9 C 86/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Blankou Doškářovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 661 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 500 Kč ve výši 8,05 % ročně od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti zaplatit částku ve výši 1 161 Kč a úroku z prodlení z částky 5 661 Kč ve výši 8,05% ročně od datum do datum a z částky 1 161 Kč ve výši 8,05 % ročně od datum do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení, k rukám jeho právního zástupce, částku 879Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řešené věci jde o spor, jehož předmětem je peněžité plnění s hodnotou, která nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství), jde tak o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z § 157 odst. 4 o. s. ř. pak plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

2. Žalobkyně se svým návrhem, doručeným osudu dne datum obrátila na zdejší soud s požadavkem, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku ve výši 5 661 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba, IČO, sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne datum pomocí prostředků komunikace na dálku (webového rozhraní) smlouvu o úvěru. Žalovaný se nejprve zaregistroval zadáním svých osobních údajů, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Následně došlo ze strany žalovaného k odsouhglasení znění Úvěrové smlouvy, která mu byla v rámci webového rozhraní zpřístupněna, což bylo také podmínkou pro pokračování v registraci na internetových stránkách právní předchůdkyně věřitele. Žalovaný poté zaslal právní předchůdkyně žalobkyně žádost o poskytnutí úvěru, který mu byl po prověření jeho schopnosti úvěr v dané výši splácet (úvěruschopnosti) poskytnut. Prověřování úvěruschopnosti spočíval v lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, příjmení, příjmení, anonymizována tři slova, učiněním prohlášení, že má pravidelný měsíční příjem. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč, a to bezhotovostním bankovním převodem na účet žalovaného č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 161 Kč a to do datum. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce prostřednictvím internetové stránky webová adresa, kde se žalovaný zaregistroval.

3. Žalovaný se ve věci ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. Soud v této věci postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl jen na základě listinných důkazů předložených žalobkyní bez nařízeného jednání. Postup soudu dle § 115a o. s. ř. je podmíněn tím, aby se účastníci práva účasti na projednávání věci vzdali nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili a věc bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených účastníky. Účastníci byli vyzváni usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. EPR 208630/2021-9, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Soud k této výzvě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude se předpokládat, že nemají námitek. Žádný z účastníků se nevyjádřil. S ohledem na shora uvedené jsou splněny všechny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř.

5. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V průběhu řízení pak soud zjistil, že žalovaný měl ke dni zahájení tohoto řízení na adrese uvedené shora adresu dlouhodobého přechodného pobytu /viz výpis z centrální evidence obyvatel na č. l. 31 spisu/ a písemnosti jsou mu na tuto adresu doručovány. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána a rozhodným právem je právo české (srov. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů)

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum prostřednictvím webového rozhraní (na webových stránkách webová adresa) smlouvu, na základě které bylo žalovanému poskytnuto peněžité plnění ve výši 4 500 Kč a to na jím, v žádosti uvedený, bankovním účet č. bankovní účet. Peněžité plnění bylo na tento účet připsáno téhož dne, přičemž v té době byl bankovní účet vedený na jméno žalovaného /viz potvrzen o provedené platbě na č. l. 12 spisu a výpis z firemního účtu včetně sdělení banky na č. l. 44 - 46 spisu/. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, příjmení, příjmení, anonymizována tři slova a žalovaný následně učinil prohlášení, že má pravidelný měsíční příjem. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit do datum /viz smlouva o zápůjčce na č. l 15 spisu a všeobecné podmínky pro smlouvy o zápůjčce na č. l. 20-24 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne datum /oznámení na č. l. 23 spisu/. Žalovaný byl k uhrazení dluhu vyzván naposledy předžalobní výzvou ze dne datum, která byla odeslána téhož dne /předžalobní upomínka na č. l. 23 p.v., podací lístek na č. l. 24 spisu/.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od datum do datum (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

13. Dle § 9 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

15. Dle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení dostatečně netvrdila a neprokázala, že její právní předchůdkyně řádně a s odbornou péčí posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně sice provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, příjmení, příjmení, NRKI A BRKNI, avšak pokud jde o zkoumání příjmů a výdajů žalovaného, tyto žádným způsobem neprověřovala a pouhé obecné prohlášení o pravidelném měsíčním příjmů, které žalovaný svým podpisem potrdil, nezle považovat, ve smyslu výše uvedených ustanovení zákon o spotřebitelském úvěru, za dostatečné posouzení. Pokud jde o výdaje, těmito se právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezaobírala. Proto, aby bylo možné učinit závěr o dostatečném prokázání zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr, je třeba uvést konkrétní údaje, ze kterých se při hodnocení u žalovaného vycházelo. Jelikož faktické zkoumání příjmů a výdajů žalovaného nebylo možné zjistit z učiněných tvrzení žalobkyně ani z předložené dokumentace, žalobkyně byla usnesením ze dne 10. 12. 2021 č. j. 9 C 86/2021-5 vyzvána k doplnění žaloby. Žalobkyně svou žalobu sice dne datum doplnila, ovšem ani tímto doplněním neprokázala řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a prakticky popsala jen obecný postup, který právní předchůdkyně žalobkyně aplikuje u každé žádosti o úvěr. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že žalobkyně tímto neprokázala, že její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

19. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo).

20. Nezkoumání úvěruschopnosti s dostatečnou péčí a odborností má za důsledek neplatnost takové úvěrové smlouvy. Neplatnost smlouvy je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (shodně např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne datum, ve věci C číslo či rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že dostála právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., posoudil soud obě smlouvy jako absolutně neplatné, přičemž k absolutní neplatnosti je dle § 588 o. z. soud povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť porušení zákonné povinnosti zkoumat před poskytnutím spotřebitelského úvěru schopnost spotřebitele splácet odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pakliže je úvěrová smlouva absolutně neplatná, na straně žalované vzniklo poskytnutím peněžních prostředků právní předchůdkyní žalobkyně obohacení bez spravedlivého důvodu (neexistence platného právního titulu) a tím pádem neměla právní předchůdkyně žalobkyně ani nárok na příslušenství ve formě úroků, ani na jiné poplatky související s poskytnutím jistiny. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků a smluvních úroků žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

21. Žalobkyně má tedy na základě shora uvedeného pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla z titulu neplatné smluvy o úvěru jistinu ve výši 4 500 Kč. Soud tedy žalovaného zavázal pouze k zaplacení částky ve výši 4 500 Kč představující poskytnutou jistinu a ve zbytku, představující poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 161 Kč (fakticky považováno za úrok), žalobu zamítl.

22. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil svůj dluh (poskytnuté bezdůvodné obohacení) řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl prokazatelně vyzván k vrácení poskytnutých peněžitých prostředků dopisem ze dne datum, a to ve lhůtě 3 dnů od jeho doručení. Uvedený dopis byl žalovanému odeslán téhož dne. Ve smyslu § 573 o. z. se má za to, že dopis byl doručen dne datum splatnost dluhu tedy nastala dnem datum. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., což by v daném případě činilo 8,25 % ročně. Jelikož však žalobkyně požadovala uložit žalovanému povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně a soud je návrhem vázán, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně od datum do zaplacení a ve zbytku požadovaných úroků žalobu zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 879 Kč přičemž tato částka představuje 59% z jejich celkové výše. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 661 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.

24. Lhůty k plnění ve výrocích I. a II. byly určeny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů) u soudního exekutora.