5 C 324/2024

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., REGON číslo zahraniční osoba s organizační složkou v ČR IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně Polská republika zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 65 705,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 56 840,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14, 75 % ročně z částky 56 840,64 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 864,93 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 903,04 Kč od 17. 12. 2021 do 18. 7. 2023, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 799,71 Kč od 19. 7. 2023 do 4. 6. 2024, s úrokem ve výši 8,9 % ročně z částky 65 705,57 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 65 705,57 Kč od 5. 6. 2024 do 13. 6. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 56 840,64 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 864,93 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 41 % v částce 8 736 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 24. 6. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 11. 11. 2024, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 65 705,57 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že dne 17. 12. 2021 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru , Anonymizováno, č. , číslo, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 80 000 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalovaného, kdy zadáním autorizačního kódu potvrdil žalovaný svůj souhlas s uzavřením smlouvy, přičemž autorizační kód nahrazuje fyzický podpis žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou 72 měsíčních splátek ve výši 1 438,08 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci, spolu se sjednaným úrokem ve výši 8,90 % ročně. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě údajů poskytnutých žalovaným, které ověřovala v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra. Žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 28 000 Kč, což bylo žalobkyní zkontrolováno na základě příchozích transakcí na účet žalovaného č. , č. účtu, vedený u žalobkyně. Dále žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč, kdy žalobkyně stanovila výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace dle svého interního ekonomického modelu na částku 3 860 Kč. Žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době žádosti poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši 5 371,57 Kč. Po zohlednění všech okolností stanovila žalobkyně maximální zatížení žalovaného pro novou splátku na částku ve výši 15 628,14 Kč, kdy splátka nového úvěru činila 1 438,08 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 6 809,65 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil splátky za měsíce květen, červen a červenec 2023, využila žalobkyně svého práva podle podmínek poskytování hotovostních úvěrů a odstoupila od smlouvy dopisem zaslaným žalovanému. Celý dluh se stal splatným ke dni 18. 7. 2023. V souladu s obchodními podmínkami je dluh dále úročen smluvním úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně tak požaduje zaplacení nesplacené části jistiny ve výši 65 705,57 Kč, neuhrazeného úroku z jednotlivých anuitních splátek do dne splatnosti kapitalizovaný ke dni splatnosti pohledávky na výši 2 903,04 Kč, neuhrazeného úroku z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti kapitalizovaný ke dni 4. 6. 2024 na výši 9 799,71 Kč, úroku ve výši 8,90 % ročně z částky 65 705,57 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 65 705,57 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení. Žalovaný dluh neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Jen pro úplnost soud uvádí, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, když žalobkyně je společností založenou v jiné zemi než České republice a podle jiných právních předpisů /viz výpis z polského OR žalobkyně v systému CEPR/. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska, reguluje jednak stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Dle článku 1 uvedeného nařízení je dána věcná příslušnost na věci občanské a obchodní (bez ohledu na druh soudu). Pro určení personální působnosti nařízení je rozhodující domicil žalovaného, který musí být pro účely nařízení lokalizován na území některého z členských států ES. Podle článku 4 bod 1. nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Naopak domicil žalobkyně je z pohledu nařízení irelevantní. Žalobkyně tak může mít domicil i ve třetím, nečlenském státě. S ohledem na uvedené, kdy žalovaný je občanem ČR, dospěl soud k závěru, že je dána jak jeho pravomoc ve věci rozhodovat.

4. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný se k jednání soudu konaném dne 10. 12. 2024 nedostavil bez omluvy, ač byl k jednání řádně a včas předvolán.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci:Dne 17. 4. 2014 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o vedení účtu, ve které se žalobkyně zavázala zřídit a vést žalovanému bankovní účet č. , č. účtu, /viz žádost o zřízení účtu na č. l. 13 p. v. spisu, smlouva o vedení účtu na č. l. 12 p. v. spisu, potvrzení o zřízení účtu na č. l. 12 spisu/. Dne 17. 12. 2021 žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o hotovostním úvěru , Anonymizováno, č. , číslo, , na základě které poskytla žalobkyně na bankovní účet žalovaného částku ve výši 80 000 Kč. Tuto měl žalovaný splácet po 1 438,08 Kč měsíčně, přičemž každá měsíční splátka zahrnovala splátku jistiny a platbu úroků. Žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 8,9 % ročně v 72 měsíčních anuitních splátkách. RPSN činila 9,28 %. Žádost o poskytnutí hotovostního úvěru byla žalovanému poskytnuta prostřednictvím mobilní aplikace, kdy smlouva o hotovostním úvěru byla v této aplikaci rovněž podepsána, a to prostřednictvím PIN, č. potvrzovací žádosti , číslo, . Uzavření smlouvy o hotovostním úvěru předcházela žádost žalovaného o poskytnutí úvěru , Anonymizováno, . V této žádosti žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho čistý měsíční příjem činí 28 000 Kč, nemá žádné měsíční výdaje. Žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného o úvěr dále zjistila, že žalovaný by měl mít splátku nezajištěných splátkových úvěrů (celkovou částku zatížení disponibilního příjmu) ve výši 6 383,29 Kč, a že průměrný příjem žalovaného za poslední 3 měsíce by měl být 53 644,50 Kč. /viz žádost o poskytnutí hotovostního úvěru na č. l. 10 - 11 spisu (shodně na č. l. 47-48 spisu), kopie OP na č. l. 14 spisu, smlouva o hotovostním úvěru v systému CEPR, historie úvěru na č. l. 28 spisu, úrokový lístek na č. l. 18 - 19 spisu, potvrzení o provedení akceptace na č. l. 20 spisu, výpis z CBCB a BUDA na č. l. 21 - 22 spisu (shodně na č. l. 49-50 spisu), sazebník bankovních poplatků na č. l. 23 - 27 spisu, podmínky pro poskytování hotovostních úvěrů na č. l. 15 - 17 spisu, všeobecné obchodní podmínky v systému CEPR, výpis z OR (PL) v systému CEPR/. Žalovaný měl čistý měsíční příjem za říjen 2021 ve výši 52 301 Kč (mzda ve výši 28 096 Kč a ve výši 24 205 Kč), za listopad 2021 ve výši 59 789 Kč (mzda ve výši 28 041 Kč a ve výši 31 748 Kč) a za prosinec 2021 ve výši 50 912 Kč (mzda ve výši 29 043 Kč a ve výši 21 869 Kč), výdaje žalovaného v těchto měsících potom činily za říjen 2021 55 879,29 Kč, za listopad 2021 částku 92 301,37 Kč a za prosinec 2021 částku 61 443 Kč. Žalovanému byly v listopadu 2021 poskytnuty úvěry v celkové výši 55 000 Kč. Žalovaný hradil ve sledovaném období na nájemném a splátkách pronajímateli měsíčně průměrně 20 500 Kč (v říjnu 2021 ve výši 19 500 Kč, v listopadu 2021 ve výši 21 000 Kč a v prosinci 2021 ve výši 21 000 Kč). Dne 1. 12. 2021 pak žalovaný uhradil částku ve výši 8 483 Kč Exekutorskému úřadu , adresa, /viz výpisy z bankovního účtu žalovaného v systému CEPR/. Žalovaný své povinnosti plynoucí ze smlouvy nedostál, když se opakovaně dostával do prodlení s úhradou předepsaných měsíčních splátek úvěru. Žalobkyně proto v souladu se smluvními podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila a celý dluh okamžitě zesplatnila, kdy o této skutečnosti žalovaného informovala dopisem ze dne 18. 7. 2023 a současně ho vyzvala k uhrazení dlužné částky /viz poslední výzva k uhrazení dlužné částky/odstoupení od smlouvy na č. l. 31 spisu, dodejka na č. l. 32 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 6. 6. 2024 /viz oznámení o právním zastoupení/výzva k úhradě dluhu na č. l. 29 spisu, poštovní podací arch na č. l. 30 spisu/. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 23 159,36 Kč /viz historie úvěru na č. l. 28 spisu/.

6. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně uzavřela dne 17. 12. 2021 s žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně na bankovní účet žalovaného částku 80 000 Kč. Tuto měl žalovaný splácet po 1 438,08 Kč měsíčně, přičemž každá měsíční splátka zahrnovala splátku jistiny a platbu úroků. Žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 8,9 % ročně v 72 měsíčních anuitních splátkách. RPSN činila 9,28 %. Žalovaný ve sledovaném období od října 2021 do prosince 2021 spotřeboval více prostředků, než kolik činil jeho měsíční příjem a měl celou řadu dříve sjednaných úvěrů. Žalovaný své povinnosti nedostál, když dluh řádně a včas nesplácel, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila a celý dluh ke dni 18. 7. 2023 zesplatnila. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 6. 6. 2024. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 23 159,36 Kč.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoSÚ“).

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 17. 12. 2021 poskytla žalovanému převodem na bankovní účet celkem částku ve výši 80 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala při zjišťování výše měsíčních příjmu žalovaného správně v tom, že nejprve zjistila od žalovaného jejich výši a následně si ji ověřila z bankovního účtu žalovaného, který mu vedla. Při zjišťování a ověřování měsíčních výdajů žalovaného však tímto způsobem nepostupovala, když se spokojila s tím, že žalovaný žádné výdaje sám neuvedl a následně výši jeho výdajů částečně sama odhadla (stran výdajů na živobytí a bydlení) a částečně zjistila (stran stávajícího úvěrového zatížení s výší měsíčních splátek 6 383,29 Kč). K tomu soud uvádí, že toto nelze považovat za řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 86 ZoÚS, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně jakýmkoli způsobem ověřila výdaje žalovaného (např. výpisy z bankovního účtu či předložením smlouvy o nájmu apod.), a to přesto, že žalovanému vedla běžný bankovní účet a jejich ověření tak nepředstavovalo žádný problém. Kdyby tak postupovala, nemohla by dospět k závěru, že žalovaný je schopen nově poskytovaný úvěr splácet, neboť jeho měsíční výdaje dlouhodobě převyšovaly jeho příjmy. Soud navíc konstatuje, že žalobkyně měla schopnost žalovaného úvěr splácet zkoumat o to pečlivěji, když z výpisu z bankovního účtu žalovaného je zřejmé, že vůči němu byla vedena exekuce. Pro úplnost soud uvádí, že skutečnost, že žalovaný splátky předmětného úvěru po určitou dobu hradil, sama o sobě neprokazuje, že byl schopen úvěr splácet, když není zřejmé, z jakých prostředků byl předmětný úvěr splácen (zda se nejednalo o prostředky získané na základě jiných spotřebitelských úvěrů, zápůjček apod.). Na základě shora uvedeného nemá soud za prokázané, že žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 ZoSÚ, pročež je předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k ZoSÚ). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků a úroků z prodlení jdoucí nad rámec přiznané částky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

20. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 17. 12. 2021 jistinu ve výši 80 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný uhradil žalobkyni na bezdůvodné obohacení částku 23 159,36 Kč, zbývá mu povinnost vrátit žalobkyni toliko částku 56 840,64 Kč. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla předžalobní výzva odeslaná dne 6. 6. 2024, která se do dispozice žalovaného dostala dne 10. 6. 2024 (což si soud ověřil nahlédnutím na webové stránky , právnická osoba, a.s. , webová stránka, ). Splatnost dluhu dle textu výzvy nastala dne 13. 6. 2024. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 736 Kč (částka je zaokrouhlena na celé koruny), přičemž tato částka představuje 41 % z jejich celkové výše 21 308,35 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 70,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,5 %). Soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 629 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 65 705,57 Kč sestávající z částky 3 740 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, z částky 1 870 Kč za jednoduchou výzvu k plnění, z částky 3 740 Kč za návrh ve věci samé a z částky 3 740 Kč za účast na jednání soudu včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 10. 12. 2024 částka 747,48 Kč z náhrady za 80 ujetých km (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 9,8 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., když při stanovení výše cestovného soud vycházel z informací na webové stránce , webová stránka, , dle které vzdálenost mezi soudem a sídlem právního zástupce žalobkyně činí 40 km a její překonání trvá 49 minut, a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 3 241,88 Kč. Soud nepřiznal zástupci žalobkyně odměnu za podání ve věci samé ze dne 11. 11. 2024, neboť toto podání obsahovalo doplnění žalobních tvrzení, která v žalobě chyběla a která mohla a měla být uvedena již v žalobě samotné. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).