8 C 163/2025

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Benešem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 18 011,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 825,79 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 825,79 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 14 185,46 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 862,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 820,23 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 011,25 Kč od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 185,46 Kč od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši , právnická osoba, % ročně z částky 3 825,79 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 14 111,25 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne , datum, ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 18 011,25 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále také jen ,,právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru a vydání kreditní karty č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč. Žalovaná byla oprávněna čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrů hotovosti, přičemž se zavázala splácet úvěr v měsíčních minimálních splátkách ve výši 2 % z vyčerpané částky. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované. Posouzení bylo provedeno na základě údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr, údajů z veřejných registrů (BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík) a interního skóringu banky. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou jako prodavačka u společnosti AHOLD Czech Republic, a.s., s čistým měsíčním příjmem 18 404 Kč, že má vlastní bydlení, je svobodná, nemá vyživovací povinnost a že celkový čistý příjem její domácnosti činí 50 000 Kč. Příjem žalované byl ověřen z běžného účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně dále zjistila, že žalovaná měla v době podání žádosti závazky s měsíčními splátkami ve výši 7 673,14 Kč (interní) a 100 Kč (externí). Podíl nákladů na bydlení činil 36,81 %. Na základě těchto údajů pak provedla výpočet disponibilních zdrojů žalované odečtením splátkových i nesplátkových výdajů, životního minima a normativních nákladů na bydlení dle údajů , právnická osoba, a příslušných právních předpisů. Výsledkem bylo zjištění, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Žalobkyně zdůraznila, že zákon nestanoví konkrétní formu nebo rozsah ověřování úvěruschopnosti, ale vyžaduje přiměřenost posouzení k povaze úvěru. Poskytovatelka úvěru má právo využít automatizované modely a ekonomické výpočty, přičemž odpovědnost za pravdivost údajů nese spotřebitelka. Žalobkyně se v této souvislosti odvolala na judikaturu vyšších soudů, zejména rozsudky Krajského soudu v , adresa, (sp. zn. , spisová značka, ) a Městského soudu v Praze (sp. zn. , spisová značka, ), které potvrzují oprávněnost použití ekonomických modelů a důraz na odpovědnost žadatele za pravdivost údajů. Žalovaná následně své závazky neplnila řádně a včas, a proto právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila dne , datum, k zesplatnění úvěru. O této skutečnosti byla žalovaná informována a vyzvána k úhradě dlužné částky. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , přičemž žalovaná byla o postoupení vyrozuměna. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 111,25 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 820,23 Kč, poplatků ve výši 3 900 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 011,25 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 12 % ročně z částky 14 111,25 Kč od , datum, do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Soud věc projednal postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků řízení, neboť žalovaná se k jednání soudu nedostavila bez řádné a včasné omluvy, ač byla k jednání řádně předvolána, a žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním věci ve své nepřítomnosti souhlasila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci:

5. Dne , datum, požádala žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí revolvingového úvěru a vydání a užívání kreditní karty. V žádosti uvedla, že je zaměstnaná jako prodavačka a její čistý měsíční příjem činí 18 404 Kč. Celkový příjem domácnosti vyčíslila na 50 000 Kč. Nezbytné měsíční náklady uvedla ve výši 0 Kč. Téhož dne právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, a vydání a užívání karty. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 15 000 Kč, denní limit pro bezhotovostní i hotovostní čerpání byly stanoveny na 10 000 Kč. Splátka byla sjednána ve výši 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 12 % ročně, RPSN činilo 12,68 %. Společně se smlouvou byla žalovaná seznámena také se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru a všeobecnými produktovými podmínkami a sazebníkem poplatků /viz žádost o úvěr na č. l. 56, smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru na č. l. 13-17, všeobecné produktové podmínky na č. l. 49-53, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 54-55 a č. l. 60, sazebník poplatků na č. l. 18-19 spisu/. Před podpisem smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované. Vycházela z údajů o příjmu žalované ve výši 18 404 Kč, který ověřila z běžného účtu žalované. Dále zohlednila, že žalovaná je svobodná, bydlí ve vlastním bydlení, na nákladech bydlení se podílí jen ze 37 %. Příjem domácnosti měl činit 50 000 Kč. Ostatní výdaje žalované byly pro účely posouzení její úvěruschopnosti stanoveny ve výši 0 Kč. Externí splátky byly zjištěny z registrů BRKI a NRKI, přičemž byla zjištěna částka 7 673,14 Kč. Interní splátky u žalované právní předchůdkyně žalobkyně evidovala ve výši 100 Kč. Ověření úvěruschopnosti provedla právní předchůdkyně žalobkyně za pomoci matematického modelu výpočtem maximální měsíční splátky, přičemž do výdajů žalované započetla jí uváděné výdaje (ve výši 0 kč) a náklady životního minima /viz vyjádření k procesu úvěruschopnosti na č. l. 57-59 spisu/. Žalovaná revolvingový úvěr v období od , datum, do , datum, čerpala v rozsahu celkem 51 053,52 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně pak do , datum, uhradila pouze 47 227,73 Kč /viz platební historie na č. l. 61-68 spisu, výpis ke kreditní kartě v elektronickém systému CEPR/. V průběhu trvání úvěrového vztahu právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou opakovaně upomínala k úhradě dlužných splátek, jelikož se žalovaná dostávala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Dne , datum, pak právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila, a to z důvodu prodlení žalované s placením povinné minimální splátky o více než 30 dní /viz upomínky na č. l. 69-76, upomínka na č. l. 20 spisu/. Pohledávku za žalovanou právní předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou ze dne , datum, na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno /viz smlouva o postoupení pohledávek v elektronickém systému CEPR, dohoda na č. l. 21, potvrzení o úplatě na č. l. 22, seznam postoupených pohledávek na č. l. 23-25, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 26, podací lístek na č. l. 27, výpis z OR žalobkyně na č. l. 12 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do , datum, předžalobní výzvou ze dne , datum, . Výzva byla žalované doručena dne , datum, /viz výzva k plnění na č. l. 28-29, podací lístek na č. l. 30, výpis ke sledování zásilky RR2732276375F na č. l. 84 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec výše uvedené částky 47 227,73 Kč uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Skutkový závěr je takový, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu, na základě které jí poskytla kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 15 000 Kč. Žalovaná kreditní kartu využívala a to do částky 51 053,52 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně pak uhradila pouze 47 227,73 Kč. Na vzniklý dluh žalovaná ničeho neuhradila. Pohledávka za žalovanou následně byla postoupena na žalobkyni. Výzva k úhradě dlužné částky byla žalované doručena dne , datum, s tím, že úhradu měla provést do , datum, .

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

13. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

19. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

20. Soud předně podotýká, že pohledávka za žalovanou byla řádně postoupena na žalobkyni, jak vyplynulo z provedeného dokazování, a žalobkyně tedy byla aktivně legitimována k podání žaloby. Na základě provedeného dokazování a jím zjištěného skutkového stavu soud dále dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalované nebyla řádně posouzena. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost posoudila včetně ověření výdajů, tuto skutečnost však nedoložila. Jednak je vhodné uvést, že žalobkyně tvrdila, že příjem žalované byl ověřen stavem jejího bankovního účtu. Již tuto skutečnost však nedoložila, když nepředložila např. výpis z bankovního účtu žalované. I pokud by však soud přistoupil na úvahu, že právní předchůdkyni žalobkyně, jakožto poskytovatelce bankovních služeb, byl stav bankovního účtu žalované znám, stále by bylo nutné konstatovat, že nebyl řádně prověřeny výdaje žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž vycházela ze statistického modelu a údajů uvedených žalovanou, a to přes to, že žalovaná uvedla výdaje v nulové výši. Takové výdaje z podstaty věci nelze považovat za reálné, ale naopak za zcela nevěrohodné. Právní předchůdkyně žalobkyně z nich přesto vycházela, přičemž k nim připočetla částku životního minima. Za situace, kdy bylo nutné důvodně pochybovat o údajích sdělených žalovanou, bylo na právní předchůdkyni žalobkyně, aby o to důkladněji výdaje žalované prověřila. Právě těmito důvodnými pochybnostmi se pak nyní posuzovaný případ podstatně odlišuje od případů řešených judikaturou, na které odkazovala žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně na podrobnější zkoumání úvěruschopnosti žalované rezignovala, když se spokojila toliko s údaji uvedenými žalovanou a svým interním výpočtem, a to přes zjevnou nevěrohodnost tvrzení žalované stran jejích výdajů. Nutno rovněž uvést, že právní předchůdkyně žalobkyně ani žádným způsobem neověřila tvrzené příjmy domácnosti ve výši 50 000 Kč.

21. V poměrech projednávané věci soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od , datum, a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

22. Důsledkem výše popsané absolutní neplatnosti smlouvy je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny předmětného úvěru, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky celkem ve výši 51 053,52 Kč a žalovaná byla proto povinna tuto částku žalobkyni vrátit. Z listin předložených v řízení a obsahu spisu vyplynulo, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 47 227,73 Kč. Žalované tedy zbývá uhradit částku ve výši 3 825,79 Kč (51 053,52 Kč - 47 227,73 Kč). Soud proto žalobě v rozsahu dosud nesplacené částky vyhověl. Žalovaná byla povinna vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do , datum, , přičemž tato výzva byla žalované prokazatelně doručena, a to , datum, . Žalovaná však svůj dluh ve stanovené lhůtě neuhradila. Soud proto přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné části jistiny od , datum, v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

23. V rozsahu zbylých nároků žalobkyně spočívajících v úhradě smluvního úroku a poplatků soud žalobu zamítl, neboť tyto vyplývaly z absolutně neplatné smlouvy, jak bylo vysvětleno výše. V případě úroků z prodlení tyto soud zamítl ve vztahu k částce, ve které žalobkyní požadovaná jistina převyšovala zůstatek jistiny z titulu bezdůvodného obohacení a pro období předcházející výše uvedené splatnosti bezdůvodného obohacení (výrok II. tohoto rozsudku).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.