7 C 155/2022

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Turnovskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 16 880 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 700 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 8 180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 180 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 16 880 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se zavázala žalované poskytnout jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala jistinu úvěru vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas. Žalobkyni tak vzniklo nejpozději dne [datum] právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky, přičemž v prodlení je žalovaná od [datum]. Po odečtení všech úhrad žalované (celkem ve výši 1 300 Kč) činí aktuální výše dlužné částky na jistině a na kapitalizovaném úroku celkem 16 880 Kč. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaná neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná s žalobkyní podepsaly (po ověření úvěruschopnosti žalované) dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s částkou ve výši celkem 8 180 Kč (v žalobě nazvanou„ souhrnný poplatek“), představujíc úroky ve výši 1 980 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Úroková sazba byla uvedena ve výši 70,89 % ročně a RPSN ve výši 212,77 %. Svým podpisem smlouvy potvrdila žalovaná převzetí jistiny ve výši 10 000 Kč v hotovosti /viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] na č. l. 10-11 včetně smluvních podmínek, evidenční karta klienta na č. l. 12 Žalobkyně žalované jistinu úvěru poskytla, žalovaná však nehradila řádně a včas, když uhradila celkem toliko 1 300 Kč /viz výpis splátek na č. l. 13 Žalovaná byla předžalobní výzvou vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzva na č. l. 14, seznam doručených zásilek na č. l. 15 Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila (nad rámec žalobkyní uvedených úhrad), nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

4. Po právní stránce soud s ohledem na okamžik vzniku předmětného závazku (uzavření smlouvy) posuzoval danou věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

5. Podle ust. § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Dle ust. § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (tzv. absolutní neplatnost).

9. Dle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně v žalobě uvádí, že souhrnný poplatek (poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek) je tvořen zejména odměnou obchodního zástupce za hotovostní výběr týdenních splátek v místě bydliště žalované, dále nákladů na jízdy s tím spojené, dále na administrativní zpracování úvěru, zavedení do systému účtování, tisk a zhotovení dokumentů smlouvy aj., a že se tak nejedná o sjednaný úrok. Z úvěrové smlouvy vyplývá, že se celkový poplatek skládá ze tří částí – jednak sjednaného úroku, jednak z poplatku za administrativní činnost a z poplatku za hotovostní inkaso splátek. Soud však všechny jednotlivé části poplatku (zejména ty, které nejsou výslovně označeny jako úrok – tudíž administrativní poplatek a poplatek za hotovostní inkaso splátek) posoudil toliko jako další formu sjednaných úroků, neboť v souvislosti s poskytnutím úvěru představovaly úplatu za půjčení peněz, což je dle soudní praxe i odborné literatury definice smluvního úroku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či M. [příjmení] v komentáři k § 658 v J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník II, 2. vydání, [obec a číslo], s. [číslo]), v tomto případě předem kapitalizovaného za období předpokládaného trvání smlouvy.

11. Dle názoru soudu i s přihlédnutím na koncepci a znění úvěrové smlouvy jako celku nelze administrativní ani inkasní poplatek považovat za sjednanou odměnu za samostatná poskytnutá plnění (služby), neboť tyto přímo a neoddělitelně souvisejí toliko s poskytnutím peněžních prostředků žalované. Uvedené činnosti (za které mají být jednotlivé poplatky hrazeny) představují toliko vzniklé náklady s poskytnutím a správou pohledávky, včetně zajišťování řádného výběru jednotlivých splátek. Soud nikterak nepopírá, že žalobkyni v souvislosti s touto činností vznikají určité náklady, které však jsou hrazeny v rámci sjednaného celkového úroku jakožto odměny žalobkyně za poskytování úvěru, když poskytování úvěrů představuje podnikatelskou činnost žalobkyně. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zakoupené zboží v obchodě musí zahrnovat všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk prodejce. Současná praxe některých úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto s ohledem na výše uvedené shledává všechny části požadovaného poplatku (úroky, administrativní poplatek a poplatek za hotovostní inkaso splátek) pouze jako různě nazvané úroky z poskytnuté jistiny.

12. Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při peněžité (zá) půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o (zá) půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V daném případě činil kapitalizovaný úrok 8 180 Kč, za poskytnutí jistiny 10 000 Kč, která měla být vrácena ve splátkách po dobu 60 týdnů. Roční zápůjční úroková sazba tak ve skutečnosti činila přibližně 103 %, a nikoli 70,89 %, jak je uvedeno v úvěrové smlouvě. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu (fixace od 1 do 5 let) dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky [webová adresa]), se pohybovaly v září 2020 okolo 7,93 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný kapitalizovaný úrok byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši více než dvanáctinásobku míry obvyklé v bankovním sektoru. Soud proto shledal sjednání úvěrové smlouvy jako celku absolutně neplatným dle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti kapitalizovaného úroku označeného jako poplatek za půjčení peněz lze odkázat též na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 28 Co 33/2003, dostupný v Evidenci soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů na [webová adresa]).

13. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

14. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

15. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do částky 8 700 Kč, která představuje neuhrazenou jistinu úvěru (jistina úvěru 10 000 Kč mínus uhrazených 1 300 Kč). Soud pak zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 8 180 Kč fakticky představující kapitalizovaný úrok za půjčení peněz, neboť ujednání o těchto nárocích (úroky, administrativní poplatek a poplatek za hotovostní inkaso splátek) soud shledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy.

16. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaná dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení tak, jak žalobkyně požadovala, avšak toliko z přiznané dlužné jistiny zápůjčky ve výši 8 700 Kč. Ve zbývající části byl nárok na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

17. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť poměrný úspěch žalobkyně odpovídá úspěchu žalované.