7 C 15/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Turnovskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s : úrokem ve výši 0,1 % denně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem ve výši 0,1 % denně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem ve výši 0,1 % denně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s : úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, kterou odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. CB11600500, na jejímž základě se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši [částka] a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 0,1 % denně a poplatkem za správu ve výši [částka] za měsíc ve třech splátkách nejpozději do [datum]. První splátka ve výši [částka] byla splatná dne [datum] a skládala se z jistiny ve výši [částka], poplatku ve výši [částka] a smluvního úroku [částka]. Druhá splátka ve výši [částka] byla splatná dne [datum] a skládala se z jistiny ve výši [částka], poplatku ve výši [částka] a smluvního úroku [částka]. Třetí splátka ve výši [částka] byla splatná dne [datum] a skládala se z jistiny ve výši [částka], poplatku ve výši [částka] a smluvního úroku [částka]. Žalovaná úvěr čerpala, nesplnila však podmínky jeho splácení, ač k tomu byla opakovaně upomínána. Žalovaná částka ve výši [částka] se tak sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši [částka], poplatku za správu ve výši [částka], smluvního úroku z jednotlivých splátek do doby jejich splatnosti ve výši [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka] za prodlení žalované s úhradou dlužné částky (0,1 % denně z neuhrazené jistiny za dobu od [datum] do [datum]). Příslušenství sestává z běžícího smluvního úroku ve výši 0,1 % denně ode dne následujícího po dni splatnosti z jednotlivých dlužných částí jistiny a běžícího zákonného úroku z prodlení, taktéž z jednotlivých dlužných částí jistiny.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila pouze tak, že žádá soud o možnost úhrady dluhu ve splátkách, neboť je toho času starobní důchodkyní s důchodem ve výši [částka] měsíčně, přičemž současně pracuje jako OSVČ v oboru vedení účetnictví a daňové evidence. V roce 2020 však u ní došlo v důsledku vládních opatření v souvislosti s bojem proti epidemii koronaviru k výpadku příjmů z podnikání. Žalovaná proto uvedla, že je schopna měsíčně splácet nejvýše částku [částka].

3. S ohledem na stanovisko žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 522/2001) se soud nejprve zabýval tím, zda ve věci jsou naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že nikoli, neboť nárok žalobkyně, tak jak byl uplatněn, není plně v souladu s hmotným právem (§ 99 o. s. ř.), jak bude blíže rozvedeno dále.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Soud konstatuje, že rozhodnutí v této věci je zcela v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 21 Cdo 1695/2005. Zde Nejvyšší soud ČR uzavírá, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději. Pokud byl žalobní návrh zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyní předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, nežli ten, že žalobní nárok není důvodným. Co se týká poučení dle § 118a o. s. ř., tak soud podotýká, že ač je nutno věc posoudit jinak nežli dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu. Ustanovení § 118a, odst. 2 o. s. ř. směřuje na případy, kdy v důsledku jiného právního posouzení věci soudem může účastník reagovat a doložit důkazy či tvrzení, která v souladu s právním hodnocením soudu mohou přivodit jeho úspěch ve věci. V souzené věci tomu tak není. Žalobkyně svůj nárok odvozuje výhradně od listin, které byly v řízení k důkazu provedeny, rozhodnutí soudu tak spočívá v právním závěru učiněném na základě žalobkyní doložených důkazů.

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaná s žalobkyní uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. CB11600500, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku na internetových stránkách žalobkyně, přičemž totožnost žalované byla ověřena na základě provedení ověřovací platby ve výši [částka] z účtu žalované. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši [částka], který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí a správu úvěru ve výši [částka] měsíčně a úrokem ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, a to ve třech splátkách nejpozději do [datum]. První splátka ve výši [částka] byla splatná dne [datum] a skládala se z jistiny ve výši [částka], poplatku ve výši [částka] a smluvního úroku [částka]. Druhá splátka ve výši [částka] byla splatná dne [datum] a skládala se z jistiny ve výši [částka], poplatku ve výši [částka] a smluvního úroku [částka]. Třetí splátka ve výši [částka] byla splatná dne [datum] a skládala se z jistiny ve výši [částka], poplatku ve výši [částka] a smluvního úroku [částka] RPSN činilo 5 601,90 %. Jistina úvěru byla žalované vyplacena bezhotovostně na její bankovní účet č. [bankovní účet] dne [datum]. Ve všeobecných obchodních podmínkách (čl. VI. bod 30) byla dále sjednána pro případ prodlení žalované smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení /viz smlouva o úvěru na č. l. 16, historie transakci na č. l. 16 p. v., výdajní pokladní doklad na č. l. 17, splátkový kalendář na č. l. 17 p. v., všeobecné obchodní podmínky na č. l. 18-19, výpočet RPSN na č. l. 20, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 21-22, protokol o podepsání smluvních dokumentů na č. l. 27 p. v./. Před uzavření úvěrové smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované /viz dotazník na č. l. 20 p. v., výpis z centrální evidence exekucí, kopie OP a ŘP žalované, výpisy z účtu žalované, přiznání žalované k dani z příjmu, oznámení o zvýšení důchodu v elektronické databázi soudu CEPR/. Žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradila ničeho, ačkoli k tomu byla opakované vyzývána /viz upomínky vč. podacích archů na č. l. 22 p. v. – 25/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní výzvu na č. l. 26 vč. podacího archu na č. l. 28 Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu. Žalovaná je nyní ve starobním důchodu s důchodem ve výši [částka], trpí diabetem. Vedle příjmu z důchodu si žalovaná přivydělává jako OSVČ v oboru vedení účetnictví a daňové evidence, avšak v současné době má tyto příjmy částečně pozastavené z důvodu vládních opatření v souvislosti s bojem proti epidemii koronaviru /viz oznámení o zvýšení důchodu na č. l. 33, kopie průkazu diabetika na č. l. 34 7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

12. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

13. Podle § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než [částka] a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše [částka].

14. Podle § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však [částka]

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

16. Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru, ve smyslu § 2395 o. z., která byla současně smlouvou o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta jistina úvěru ve výši [částka] a žalované vznikla povinnost poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtě splatnosti, tj. třech měsíčních splátkách. Smlouva o úvěru byla sjednána prostřednictvím internetových stránek žalobkyně mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovanou jako spotřebitelem ve formě formuláře užívaného v obchodním styku, předem připraveného žalobkyní, bez skutečné možnosti slabší strany (v tomto případě spotřebitele) ovlivnit znění smlouvy (dnes jsou tyto smlouvy označované jako smlouvy uzavírané adhezním způsobem podle § 1798 a násl. o. z.).

17. Co se týče sjednaného úroku a poplatku za poskytnutí a správu úvěru, dospěl soud k závěru, že v této části žaloba důvodná není. Z obsahu smlouvy o půjčce je zřejmé, že„ poplatek za poskytnutí a správu úvěru“ v souvislosti s poskytnutím úvěru společně s výslovně tak označeným úrokem představoval úplatu za půjčení peněz, což je dle soudní praxe i odborné literatury definice smluvního úroku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či M. [příjmení] v komentáři k ust. § 658 v J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník II, 2. vydání, [obec a číslo], s. [číslo]). O tom, že se jednalo o vše zahrnující úplatu za půjčení peněz, svědčí i skutečnost, že poplatek nebyl, ani zčásti, složen z žádných dílčích položek, které by vyjadřovaly úplatu za poskytnutí určité zvláštní služby. Lze tedy konstatovat, že tzv. poplatek za poskytnutí a správu úvěru svou podstatou představoval další kapitalizovaný úrok. Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Smluvní úroky představují odměnu za poskytnutí peněz, přičemž výše úroku vyjadřuje zároveň i míru rizika, kterou věřitel nese pro případ, že dlužník dluh nesplatí. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005). V daném případě činil kapitalizovaný úrok celkem [částka] (výslovně označený úrok [částka] a úrok označený jako poplatek ve výši [částka] – tj. 1 960 × 3 měsíce), za poskytnutí jistiny [částka], která měla být splacena ve třech měsíčních splátkách. Roční procentní úroková sazba tak v daném případě činí 486,95 %. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v prosinci 2019 okolo 8,3 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný kapitalizovaný úrok, tj. výslovně sjednaný úrok včetně poplatku za poskytnutí a správu úvěru, byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši téměř šedesátinásobku míry obvyklé v bankovním sektoru, a to ani při zohlednění specifické situace, kdy úvěr byl splatný v poměrně krátké lhůtě tří měsíců. Ujednání o úrocích tedy soud shledal absolutně neplatným dle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti kapitalizovaného úroku označeného jako poplatek za půjčení peněz lze odkázat též na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 28 Co 33/2003, dostupný v Evidenci soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů na www.nsoud.cz).

18. Soud v daném případě nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé sazby ve smyslu § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných úroků z prodlení s jejím splácením mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské úroky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit.

19. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení od [datum] do [datum]. Vzhledem k tomu, že takto vypočítaná smluvní pokuta nepřesahuje limity stanovené § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, soud tento žalobkyní uplatněný nárok posoudil jako oprávněný. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že smluvní pokuta byla sjednána výlučně ve všeobecných obchodních podmínkách, kdy samotná smlouva o úvěru o smluvní pokutě mlčí. Byť si je soud vědom judikatury Ústavního soudu (srov. nález ÚS ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11), podle níž v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu nebo jiné obdobně znevýhodňující ustanovení zásadně nemůže být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), soud uzavřel, že v daném případě není důvod žalobkyni požadovanou smluvní pokutu nepřiznat. Citovaná judikatura Ústavního soudu totiž není tak striktní, aby bez dalšího považovala všechny smluvní pokuty sjednané se spotřebitelem jen ve všeobecných obchodních podmínkách automaticky za neplatné, jak by se na první pohled mohlo jevit. Ústavní soud akcentuje, že spotřebitelské smlouvy nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Za takové ustanovení se považují i ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což jsou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Základním předpokladem přijetí všeobecných obchodních podmínek oblátem je však jejich zahrnutí do návrhu. V tomto směru nepostačuje pouhý odkaz. Spotřebitel musí mít adekvátní možnost se s obsahem obchodních podmínek seznámit, to ovšem neznamená, že tak skutečně učiní. Na tuto problematiku pak navazuje též Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 45/2017, v němž řešil otázku platnosti smluvní pokuty ujednané ve všeobecných obchodních podmínkách ve sporu z titulu úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem, uvedl, že:„ je třeba přihlédnout k tomu, zda a jak měl spotřebitel možnost seznámit se s obsahem ujednání o smluvní pokutě, a to z hlediska čitelnosti, rozsahu, míry srozumitelnosti a přehlednosti. Z pouhého umístění v textu obchodních (úvěrových) podmínek však závěr o nepřiměřenosti vyplývat nemůže. Měl-li spotřebitel možnost seznámit se s ujednáním předem, nemusí jít se zřetelem ke konkrétním okolnostem o ujednání po obsahové stránce nepřiměřené (zakládající významnou nerovnováhu), a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních (úvěrových) podmínkách, nemusí být překvapivé.“ V poměrech projednávané věci tak soud uzavřel, že žalovaná měla před uzavřením smlouvy dostatečný prostor pro to, aby se s všeobecnými obchodními podmínkami seznámila. Nešlo navíc o žádný enormně rozsáhlý dokument psaný titěrným písmem – všeobecné obchodní podmínky měly pouhé 4 stránky. Samotná smlouva o úvěru byla obsažena na jednom listu papíru, a to se stejným písmem o totožné velikosti. Odkaz na všeobecné smluvní podmínky nebyl nijak skryt, naopak byl ve smlouvě vytučněn. Žalovaná pak svůj podpis ve stejné formě jako na samotné úvěrové smlouvě připojila i k všeobecným obchodním podmínkám. Smluvní pokuta v případě prodlení spotřebitele s úhradou dluhu není u tohoto smluvního typu žádnou výjimkou, naopak je uplatňována prakticky všemi poskytovateli spotřebitelských úvěrů a je přímo předpokládaná v zákoně o spotřebitelském úvěru, který limituje toliko její výši. S ohledem na vše výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že v daném konkrétním případě není oprávněnosti nároku žalobkyně na smluvní pokutu na škodu, že tato byla sjednána pouze ve všeobecných obchodních podmínkách, neboť žalovaná měla skutečnou možnost se s obsahem ujednání o smluvní pokutě seznámit, a to jak z hlediska čitelnosti, rozsahu, míry srozumitelnosti i přehlednosti, a proto nejde o ujednání, které by v rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

20. S ohledem na vše shora uvedené tak soud přiznal žalobkyni celkem částku [částka] představující nesplacenou jistinu úvěru ve výši [částka] a smluvní pokutu ve výši [částka]. Naopak soud zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] představující kapitalizovaný úrok za půjčení peněz (tj. výslovně označený úrok [částka] a úrok označený jako poplatek ve výši [částka]) a dále nárok na běžící smluvní úrok za půjčení peněz ode dne následujícího po dni splatnosti jednotlivých dlužných splátek.

21. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaná dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalobkyně požadovala přiznání úroku z prodlení toliko z dlužné jistiny úvěru ode dne následujícího po dni splatnosti jednotlivých splátek dluhu, bylo žalobkyni ohledně úroku z prodlení plně vyhověno.

22. S ohledem na žádost žalované rozhodl soud o povinnosti žalované splnit uvedené povinnosti v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po [částka]. Důvodem pro toto rozhodnutí je finanční situace žalované. Soud má za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení tak dojde v přiměřené době. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 občanského zákoníku), že nesplní-li žalovaná byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas.

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť poměr procesního úspěchu a neúspěchu obou účastníků je po zohlednění příslušenství ke dni vynesení rozsudku zhruba stejný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).