7 C 165/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Turnovskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], kapitalizovaný úrok ve výši [částka] od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 9 % ročně a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je nárok na zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, kterou odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla následně mezi účastníky uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru [číslo] na základě níž žalovaný čerpal úvěr ve výši [částka], a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši [částka] nejpozději do [datum]. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení. Žalovanou částku pak krom částky [částka], která je tvořena dlužnou jistinou, úrokem a sjednanými poplatky v důsledku prodlení žalovaného, tvoří též smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od [datum] do [datum], kterou žalobkyně požaduje s ohledem na zákonný limit pouze v částce [částka], a dále částka [částka], která představuje ve smlouvě sjednané paušální náklady spojené s uplatněním pohledávky. Příslušenství sestává ze zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. V řešené věci jde o spor, jehož předmětem je peněžité plnění s hodnotou, která nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), tedy na jistině [částka] (bez příslušenství), jde tak o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. pak plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Účastníci mezi sebou sjednali dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru, a to prostřednictvím elektronických komunikacích, přičemž totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím potvrzovací platby ve výši [částka] z jeho bankovního účtu. Současně s tím byla ze strany žalobkyně řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Následně ve stejné formě byla mezi účastníky sjednána smlouva o úvěru [číslo] na základě níž žalovaný čerpal dne [datum] úvěr ve výši [částka], za což se zavázal ve lhůtě splatnosti do [datum] žalobkyni uhradit částku [částka], tj. jistinu úvěru vč. sjednaného úroku v kapitalizované podobě ve výši [částka], což odpovídá zápůjční úrokové sazbě 365 % ročně a RPSN ve výši 2 333,95 %. Dále bylo ve smlouvě sjednáno, že žalovaný je v případě prodlení povinen žalobkyni uhradit následující poplatky: poplatek ve výši [částka] za administraci každého dne v prodlení až do splacení, nebo do předání pohledávky k mimosoudnímu vymáhání; v případě prodlení delšího 30 dnů byla žalobkyně oprávněna učinit pokus o mimosoudní vymožení dlužných částek, za což byl žalovaný povinen uhradit jí poplatek ve výši [částka]; v případě prodlení delšího 50 dnů byl žalovaný povinen uhradit paušální poplatek za potenciální náklad na insolvenci ve výši [částka]; v případě pozdní splátky úvěru byl žalovaný dále povinen uhradit poplatek za neoprávněné využití poskytnuté půjčky, a to do doby splácení úvěru anebo předání pohledávky k mimosoudnímu vymáhání, přičemž poplatek se počítá jako příslušná částka celkového navýšení, odvozená od poskytnutého úvěru, dělená příslušným počtem dní krát faktický počet dní v prodlení. Ve smlouvě byla též sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení žalovaného s úhradou jistiny úvěru. Dále byla ve smlouvě sjednána povinnost žalovaného hradit spojené s mimosoudním vymožením dlužných částek prostřednictvím třetí osoby, jejichž konkrétní výše měla být stanovena zvláštními interními pravidly třetí osoby. Žalovaný úvěr čerpal, porušil však jeho podmínky a dostal se do prodlení. Na svůj dluh z uvedené smlouvy o úvěru uhradil toliko jednorázovou platbou ze dne [datum] částku ve výši [částka]. Dne [datum] došlo též mezi účastníky k podepsání listiny označené jako uznání dluhu, kdy žalovaný uznal dluh vymezený svojí výší [částka] a důvodem vzniku tak, že se jedná o„ neuhrazený včas úvěrový produkt“.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

9. Dle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než [částka] a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše [částka]. Dle odst. 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však [částka].

12. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Dle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

14. V daném případě soud posoudil sjednanou smlouvu o úvěru ze dne [datum] jako celek za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy, který zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nejprve co se týče sjednaného úroku s úrokovou sazbou ve výši 365 % ročně a RPSN ve výši 2333,95 % soud konstatuje, že tento nárok je zjevně nemravný, neboť podle ustálené judikatury lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005). V daném případě úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky [webová adresa]), se pohybovaly v listopadu 2017 okolo 8,73 % ročně. Sjednaný úrok tak soud shledal absolutně neplatným. Obdobně pak soud posoudil i ostatní sjednané poplatky, náhrady nákladů atp., když jen z jejich samotného výčtu je zcela evidentní jejich rozpor s § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který taxativně vyjmenovává, které nároky je věřitel oprávněn požadovat po spotřebiteli v případě jeho prodlení. V daném případě došlo k obrovské kumulaci nároků na různé poplatky, úhrady či náhrady, které měl být žalovaný povinen žalobkyni uhradit v případě jeho prodlení. Je zcela evidentní, že se přitom nejedná o náhradu účelně vynaložených nákladů, na kterou cílí § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť tyto náklady žalobkyně již jen z definice těchto poplatků, úhrad a nákladů ve skutečnosti nevynaložila (viz kupříkladu poplatek za potenciální náklad na insolvenci) a v zásadě se nemůže jednat ani o náklady, které i kdyby žalobkyně skutečně vynaložila, bylo možno hodnotit jako náklady účelné. V souhrnu totiž všechny tyto uplatněné dílčí nároky mnohonásobně převyšují samotnou jistinu úvěru, která činila [částka]. Soud s ohledem na uvedené vyhodnotil smlouvu o úvěru jako celek za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Jelikož pak v daném případě nebylo možno hovořit ani o bezdůvodném obohacení, když žalovanému byla vyplacena jistina úvěru ve výši [částka] a žalovaný pak následně dne [datum] uhradil žalobkyni [částka], soudu nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout.

15. Pro úplnost soud konstatuje, že listinu ze dne [datum] označenou jako uznání dluhu a podepsanou žalovaným nemohl hodnotit jako řádné uznání dluhu dle § 2053 o. z., jehož uhrazení se žalobkyně v tomto řízení domáhala. Byť dluh mohl být řádně specifikován co do své výše, rozhodně nebyl identifikován co do důvodu. V této listině nebylo nikde specifikováno, o jaký dluh se má jednat, kdy vznikl, ani z jakého právního tituluju.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly (výrok II. rozsudku).