5 C 353/2024

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 537 603,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 465 452,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14, 75 % ročně z částky 465 452,29 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 72 151,53 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 51 348,54 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 056,86 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 537 603,82 Kč od 27. 3. 2024 do 22. 4. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 465 452,29 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 72 151,53 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 530 718,82 Kč od 21. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 41 % v částce 30 369 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 29. 7. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáním ze dne 21. 11. 2024, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 537 603,82 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne 22. 12. 2021 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – , Anonymizováno, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 598 000 Kč na jeho běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 8 % ročně v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 453,73 Kč, počínaje dnem 17. 1. 2022. Kromě splátky jistiny a úroku se žalovaný zavázal hradit poplatek za pojištění schopnosti splácet ve výši 837 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, žalovaný jej však nesplácel řádně a včas, a proto právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku ke dni 20. 7. 2023 zesplatnila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 3. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný byl naposledy vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, kdy na předmětný úvěr uhradil pouze částku 132 547,71 Kč. Žalovanou částku ve výši 537 603,82 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 530 718,82 Kč a poplatky a smluvní pokuty ve výši 6 885 Kč. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 18 056,86 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 51 348,54 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 537 603,82 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 8 % ročně z částky 537 603,82 Kč od 21. 7. 2023 do zaplacení. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala právní předchůdkyně žalobkyně informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík, databáze MVČR. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně doložil potvrzení o výši příjmu ze dne 20. 12. 2021, ze kterého právní předchůdkyně zjistila, že byl žalovaný od 6. 10. 2014 na dobu neurčitou zaměstnán na nižší vedoucí pozici ve společnosti , právnická osoba, . s čistým průměrným příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 37 118 Kč. Výše čistého příjmu žalovaného za posledních 12 měsíců činila 485 067 Kč. Žalovaný v žádosti o úvěr ze dne 20. 12. 2021 uvedl, že příjem domácnosti činí 60 000 Kč a má vlastní bydlení. Právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný měl dle interních zdrojů závazky s měsíční splátkou 100 Kč a dle externích zdrojů závazky s měsíční splátkou 14 840 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr je dostatečná.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný se k jednání soudu konaném dne 3. 12. 2024 nedostavil bez omluvy, ač byl k jednání řádně a včas předvolán.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci:Žalovaný dne 22. 12. 2021 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet „, Anonymizováno, “, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho běžný účet úvěr ve výši 598 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v 96 pravidelných měsíčních anuitních splátkách ve výši 8 453,73 Kč spolu s pojištěním ve výši 837 Kč měsíčně. Roční úroková sazba činila 8 % a RPSN činilo 8,36 %. Nedílnou součástí smlouvy byl sazebník poplatků a všeobecné obchodní podmínky /viz smlouva o úvěru na č. l. 15-17 spisu, všeobecné obchodní podmínky v systému CEPR, sazebník poplatků v systému CEPR, vysvětlení některých pojmů na č. l. 54-55 spisu/. Žalovaný byl v době žádosti o úvěr zaměstnán na dobu neurčitou jako koordinátor výroby u společnosti , právnická osoba, . s čistým měsíčním příjmem ve výši 37 118 Kč, měl vyživovací povinnost ke 2 dalším osobám, bydlel ve vlastním domě či bytě. Žalovaný měl v době žádosti 3 dříve sjednané úvěry, kdy měsíční splátky dříve poskytnutých interních úvěrů činily 100 Kč a externích úvěrů činily 14 840 Kč. Měsíční výdaje žalovaného stanovila právní předchůdkyně žalobkyně na základě výše životního a existenčního minima a normativních nákladů na bydlení na částku 13 710,70 Kč měsíčně /viz potvrzení o výši příjmu na č. l. 56 spisu, žádost o úvěr na č. l. 50 spisu, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti na č. l. 51-53 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 22. 12. 2021 žalovanému finanční prostředky ve výši 598 000 Kč na jeho běžný účet č. , č. účtu, /viz platební historie na č. l. 57-58 spisu, sdělení , právnická osoba, na č. l. 43-44 spisu, výpis z úvěrového účtu v systému CEPR/. Žalovaný se dostával do prodlení se splácením splátek, proto právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila dne 20. 7. 2023 k zesplatnění úvěru a jeho zůstatek se stal okamžitě splatným /viz oznámení o prohlášení úvěru za splatný na č. l. 14 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 19. 3. 2024 postoupila smlouvou o postoupení pohledávek pohledávku za žalovaným na žalobkyni. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován dopisem ze dne 2. 4. 2024 /viz dohoda o postoupení pohledávek na č. l. 18 spisu, smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 19-23 spisu, potvrzení o úhradě úplaty na č. l. 24 spisu, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 25 spisu s podacím lístkem na č. l. 26 spisu, seznam postupovaných pohledávek na č. l. 27-29 spisu, výpis z OR žalobkyně na č. l. 13 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 27. 6. 2024 /viz výzva k plnění na č. l. 30-31 spisu včetně podacího lístku na č. l. 32 spisu/. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 132 547,71 Kč /viz platební historie na č. l. 57-58 spisu, výpis z úvěrového účtu v systému CEPR/.

5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalovaný dne 22. 12. 2021 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet „, Anonymizováno, “, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho běžný účet úvěr ve výši 598 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v 96 pravidelných měsíčních anuitních splátkách ve výši 8 453,73 Kč spolu s pojištěním ve výši 837 Kč měsíčně. Roční úroková sazba činila 8 % a RPSN činilo 8,36 %. Žalovaný byl v době žádosti o úvěr zaměstnán na dobu neurčitou jako koordinátor výroby u společnosti , právnická osoba, . s čistým měsíčním příjmem ve výši 37 118 Kč, měl vyživovací povinnost ke 2 dalším osobám, bydlel ve vlastním domě či bytě. Žalovaný měl v době žádosti 3 dříve sjednané úvěry, kdy splátky dříve poskytnutých interních úvěrů činily 100 Kč a externích úvěrů činily 14 840 Kč. Měsíční výdaje žalovaného stanovila právní předchůdkyně žalobkyně na základě výše životního a existenčního minima a normativních nákladů na bydlení na částku 13 710,70 Kč měsíčně. Žalovaný se dostával do prodlení se splácením splátek, proto právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila dne 20. 7. 2023 k zesplatnění úvěru. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem částku ve výši 132 547,71 Kč. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec evidovaných plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 22. 12. 2021 poukázala na bankovní účet žalovaného částku ve výši 598 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 598 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle názoru soudu však je nutné na danou smlouvu nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného v průměrné výši 37 118 Kč měsíčně, které také ověřila na základě potvrzení o příjmu. Nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že měsíční výdaje žalovaného odhadla na základě statistického modelu na částku 13 710,70 Kč. Takovýto způsob stanovení výdajů ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru není možný. Údaje o životním minimu, normativní náklady na bydlení či jiné statistické údaje o nákladech na bydlení, domácnost a běžnou spotřebu jsou pouze orientační údaje, které je však poskytovatel úvěru povinen ověřit a údaje individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Nelze přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně vedla běžný účet žalovaného, nebyl tak pro ni problém běžné měsíční výdaje žalovaného na bydlení a živobytí zjistit. Kdyby takto postupovala, nemohla by dospět k závěru, že je žalovaný schopen předmětný úvěr splácet, když v době žádosti měl sjednané minimálně tři úvěry s měsíční splátkou v celkové výši 14 940 Kč. Jeho splátkové zatížení bylo vzhledem k jeho měsíčním příjmům vysoké, když po odečtení splátek dříve sjednaných úvěrů ve výši 14 940 Kč a splátky předmětného úvěru ve výši 9 290,73 Kč (když k samotné splátce úvěru ve výši 8 4533,73 Kč je nutné připočíst také pojištění ve výši 837 Kč měsíčně) od jeho průměrného měsíčního příjmu žalovanému zůstala pouze částka ve výši 12 887,27 Kč na pokrytí veškerých dalších výdajů (na bydlení a živobytí), kdy navíc žalovaný vyživoval dvě další osoby. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně uváděla, že měsíční příjem domácnosti činil 60 000 Kč, tuto skutečnost také nijak neověřovala, a i kdyby tak učinila, nelze s touto částkou pracovat jako s příjmem žalovaného. Pro úplnost soud konstatuje, že skutečnost, že žalovaný splátky předmětného úvěru po určitou dobu hradil, sama o sobě neprokazuje, že byl schopen úvěr splácet, když není zřejmé, z jakých prostředků byl předmětný úvěr splácen (zda se nejednalo o prostředky získané na základě jiných spotřebitelských úvěrů, zápůjček apod.). Na základě shora uvedeného nemá soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 ZoSÚ, pročež je předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.

17. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku právní předchůdkyně žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla právní předchůdkyně žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků, zákonných úroků z prodlení a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

19. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 22. 12. 2021 jistinu ve výši 598 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyni na bezdůvodné obohacení částku 132 547,71 Kč, zbývá mu povinnost vrátit právní předchůdkyni žalobkyni toliko částku 465 452,29 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně svou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 3. 2024, žalobkyně tak je aktivně legitimována k podání žaloby v dané věci. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, bylo oznámení o postoupení pohledávky, odeslané dne 15. 4. 2024, které se do dispozice žalovaného dostalo dne 17. 4. 2024, což si soud ověřil na webových stránkách , právnická osoba, a.s. , Anonymizováno, . Splatnost dluhu dle textu výzvy nastala dne 22. 4. 2024. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 30 369 Kč (částka je zaokrouhlena na celé koruny), přičemž tato částka představuje 41 % z jejich celkové výše 74 070,35 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 70,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,5 %). V tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky (v kapitalizované výši ke dni vyhlášení rozsudku) v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 21 505 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 537 603,82 Kč sestávající z částky 10 460 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, z částky 10 460 Kč za výzvu k plnění, z částky 10 460 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé a z částky 10 460 Kč za účast na jednání soudu (dne 3. 12. 2024) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 12. 2024 částka 269,11 Kč představující jednu třetinu z náhrady za 84 ujetých km (, adresa, a zpět) v částce 807,32 Kč, neboť se žalobkyně tento den účastnila tří jednání u téhož soudu (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 10,5 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času ve výši 133,33 Kč představující jednu třetinu náhrady v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 9 122,91 Kč. Soud nepřiznal zástupci žalobkyně odměnu za podání ve věci samé ze dne 21. 11. 2024, neboť toto podání obsahovalo doplnění žalobních tvrzení, která v žalobě chyběla a která mohla a měla být uvedena již v žalobě samotné. Soud rovněž nepřiznal žalobkyni náhradu za vyjádření ze dne 12. 9. 2024, neboť tento úkon nelze podřadit pod žádné ustanovení § 11 odst. 1 či odst. 2 a. t., a to ani analogicky, když se jedná pouze o reakci žalobkyně na výzvu soudu ohledně procesního postupu ve věci, a to, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).