6 C 27/2022

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného fakticky bytem adresa o zaplacení 20 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 200 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 7 500 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 000 Kč od 24. 2. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 560 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení: jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku ve výši 6 000 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč (5 upomínek po 500 Kč), smluvní pokuty ve výši 2 200 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 24. 2. 2020 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní prostřednictvím webové stránky [webová adresa] dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které vyplatila žalobkyně žalovanému na jeho bankovní účet částku 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně poplatkem ve výši 6 000 Kč, a to ve 3 měsíčních splátkách, přičemž splatnost poslední splátky nastala dnem 23. 2. 2020. Žalovaný však na svůj dluh neuhradil ničeho, a to ani přes zaslané opakované upomínky. Žalovanému bylo zasláno celkem 5 upomínek (20. 1. 2020, 31. 1. 2020, 19. 2. 2020, 28. 2. 2020 a 12. 3. 2020), přičemž za každou upomínku požaduje žalobkyně v souladu s čl. 2 Smlouvy poplatek ve výši 500 Kč. Žalobkyně rovněž požaduje smluvní pokutu, avšak ve výši nižší, než jak byla sjednána, a to ve výši 2 200 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

4. Žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu, na jejímž základě byla zaslána dne 18. 12. 2019 částka ve výši 10 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku společně s poplatkem ve výši 6 000 Kč uhradit žalobkyni ve 3 měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná 90. den ode dne poskytnutí zápůjčky. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Zároveň se žalovaný zavázal, že v případě svého prodlení uhradí účelně vynaložené náklady, přičemž za písemnou výzvu k úhradě byl sjednán poplatek ve výši 500 Kč. Ve smlouvě bylo uvedeno, že RPSN činí 1 790 % (viz smlouva na č.l. 13, všeobecné obchodní podmínky na č.l. 18, potvrzení o převodu na č.l. 10 a vyjádření banky na č.l. 37). V rámci zkoumání úvěruschopnosti měla žalobkyně k dispozici výplatní pásky žalovaného za období od srpna do října 2019, z nichž vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán ve [právnická osoba], a.s., přičemž měl za uvedené měsíce průměrný čistý příjem ve výši 25 110 Kč. Ze mzdy mu nebyla strhávána žádné exekuce (viz výplatní pásky na č.l. 42-44). Žalobkyně vyhotovila pro žalovaného upomínky dne 20. 1. 2020, 31. 1. 2020, 19. 2. 2020, 28. 2. 2020, 12. 3. 2020 (viz upomínky na č.l. 15 -17, seznam upomínek na č.l. 40). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu dopisem od advokáta žalobkyně ze dne 3. 3. 2021, který byl odeslán téhož dne /viz předžalobní upomínka na č. l. 12, podací lístek na č. l. 11 Na svůj dluh žalovaný neuhradil ničeho /viz nesporované tvrzení žalobkyně/.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ust. § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

10. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala a vyhodnotila řádně, když měla k dispozici tři výplatní pásky, z nichž je zřejmé, že žalovaný měl stabilní zaměstnání a dosahoval průměrného příjmu, přičemž na jeho mzdu nebyla nařízena žádná exekuce. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.

12. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč vrátit společně s úrokem ve výši 6 000 Kč ve třech měsíčních splátkách. Byť je ve smlouvě uvedeno, že se jedná o poplatek za poskytnutí úvěru a že úroková sazba činí 0 %, je zřejmé, že se svou povahou jedná o úrok. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 6 000 Kč posoudil jako úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 60 % z dlužné jistiny, přičemž RPSN činí 1 790 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v prosinci 2019 okolo 8,7 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši přesahující jedenáctinásobek míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.

13. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

14. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

15. Soud proto žalobkyni přiznal pouze jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč a co do požadavku na zaplacení úroku (poplatku) ve výši 6 000 Kč žalobu zamítl.

16. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti (tj. do dne 23. 2. 2020) se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost podle § 1970 o.z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit i zákonné úroky z prodlení z přiznané částky a ve zbytku žalobu zamítl.

17. Žalobkyně dále požadovala uložit žalovanému povinnost zaplatit 2 500 Kč za 5 zaslaných upomínek. Podle smlouvy může žalobkyně požadovat účelně vynaložené náklady na upomínání, přičemž bylo dohodnuto, že uvedené náklady za zaslání písemné upomínky činí 500 Kč. Je sice chvályhodné, že se žalobkyně před podáním žaloby snaží opakovaně urgovat žalovaného k tomu, aby splnil své povinnosti, nicméně opakované účtování poplatků za zaslané upomínky, na které navíc žalovaný nijak nereaguje, je v rozporu s dobrými mravy a je zjevně neúčelné. Nehledě na to, že žalobkyně před podáním žaloby zasílá i výzvu k úhradě dluhu již prostřednictvím svého zástupce, za což rovněž požaduje náhradu nákladů řízení. Uvedené poplatky za upomínky tak jen neúměrně zvyšují dluh žalovaného. Soud proto přiznal žalobkyni pouze nárok na zaplacení náhrady za zaslání dvou upomínek ve výši 1 000 Kč, a co do požadavku na zaplacení dalších 1 500 Kč žalobu s ohledem na dobré mravy zamítl.

18. Žalobkyně rovněž požadovala smluvní pokutu ve výši 2 200 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že v případě prodlení s úhradou dluhu zaplatí žalobkyni i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Jelikož žalovaný svůj dluh ve výši 10 000 Kč neuhradil řádně a včas, je povinen zaplatit i smluvní pokutu. Požadovaná smluvní pokuta je zcela v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a proto soud žalobě v této části vyhověl.

19. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do částky 13 200 Kč (neuhrazená jistina úvěru ve výši 10 000 Kč, účelně vynaložené náklady na upomínání ve výši 1 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 2 200 Kč) společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 2. 2020 do zaplacení. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., tak že přiznal poměrně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 28 % z plné náhrady nákladů, tj. ve výši 560 Kč, když plná náhrada nákladů činí 2 000 Kč a sestává se ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny za zastupování účastníka advokátem podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 citované vyhlášky po 300 Kč, tedy ve výši 900 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, výzva k plnění) a z paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 100 Kč, tedy ve výši 300 Kč O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

21. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.