených registrů (databází). Žalovaný uvedl, že je zaměstnancem společnosti [právnická osoba], který byl žalobkyní ověřen v databázi. Schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena a vyhodnocena na základě doložených výpisů z BÚ/výplat pásek za období od 3-5/ 2019, resp. 1-2/ 2019. Z transakcí na účtu žalovaného č. [bankovní účet] žalobkyně zjistila, že za období od 1. 3. 2019 do 31. 5. 2019 zaměstnavatel zasílal žalovanému čistou měsíční mzdu v průměrné výši 25 000 Kč. Žalobkyně dále posuzovala výdaje sdělené žalovaným s částkami životního minima a částkami ze statistických dat. Žalovaný mezi svými pravidelnými měsíčními výdaji uvedl náklady na bydlení ve výši 1 500 Kč a ostatní výdaje ve výši 500 Kč. Žalobkyně pro účely posouzení úvěruschopnosti započetla do výdajů vyšší částku 3 800 Kč, vyplývající ze statistických údajů, neboť částka uvedená žalovaným byla nižší než průměrné výdaje. Žalovaný v žádosti dále uvedl, že je svobodný, bezdětný a bez vyživovacích povinností.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný se k jednání soudu konaném dne 19. 12. 2023 nedostavil bez omluvy, ač byl k jednání řádně a včas předvolán.

4. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Bulharské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 17 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis platí, že ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky. Podle čl. 18 bod 2 tohoto nařízení může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle článku 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (§ 80 odst. 2 o. z.). V dané věci se jedná o spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru účelově vázaném na nákup osobního automobilu, tj. movité věci. Žalovaný má v České republice od 21. 7. 2021 registrováno místo pobytu na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí /viz potvrzení o provedené lustraci v ISZR na č. l. 40 spisu/. Přestože se soudu zásilky zasílané na tuto adresu vrátily s poznámkou, že se žalovaný odstěhoval, má soud za to, že je nutné postupovat podle § 80 odst. 2 o. z. a považovat za jeho bydliště místo, kde měl bydliště naposledy, tedy bydliště na adrese zapsané v základním registru, když místo jeho současného bydliště by bylo možné zjistit jen s neúměrnými obtížemi vzhledem k tomu, že žalovaný je občanem státu Evropské unie, a proto nepotřebuje k pobytu na území ČR žádné povolení. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána a rozhodným právem je právo české (srov. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů).

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci: Žalovaný uzavřel dne 15. 6. 2019 se zprostředkovatelem žalobkyně, [právnická osoba] a.s., [IČO] (dále jen„ zprostředkovatel žalobkyně“), smlouvu o úvěru [číslo] včetně úvěrových podmínek, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 190 000 Kč na koupi motorového vozidla zn. Hyundai i30 Wagon (GD) Diesel, číslo TP: [anonymizováno], číslo karoserie: [anonymizováno], a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 15,31 % ročně v pravidelných 84 měsíčních splátkách ve výši 3 699 Kč RPSN bylo sjednáno ve výši 16,47 %. Žalobkyně se zavázala poskytnout peněžní prostředky účelově na financování nákupu vozidla na bankovní účet dodavatele vozidla [právnická osoba], [IČO] č. [bankovní účet]. V souvislosti s pandemií COVID-19 byl sjednán režim splácení v rámci ochranné doby /viz úvěrová smlouva na č. l. 10 - 12 spisu, protokol o stavu/předání vozidla na č. l. 13 - 14 spisu, potvrzení o poskytnutí úvěru na č. l. 15 spisu, oznámení na č.l. 16 spisu, formulář pro standardní informace na č. l. 19 - 20 spisu, výpis žalobkyně z OR na č. l. 8 - 9 spisu, úvěrové podmínky v systému [příjmení], smlouva o obchodním zastoupení v systému [příjmení], přehled splátek na č. l. 30 - 31 spisu/. Žalovaný ohledně svých příjmů a výdajů v úvěrové smlouvě uvedl, že je svobodný, je zaměstnán jako kvalifikovaný dělník u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč. Měsíční příjem domácnosti činí 31 000 Kč a žalovaný má výdaje na bydlení ve výši 1 500 Kč, splátky ostatních úvěrů ve výši 0 Kč a ostatní měsíční výdaje ve výši 500 Kč /viz úvěrová smlouva na č. l. 10 - 12 spisu/. Žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků dále ze svého interního systému zjistila, že žalovaný nemá záznam v registrech a databázích Black list, EKIS, EVOLAN, ISIR, neplatné OP, NIP, SOLUS, CEE, CRIBIS a RES, žalovaný také nebyl veden v databázi hledaných osob /viz ověřovací protokol na č. l. 48 - 49 spisu (shodně na č.l. 50 rub spisu), detail k posouzení na č. l. 49 rub - 50 spisu (shodně na č. l. 51 spisu), databáze hledaných osob na č. l. 63 rub - 64 spisu/. V době žádosti o spotřebitelský úvěr byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou od 28. 5. 2018 u společnosti [právnická osoba], [IČO], v lednu 2019 měl čistý příjem ve výši 23 366 Kč, v únoru 2019 ve výši 26 696 Kč, v březnu 2019 ve výši 25 781,43 Kč, v dubnu 2019 ve výši 23 754,38 Kč a v květnu 2019 ve výši 20 170,50 Kč. V období od března do května 2019 příjmy žalovaného převyšovaly výdaje nebo se jim rovnaly (v březnu 2019 činily celkové příjmy 25 706 Kč a celkové výdaje činily 26 266,05 Kč, v dubnu 2019 činily celkové příjmy 23 839 Kč a celkové výdaje činily 22 278,18 Kč, v květnu 2019 činily celkové příjmy 20 109 Kč a celkové výdaje činily 22 598,83 Kč). Žalovaný v době žádosti o úvěr splácel již dříve sjednané spotřebitelské úvěry, a to ve výši 4 877 Kč měsíčně /viz pracovní smlouva na č. l. 54 - 57 spisu, popis pracovní pozice na č. l. 58 spisu, výplatní lístky na č. l. 59 - 60 spisu, kopie ŘP na č. l. 61 spisu, doklad o RČ na č. l. 62 - 63 spisu, výpis z BÚ žalovaného na č. l. 64 rub - 68 spisu/. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a dopisem ze dne 28. 12. 2022 zůstatek úvěru ke dni 16. 12. 2022 zesplatnila /viz zesplatnění pohledávky na č. l. 17 spisu, dodejka na č. l. 17 rub - 18 spisu, tabulka umoření na č. l. 23 - 25 spisu/. Žalobkyně následně od úvěrové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 9. 1. 2023 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky /viz odstoupení od smlouvy na č. l. 21, dodejka na č. l. 22 spisu/. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky také předžalobní výzvou ze dne 19. 4. 2023 /viz předžalobní upomínka na č. l. 32 rub - 33 spisu, poštovní podací arch na č. l. 32 spisu/. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem částku ve výši 109 098 Kč /viz přehled provedených plateb na č. l. 26 - 29 spisu/. Soud neučinil žádné skutkové zjištění z listin označených jako mapa na č. l. 52 spisu a výpis z ARES na č. l. 53 spisu, když tyto listiny neobsahují relevantní informace pro dané řízení.

6. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 15. 6. 2019 se zprostředkovatelem žalobkyně smlouvu o úvěru [číslo] včetně úvěrových podmínek, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 190 000 Kč na koupi motorového vozidla zn. Hyundai i30 Wagon (GD) Diesel, číslo TP: [anonymizováno], číslo karoserie: [anonymizováno], a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 15,31 % ročně v pravidelných 84 měsíčních splátkách ve výši 3 699 Kč RPSN bylo sjednáno ve výši 16,47 %. Žalobkyně se zavázala poskytnout peněžní prostředky účelově na financování nákupu vozidla na bankovní účet dodavatele vozidla [právnická osoba], [IČO]. Žalovaný ohledně svých příjmů a výdajů v úvěrové smlouvě uvedl, že je svobodný, je zaměstnán jako kvalifikovaný dělník u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč. Měsíční příjem domácnosti činí 31 000 Kč a žalovaný má výdaje na bydlení ve výši 1 500 Kč, splátky ostatních úvěrů ve výši 0 Kč a ostatní měsíční výdaje ve výši 500 Kč. Žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků dále ze svého interního systému zjistila, že žalovaný nemá záznam v registrech a databázích Black list, EKIS, EVOLAN, ISIR, neplatné OP, NIP, SOLUS, CEE, CRIBIS a RES, žalovaný také nebyl veden v databázi hledaných osob. V době žádosti o spotřebitelský úvěr byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou od 28. 5. 2018 u společnosti [právnická osoba], [IČO], v lednu 2019 měl čistý příjem ve výši 23 366 Kč, v únoru 2019 ve výši 26 696 Kč, v březnu 2019 ve výši 25 781,43 Kč, v dubnu 2019 ve výši 23 754,38 Kč a v květnu 2019 ve výši 20 170,50 Kč. V období od března do května 2019 příjmy žalovaného převyšovaly výdaje nebo se jim rovnaly (v březnu 2019 činily celkové příjmy 25 706 Kč a celkové výdaje činily 26 266,05 Kč, v dubnu 2019 činily celkové příjmy 23 839 Kč a celkové výdaje činily 22 278,18 Kč, v květnu 2019 činily celkové příjmy 20 109 Kč a celkové výdaje činily 22 598,83 Kč). Žalovaný v době žádosti o úvěr splácel již dříve sjednané spotřebitelské úvěry, a to ve výši 4 877 Kč měsíčně. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru, následně od úvěrové smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 9. 1. 2023, a dále předžalobní výzvou ze dne 19. 4. 2023. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem částku ve výši 109 098 Kč.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 19. 6. 2019 poukázala na účet dodavatele osobního automobilu, jehož financování bylo účelem poskytnutého spotřebitelského úvěru žalovanému, částku ve výši 190 000 Kč. Předmětný automobil byl potom předán do užívání žalovanému dne 15. 6. 2019. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 190 000 Kč účelově vázaný na nákup osobního automobilu ve smlouvě specifikovaného, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle názoru soudu však je nutné na danou smlouvu nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, neboť žalobkyně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr před poskytnutím samotného spotřebitelského úvěru ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného ve výši 25 000 Kč měsíčně (když ale průměrný měsíční příjem za období od ledna do května 2019 dosahoval pouze výše 23 950 Kč), nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Žalobkyně uvedla, že měsíční výdaje žalovaného na bydlení odhadla na základě statistického modelu na částku 3 800 Kč, neboť žalovaným uvedená výše výdajů 1 500 Kč byla dle příslušných statistických modelů příliš nízká. Takovýto způsob stanovení výdajů ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru není možný. Údaje o životním minimu, normativní náklady na bydlení či jiné statistické údaje o nákladech na bydlení, domácnost a běžnou spotřebu jsou pouze orientační údaje, které je však poskytovatel úvěru povinen ověřit a údaje individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Nelze přehlédnout, že žalobkyně měla k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za období od března do května roku 2019, nebyl tak pro ni problém běžné měsíční výdaje žalovaného na bydlení a živobytí zjistit a ověřit. Kdyby takto žalobkyně postupovala, nemohla by dospět k závěru, že měsíční výdaje žalovaného činí 3 800 Kč, když jeho celkové výdaje v březnu 2019 činily 26 266,05 Kč, v dubnu 2019 částku 22 278,18 Kč a v květnu 2019 potom 22 598,83 Kč, ve sledovaných měsících tak žalovaný spotřeboval buď stejně prostředků, kolik daný měsíc obdržel, nebo dokonce více. Tomu odpovídal také počáteční a konečný měsíční zůstatek na jeho bankovním účtu. Nadto soud dodává, že žalobkyně nijak neověřila výši splátek dříve sjednaných úvěru žalovaného u jiných poskytovatelů úvěru, ať už bankovních či nebankovních, když provedla pouze kontrolu ve svých registrech. Vyšla přitom ze zjištění, že žalovaný žádný dříve sjednaný úvěr nemá (stejnou informaci potom uvedl žalovaný i v úvěrové smlouvě). Z výpisů z bankovního účtu žalovaného je ovšem zřejmé, že žalovaný splácel na splátce dříve sjednaného úvěru měsíčně částku 4 877 Kč, tudíž jím uvedený údaj v úvěrové smlouvě ani nebyl pravdivý. S ohledem na jeho průměrný čistý měsíční příjem a při poskytnutí předmětného úvěru ve výši 190 000 Kč s měsíčními splátkami ve výši 3 699 Kč a splátkami dříve poskytnutých úvěrů v minimální výši 4 877 Kč mu zůstávala pouze částka ve výši cca 15 000 Kč na veškeré další výdaje včetně nákladů na bydlení, což je částka velmi nízká. Pro úplnost soud konstatuje, že skutečnost, že žalovaný splátky předmětného úvěru po určitou dobu hradil, sama o sobě neprokazuje, že byl schopen úvěr splácet, když není zřejmé, z jakých prostředků byl předmětný úvěr splácen (zda se nejednalo o prostředky získané na základě jiných spotřebitelských úvěrů, zápůjček apod.). Nelze proto uzavřít, že byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána řádně.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k ZoSÚ). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků, zákonných úroků z prodlení, smluvních pokut a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

20. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 19. 6. 2019 jistinu ve výši 190 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný uhradil žalobkyni na bezdůvodné obohacení částku 109 098 Kč, zbývá mu povinnost vrátit žalobkyni toliko částku 80 902 Kč. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, bylo oznámení o zesplatnění pohledávky ze dne 28. 12. 2022, splatnost dluhu dle textu oznámení nastala dne 17. 1. 2023. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému, kterému by jinak náležela náhrada nákladů řízení v rozsahu 16 %, žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).