5 C 320/2025

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 645 213,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 517 164 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 517 164 Kč od 3. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 128 049,10 Kč s úrokem ve výši 8,99 % ročně z částky 643 113,10 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 643 113,10 Kč od 1. 2. 2025 do 2. 10. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 125 949,10 Kč od 3. 10. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 517 164 Kč od 3. 10. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 40 % v částce 13 343 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku za návrh na zahájení řízení ve výši 6 347 Kč na bankovní účet soudu č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 13. 10. 2025 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 20. 11. 2025, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 645 213,10 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že dne 19. 1. 2023 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, kdy žalovanému poskytla částku ve výši 699 944 Kč a žalovaný se zavázal splácet úvěr společně se smluvním úrokem ve výši 8,99 % ročně ve splátkách ve výši 8 959 Kč splatných vždy 15. dne kalendářního měsíce počínaje dnem 15. 2. 2023. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným, kdy průměrná výše jeho čistého příjmu dosahovala 29 407 Kč, také ověřila jeho úvěrové zatížení, přičemž zjistila, že měsíční výdaje žalovaného dosahují částky 5 000 Kč a žalovaný splácí u žalobkyně dva jiné úvěry, jeden z měsíční splátkou ve výši 7 082 Kč a druhý s orientační měsíční splátkou ve výši 1 500 Kč. Žalovaný měl volné finanční prostředky ve výši 18 948 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, splatil částku ve výši 182 780 Kč, následně se však dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, proto byl žalobkyní opakovaně upomínán, nakonec došlo k zesplatnění úvěru dne 1. 2. 2025. Dlužná částka představuje jistinu ve výši 643 113,10 Kč, poplatky ve výši 2 100 Kč, náklady spojené s prodlením ve výši 300 Kč ze dne 25. 10. 2024 a ve výši 2krát 900 Kč ze dne 24. 11. 2025 a 24. 12. 2024, tedy celkem 645 231,10 Kč s úrokem ve výši 8,99 % ročně z částky 643 113,10 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 643 113,10 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného nejméně 7 dní před podáním žaloby k úhradě dlužné částky, žalovaný však doposud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť ten se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání předvolán.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci:Žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, kdy mu byl poskytnut úvěr v celkové výši 699 944 Kč za účelem splacení dluhu z úvěrového účtu č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal splatit celkem částku 1 064 246 Kč ve splátkách ve výši 8 959 Kč, vždy ke každému 15. dni kalendářního měsíce, se splatností první splátky dne 15. 2. 2023, s roční úrokovou sazbou ve výši 8,99 %, RPSN činila 9,51 %. Nedílnou součástí smlouvy byl sazebník poplatků žalobkyně /viz smlouva o úvěru na č. l. 7 - 9 spisu, informace k úvěru na č. l. 10 spisu, ceník pro soukromou klientelu v systému CEPR/. V měsíci říjnu 2022 měl žalovaný celkové příjmy ve výši 48 188 Kč, přičemž příjmy ze zaměstnání činily 34 048 Kč, když zbývající část tvořily příjmy od fyzických osob, a celkové výdaje ve výši 53 432,44 Kč. V měsíci listopadu 2022 měl žalovaný celkové příjmy ve výši 86 047 Kč, příjmy ze zaměstnání činily 29 535 Kč, žalovaný zároveň dne 5. 11. 2022 čerpal další úvěru ve výši 50 000 Kč, celkové výdaje dosahovaly částky 71 845,01 Kč. V měsíci prosinci 2022 měl žalovaný celkové příjmy ve výši 67 115,30 Kč, příjmy ze zaměstnání činily 21 945 Kč, žalovaný zároveň dne 1. 12. 2022 čerpal další úvěru ve výši 40 000 Kč, celkové výdaje dosahovaly částky 64 573,96 Kč /viz výpisy z účtu (červenec – prosinec 2022) v systému ISAS) /. Žalovaný čerpal poskytnutý úvěr tak, že uhradil dříve sjednaný úvěr u žalobkyně ve výši 529 949,80 Kč a 170 000 Kč bylo převedeno na jeho běžný účet /viz seznam splátek úvěru na č. l. 15 spisu, stav úvěru na č. l. 16 spisu, výpis z úvěrového účtu na č. l. 17-20 spisu, výpis z úvěrového účtu na č. l. 34 spisu/. Žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu celkem uhradil 182 780 Kč /viz podklad pro soudní řízení na č. l. 21 - 22 spisu/. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne 17. 9. 2025, odeslanou dne 19. 9. 2025 /viz výzva k úhradě na č. l. 11 spisu, výzva k zaplacení celého dluhu na č. l. 12 spisu, předžalobní výzva na č. l. 13 spisu s dodejkou na č. l. 13 p. v. – 14 spisu, předžalobní výzva na č. l. 23 spisu s dodejkou na č. l. 23 p. v. – 24 spisu/. Žalovaný netvrdil ani v řízení nevyšlo jinak najevo, že by zbývající dlužnou částku uhradil nebo jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku ve výši 699 944 Kč. Žalovaný celkem uhradil 182 780 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se právní žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 699 944 Kč na hrazení závazků z jiného úvěrového vztahu uzavřeného mezi týmiž účastníky, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle názoru soudu však je nutné na danou smlouvu nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, neboť žalobkyně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 29 407 Kč, a tvrzených výdajů společně se splátkovým zatížením žalovaného, ze kterých vypočítala, že žalovanému z jeho příjmů zbylo 18 948 Kč. Takové údaje však odporují skutečnostem zjištěným z výpisu z účtu žalovaného, který sama žalobkyně vedla a podle kterých měl sice žalovaný průměrný měsíční příjem ze zaměstnání 28 509 Kč, jeho výdaje však jeho příjmy ze zaměstnání násobně převyšovaly. Žalovaný sice měl i jiné příjmy, ale ty pocházely z dalších úvěrů či zápůjček. I přes tyto příjmy však byly měsíční výdaje pokryty jen s obtížemi a v měsíci říjnu ani pokryty nebyly. Žalovaný se tak již pohyboval na hraně dluhové spirály, kdy své dříve sjednané závazky hradil dalšími nově sjednanými úvěry. Jeho splátkové zatížení před sjednáním úvěru, který je předmětem tohoto řízení, představovalo částku 8 582 Kč měsíčně a po poskytnutí uvedeného úvěru dokonce částku 10 459 Kč měsíčně. Pokud by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nemohla by dojít k závěru, že žalovaný je schopen bez důvodných pochybností splácet další spotřebitelský úvěr bez toho, aby se dostal do tzv. dluhové pasti a svou nepříznivou finanční situaci řešil kontaktováním dalších poskytovatelů spotřebitelského úvěru či fyzických osob s žádostí o poskytnutí finančních prostředků. Žalobkyně mu přesto úvěr ve výši 699 944 Kč poskytla. Žalobkyně tak nedostála své povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele podle „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“ ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, když kromě dosavadního splátkového zatížení vůbec neověřila měsíční výdaje žalovaného, ač mu vedla běžný účet a bez větších problémů tak tyto výdaje ověřit mohla. Důsledkem porušení této povinnosti je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a redukce nároku žalobkyně na holou jistinu, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaný čerpal 699 944 Kč a uhradil 182 780 Kč, rozdíl ve výši 517 164 Kč představuje bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen na výzvu bez zbytečného odkladu žalobkyně vydat. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 17. 9. 2025, která se do dispozice žalovaného dostala dne 18. 9. 2025, což soud ověřil na webových stránkách , právnická osoba, . , webová stránka, , s lhůtou k plnění do 2. 10. 2025. Dnem následujícím, tedy 3. 10. 2025, se žalovaný ocitl v prodlení, žalobkyni tedy od tohoto dne podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

11. V tomto ohledu soud připomíná rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/2022, z jehož závěrů plyne, že okolnost, že dluh ze spotřebitelského úvěru, a to celý či jeho část, byl ze strany spotřebitele splacen, nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, ani plnění žalovaného na předmětný závazek nemůže zvrátit závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobkyně. Závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023 - 133 proto soud považuje shora citovaným rozhodnutím Soudního dvora EU za překonané.

12. Ve zbylém soudu nezbylo než nárok žalobkyně zamítnout, když vzhledem k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru, nemá žalobkyně nárok na sjednané úroky, poplatky, smluvní pokuty a ani na zákonné úroky z prodlení z částky převyšující nesplacenou jistinu a před datem předcházejícím splatnosti bezdůvodného obohacení (výrok II. tohoto rozsudku).

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 343 Kč (částka je zaokrouhlena na celé koruny), přičemž tato částka představuje 40 % z jejich celkové výše 33 356 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 70 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30 %). Soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010. Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 32 156 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů náleží částka 300 Kč za každý ze čtyř úkonů podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (předžalobní výzva, žaloba, příprava účasti na jednání, účast na jednání). Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).

14. K povinnosti žalobkyně uhradit doplatek soudního poplatku soud uvádí, že soudní poplatek za podání žaloby činí podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bod 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění částku ve výši 32 156 Kč, neboť elektronický platební rozkaz dle návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyl vydán a návrh byl převeden do agendy C. Poplatková povinnost k doplacení soudního poplatku do výše, jako by byl podán návrh v agendě C, potom vzniká dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění uložením takové povinnosti v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013). Žalobkyně na tomto poplatku dosud zaplatila pouze 25 809 Kč, zbývá jí tedy doplatit 6 347 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku).