5 C 330/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 88 669,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 61 274,91 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od 3. 12. 2022 do 29. 5. 2023 ve výši 4 482,3 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 61 274,91 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení a) částky 16 459,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 459,99 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení, b) částky 2 251,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 251,56 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení, c) částky 1 400,81 Kč, d) částky 224,80 Kč, e) částky 1 075 Kč, f) částky 1 500 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 48,6 % v částce 10 474 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 2. 10. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 25. 10. 2023, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 88 669,37 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela smlouvu o úvěru Expres půjčka [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 110 000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala úvěr splatit s úroky v pevně stanovených měsíčních anuitních splátkách ve výši 2 162,60 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy provedla přísně individuální posouzení úvěruschopnosti žalované, kdy vycházela z informací získaných od žalované v žádosti o úvěr ze dne 17. 11. 2020. Zároveň vyvinula žalobkyně aktivní činnost k získání informací o finančních poměrech žalované. Získané informace ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, zejména nahlédnutím do BRKI, NRKI, insolvenčního rejstříku ISIR, databáze Ministerstva vnitra ČR, a také zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu. Žalobkyně porovnala získané informace o příjmové a výdajové stránce žalované s historickými daty Českého statistického úřadu. Porovnáním příjmové a výdajové stránky žalované stanovila žalobkyně výši disponibilních příjmů, kterou poměřila výdajovou stránkou, jejíž výši ověřila z interních a externích zdrojů. V případě žalované v zaměstnaneckém poměru vycházela žalobkyně z čistého příjmu, který žalovaná doloží v potvrzení o příjmu nebo deklaruje, zde ve výši 12 493 Kč, kdy toto žalobkyně ověřila výpisem z běžného účtu. Žalovaná zároveň v žádosti uvedla celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč. Pokud se jedná o statisticky stanovené výdaje žalované, žalobkyně vycházela konkrétně z částky 5 871,60 Kč. Žalobkyně pro přezkum úvěruschopnosti využila matematické modely výpočtu úvěruschopnosti schválené ČNB (konkrétní výpočet: příjem (12 493 Kč) – interní splátky (0 Kč) – externí splátky hrazené na spotřebitelské závazky (0 Kč) – životní náklady (5 871,60 Kč) = MMS * 0,7 = 4 634,98 Kč). Žalovaná úvěr čerpala ve výši 110 000 Kč, nedodržela však řádně podmínky pro splácení. Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni 16. 11. 2022 a současně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Žalovanou částku 88 669,37 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 77 734,90 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 77 734,90 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 251,56 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 251,56 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 883,11 Kč, částka 224,80 Kč představující úrok z prodlení z částky dlužného obchodního úroku, částka 1 075 Kč představující předepsané poplatky a částka 1 500 Kč představující taktéž předepsané poplatky.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti obou účastníků, neboť se k jednání soudu nedostavili, ač byli k jednání řádně předvoláni, přičemž žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, žalovaná se nedostavila bez řádné a včasné omluvy.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci: Dne 17. 11. 2020 žalobkyně a žalovaná uzavřely v internetovém bankovnictví smlouvu o úvěru Expres půjčka včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] úvěr ve výši 110 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr spolu s úroky ve výši 6,70 % ročně a sjednanými poplatky v pravidelných 60 měsíčních splátkách ve výši 2 162,60 Kč. Strany si také sjednaly pojištění schopnosti splácet ve výši 215 Kč měsíčně. RPSN bylo sjednáno ve výši 6,91 % /viz smlouva o úvěru na č.l. 13-16 spisu, vysvětlení některých pojmů v systému CEPR, všeobecné produktové podmínky v systému CEPR, sazebník poplatků v systému CEPR/. Před podpisem smlouvy žalovaná dne 17. 11. 2020 vyplnila žádost o úvěr, v níž uvedla, že je zaměstnaná na dobu neurčitou, její průměrný měsíční čistý příjem činí 12 493 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Dále uvedla, že je vdaná, má základní vzdělání a bydlí v družstevním bytě. Žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků také zjistila, že by se žalovaná měla podílet na nákladech na bydlení v rozsahu 31,23 %, její splátky dříve poskytnutých interních úvěrů měly být 0 Kč a splátky dříve poskytnutých externích úvěrů měly být 0 Kč /viz žádost o úvěr na č. l. 25 spisu, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti na č. l. 26 - 27, 43 - 45 spisu/. Žalovaná v době žádosti o spotřebitelský úvěr pobírala měsíční mzdu od zaměstnavatele [právnická osoba], a to v září 2020 ve výši 12 493 Kč a v říjnu 2020 ve výši 11 485 Kč. Výdaje žalované tvořilo SIPO v září 2020 ve výši 703 Kč a v říjnu 2020 ve výši 193 Kč, nájemné v měsíční výši 4 786, pojištění v měsíční výši 99 Kč, internet v měsíční výši 301 Kč. Celkové příjmy žalované v září 2020 činily 20 493,09 Kč a její výdaje 32 116,39 Kč, v říjnu 2020 potom činily příjmy 14 576,06 Kč a její výdaje 14 125,59 Kč. Roční kreditní obrat na bankovním účtu žalované byl vždy menší než roční obrat debetní /viz výpis z běžného účtu v systému CEPR/. V době žádosti o spotřebitelský úvěr nebyla na majetek žalované vedena žádná exekuce /viz výsledek lustrace v CEE na č. l. 19 spisu/. Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně dne 17. 11. 2020 částku 110 000 Kč na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] /viz výpis z úvěrového účtu v systému CEPR/. Žalovaná úvěr čerpala, se splácením úvěrových splátek se však dostávala do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a dopisem ze dne 18. 11. 2022 zůstatek úvěru ke dni 16. 11. 2022 zesplatnila /viz oznámení o prohlášení úvěru za splatný na č. l. 17 spisu, podací arch na č. l. 18 spisu, platební historie na č. l. 23 - 24 spisu, amortizace na č. l. 20 - 21 spisu, tabulka předpisů úroků z prodlení na č. l. 22 spisu/. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 5. 6. 2023 odeslanou téhož dne /viz předžalobní upomínka na č. l. 28 spisu, podací lístek na č. l. 30 spisu/. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem částku ve výši 48 725,09 Kč /viz amortizace na č. l. 20 - 22 spisu, výpis z úvěrového účtu v systému CEPR/. Soud neučinil žádné skutkové zjištění z listiny označené jako uznání dluhu na č.l. 29 spisu, když tato listina není vyplněná o identifikační údaje žalované a není žalovanou ani podepsána.

5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaná uzavřely v internetovém bankovnictví dne 17. 11. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které čerpala žalovaná částku ve výši 110 000 Kč převodem na bankovní účet. Poskytnutý úvěr se žalovaná zavázala splácet spolu s úroky ve výši 6,70 % ročně a sjednanými poplatky v pravidelných 60 měsíčních splátkách ve výši 2 162,60 Kč. Strany si také sjednaly pojištění schopnosti splácet ve výši 215 Kč měsíčně. RPSN bylo sjednáno ve výši 6,91 %. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnaná na dobu neurčitou, její průměrný měsíční čistý příjem činí 12 493 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Dále uvedla, že je vdaná, má základní vzdělání a bydlí v družstevním bytě. Žalovaná v době žádosti o spotřebitelský úvěr pobírala měsíční mzdu od zaměstnavatele [právnická osoba], a to v září 2020 ve výši 12 493 Kč a v říjnu 2020 ve výši 11 485 Kč. Výdaje žalované tvořilo SIPO v září 2020 ve výši 703 Kč a v říjnu 2020 ve výši 193 Kč, nájemné v měsíční výši 4 786, pojištění v měsíční výši 99 Kč, internet v měsíční výši 301 Kč. Celkové příjmy žalované v září 2020 činily 20 493,09 Kč a její výdaje 32 116,39 Kč, v říjnu 2020 potom činily příjmy 14 576,06 Kč a její výdaje 14 125,59 Kč. Roční kreditní obrat na bankovním účtu žalované byl vždy menší než roční obrat debetní. Na majetek žalované nebyla vedena exekuce. Žalovaná čerpala úvěr ve výši 110 000 Kč, se splácením úvěrových splátek se však dostávala do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a dopisem ze dne 18. 11. 2022 zůstatek úvěru ke dni 16. 11. 2022 zesplatnila. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 5. 6. 2023 odeslanou téhož dne. Na svůj dluh žalovaná uhradila celkem částku ve výši 48 725,09 Kč.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti (dále jen„ ZoSÚ“).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 17. 11. 2020 poukázala na bankovní účet žalované částku ve výši 110 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaná chtěly uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 110 000 Kč, a žalovaná by se zavázala vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle názoru soudu však je nutné na danou smlouvu nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, neboť žalobkyně nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalované ve výši 12 493 Kč měsíčně, které také ověřila z výpisu z běžného bankovního účtu žalované, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Žalobkyně uvedla, že měsíční výdaje žalované odhadla na základě statistického modelu na částku 5 871,60 Kč. Takovýto způsob stanovení výdajů ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru není možný. Údaje o životním minimu, normativní náklady na bydlení či jiné statistické údaje o nákladech na bydlení, domácnost a běžnou spotřebu jsou pouze orientační údaje, které je však poskytovatel úvěru povinen ověřit a údaje individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Nelze přehlédnout, že žalobkyně vedla běžný účet žalované, nebyl tak pro ni problém běžné měsíční výdaje žalované na bydlení a živobytí zjistit. Kdyby takto žalobkyně postupovala, nemohla by dospět k závěru, že měsíční výdaje žalované činí 5 871,60 Kč, když její výdaje v září 2020 činily 32 116,39 Kč, v říjnu 2020 potom 14 125,59 Kč, ve sledovaných měsících tak žalovaná spotřebovala buď stejně prostředků, kolik daný měsíc obdržela, nebo dokonce více. Tomu odpovídal také poměr ročního kreditního a debetního obratu na jejím bankovním účtu. Pokud žalobkyně uváděla, že měsíční příjem domácnosti žalované činil 40 000 Kč, tuto skutečnost také nijak neověřovala, a i kdyby tak učinila, nelze s touto částkou pracovat jako s příjmem žalované. Nadto soud dodává, že žalovaná měla průměrný čistý měsíční příjem v podprůměrné výši, a při poskytnutí předmětného úvěru ve výši 110 000 Kč s měsíčními splátkami ve výši 2 377,60 Kč (splátka ve výši 2 162,60 Kč + pojištění ve výši 215 Kč) jí zůstávala pouze částka ve výši cca 10 000 Kč na veškeré další výdaje včetně nákladů na bydlení, což je částka velmi nízká. Pro úplnost soud konstatuje, že skutečnost, že žalovaná splátky předmětného úvěru po určitou dobu hradila, sama o sobě neprokazuje, že byla schopna úvěr splácet, když není zřejmé, z jakých prostředků byl předmětný úvěr splácen (zda se nejednalo o prostředky získané na základě jiných spotřebitelských úvěrů, zápůjček apod.). Nelze proto uzavřít, že byla úvěruschopnost žalované zkoumána řádně.

16. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k ZoSÚ). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

17. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků, zákonných úroků z prodlení a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

19. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalované dne 17. 11. 2020 jistinu ve výši 110 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Jelikož však žalovaná uhradila žalobkyni na bezdůvodné obohacení částku 48 725,09 Kč, zbývá jí povinnost vrátit žalobkyni toliko částku 61 274,91 Kč. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalované, bylo oznámení o prohlášení úvěru za splatný odeslané dne 21. 11. 2022, když lze mít za to, že do dispozice žalované se dostala třetí pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.), tedy dne 24. 11. 2022. Splatnost dluhu dle textu výzvy nastala dne 2. 12. 2022. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 474 Kč (částka je zaokrouhlena na celé koruny), přičemž tato částka představuje 48,6 % z jejich celkové výše 21 551,8 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 74,3 % a úspěchu žalované v rozsahu 25,7 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 547 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 88 669,37 Kč sestávající z částky 4 660 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, z částky 4 660 Kč za výzvu k plnění a z částky 4 660 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 880 Kč ve výši 3 124,80 Kč. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).