13 C 252/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Zavadilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o přezkum nálezu finančního arbitra

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl zrušen nález finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno] ze dne [datum] a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno] ze dne [datum] a zamítnut návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi dne [datum], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl zrušen nález finančního arbitra č. j. arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno] (dále také jen„ nález“) a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno] (dále také jen„ rozhodnutí o námitkách“), a dále zamítnut návrh žalovaného podaný finančnímu arbitrovi dne [datum]. Žalobu odůvodnila tím, že žalovanému dne [datum] podle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] půjčila částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč. Žalovaný se u finančního arbitra domáhal vyslovení neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru pro údajné ujednání proti dobrým mravům a nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti. Finanční arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti žalovaného, s čímž se žalobkyně neztotožňuje. V den uzavření smlouvy činil disponibilní zůstatek vyplývající z údajů dodaných žalovaným 11 909 Kč, pravidelné měsíční příjmy dosahovaly 23 439 Kč. Úvěruschopnost žalovaného tak byla řádně posouzena. Byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení přes program Credit Check a lustrace insolvenčním rejstříkem. [příjmení] [příjmení] byla provedena kontrola zaměstnavatele. Dále použita kontrola přes RUIAN. Vše s negativním výsledkem. Žalovaný byl spoluvlastníkem nemovitosti. Zástupci společnosti při podpisu úvěrových smluv vždy řádně kontrolují klientovu dokumentaci nezbytnou pro posouzení úvěruschopnosti (pracovní smlouvy, OP, výplatní pásky či obdobné dokumenty podle individuální situace klienta). Obchodní zástupci žalobkyně zohledňují další závazky z jiných úvěrů, náklady na život a bydlení nebo vyživovací povinnost žadatele. Tyto skutečnosti jsou evidovány v dokumentaci (Evidenční kartě klienta), v odůvodněných případech jsou pořízeny i kopie některých dokladů. Žalobkyně nemá žádnou zákonnou povinnost doklady uchovávat, kdy za aktuálního stavu daného případu je fakticky sankcionována na základě toho, že si nepořídila kopie veškerých podkladů poskytnutých žalovaným. Nelze klást v neprospěch žalobkyně nezjištění informace v rámci posouzení úvěruschopnosti, kterou nemá objektivně možnost zjistit jinak, než ze sdělení žalovaného, když žalovaný (a potažmo finanční arbitr) žádnou takovou skutečnost ani netvrdil a tedy ani neprokazoval. Je třeba zohlednit nemožnost dovolávat se neplatnosti účastníkem, který tuto neplatnost fakticky vědomě způsobil. Možnosti prověření z logiky věci mají své hranice, když ohledně negativních skutečností má žalobkyně možnost prověřit pouze veřejně dostupné databáze (jejichž obligatorní výčet však není zákonem určen) v ostatním je nucen spolehnout se na prohlášení žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě vymezil negativně. Ztotožnil se s rozhodnutím finančního arbitra, žalobkyně skutečně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně disponuje evidenční kartou klienta a výplatnicí žalovaného. Ve svém vyjádření žalobkyně tvrdí, že provedla prověření žalovaného v Credit Check, ARES a RUIAN, čímž nedoložila dostatečnou solventnost žalovaného. Žalobkyně špatně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Navrhoval zamítnutí žaloby.

3. Finanční arbitr k věci uvedl, že odkazuje na svá rozhodnutí, když dospěl k závěru, že žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, a tedy uzavřená úvěrová smlouva je neplatná.

4. Soud provedl dokazování níže uvedenými listinnými důkazy.

5. Z nálezu fin. arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno] ze dne [datum] soud zjistil, že fin. arbitr výrokem I. určil, že smlouva o úvěru [číslo] je neplatná, výrokem II. uložil povinnost žalobkyni zaplatit fin. arbitrovi sankci 15 000 Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu. Z odůvodnění bylo zejména zjištěno, že fin. arbitr dospěl k závěru, že úvěrová smlouva [číslo] je absolutně neplatná pro absenci žádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

6. Z rozhodnutí o námitkách fin. arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno] ze dne [datum] soud zejména zjistil, že námitky žalobkyně podané v řízení před fin. arbitrem byly zamítnuty a nález fin. arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno] ze dne [datum] byl fin. arbitrem potvrzen.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] vč. obchodních podmínek a formuláře pro standardní informace soud zejména zjistil, že byla uzavřena dne [datum], jejím obsahem bylo sjednání úvěru ve výši 15 000 Kč bez jakékoli konkrétní specifikace úvěru, kdy tato částka byla žalovaným čerpána v hotovosti při podpisu smlouvy. Dále byly sjednány tyto poplatky, které se žalovaný zavázal zaplatit: úrok 2 970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 4 500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč. Celková částka, kterou se zavázal žalovaný zaplatit, činila 27 270 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené společností, kdy úhrada 1. splátky byla sjednána na [datum], každé další 7. dní po datu splatnosti předchozí splátky.

8. Z protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta bylo zjištěno, že se žalovaným jednala zástupkyně společnosti dne [datum] od 14:40 hod do 15:40 hod., kde žalovaný podepsal uskutečnění uvedeného jednání s tím, že byl uveden předmět jednání: představení zprostředkovatele, společnosti žalobkyně a její produktové nabídky, informace o zprostředkovávaných spotřebitelských úvěrech jiných než na bydlení, poučení o nutnosti uvedení pravdivých a úplných údajů, přípravy podkladů k vyplnění evidenční karty (os. doklady, doklady prokazující příjmy a výdaje), souhlas klienta s ověřením v NRKI/BRKI, vyplnění a podpis evidenční karty, seznámení s formulářem pro standardní informace, souhlas klienta s předsmluvními informacemi a popis Formuláře pro standardní informace, souhlas klienta se Smlouvou o spotřebitelském úvěru a smluvní podmínkami a vyplnění dotazu, zda byly všechny dotazy klienta následně zodpovězeny. Vše bylo zaškrtané v příslušném poli.

9. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní zkoumána s následujícím výsledkem: žalovaný byl spoluvlastníkem nemovitosti, nebyl majitelem nemovitosti (zjevný rozpor s předchozím uvedeným), nevlastnil vůz, nebyl soudně ani trestně stíhán, byl zaměstnán na plný úvazek v [anonymizována dvě slova], pozice neuvedena, rodinný stav neuveden, neměl žádnou vyživovací povinnost, počet osob žijících v domácnosti byl jedna. [příjmení] příjem žalovaného činil částku 23 439 Kč s tím, že nebyl uveden počet zdrojů příjmu. Odhadované měsíční výdaje byly uvedeny tyto:„ životní výdaje na bydlení“ ve výši 4 420 Kč,„ životní minimum“ ve výši 4 410 Kč,„ životní výdaje jiné (telefon, internet, rozhlas, spoření, pojištění, apod.)“ ve výši 1 200 Kč, k dotazu na hypotéku nebylo zaškrtnuto žádné políčko,„ jiné pravidelné měsíční výdaje domácnosti“ ve výši 1 500 Kč. Výdaje činily celkem částku 11 530 Kč, disponibilní zůstatek tak činil částku 11 909 Kč. V evidenční kartě nebylo zaškrtnuto, že by při sepisu evidenční karty byly předloženy listiny prokazující zaměstnání ani další jiné možné listiny.

10. Z výplatních pásek žalovaného za měsíce [číslo] bylo zjištěno, že čistý příjem v [číslo] činil částku 19 773 Kč, v [číslo] částku 21 261 Kč a v [číslo] částku 29 285 Kč (průměrně tak dosahoval výše 23 439 Kč, jak uvedeno v evidenční kartě klienta).

11. Z interní listiny žalobkyně soud zjistil, že jejím obsahem je shrnutí informací o žalovaném, kde byly uvedeny zejména tyto informace: žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizována tři slova] se [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno] na dobu neurčitou; datum ověření RUIAN, ECC, Credit Check a zaměstnavatele v ARES dne [datum] s negativním výsledkem; žalovaný neměl žádné aktivní ani neaktivní půjčky u žalobkyně v době uzavření smlouvy, žalovaný neměl hypotéku, nebylo vedeno se žalobkyní a žalovaným žádné řízení (soudní řízení, rozhodčí řízení, insolvence, trestní řízení); žalovaný byl ženat, počet členů v domácnosti: 1, informace o nezaopatřených dětech absentovala; žalovaný měl příjem 23 439 Kč s uvedením, že příjmy nebyly doloženy nebo je nebylo třeba dokládat, výdaje celkem 5 920 Kč, neuvedeny žádné závazky u bank či nebankovních institucí, životních výdajů bez bydlení uvedena částka 1 500 Kč, životní minimum a rezerva 4 410 Kč; disponibilní zůstatek žalovaného 13 109 Kč.

12. Soud v řízení neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem žalovaného pro nadbytečnost, neboť měl soud veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích žaloby za dostatečně objasněné.

13. Ze shora provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Dne [datum] podal žalovaný v pozici navrhovatele návrh k finančnímu arbitrovi prostřednictvím svého zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, jímž se domáhal určení, že smlouva [číslo] ze dne [datum] uzavřená mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem je neplatná. Finanční arbitr návrhu žalovaného plně vyhověl s tím, že určil, že smlouva o úvěru [číslo] je neplatná a uložil žalobkyni zaplatit fin. arbitrovi částku 15 000 Kč. Následné námitky žalobkyně byly zamítnuty fin. arbitrem v plném rozsahu.

14. Mezi účastníky řízení došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené společností, kdy úhrada 1. splátky byla sjednána na [datum], každá další 7. dní po datu splatnosti předchozí splátky, a to s následujícími poplatky: úrok 2 970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 4 500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč. Žalobkyně zjišťovala od žalovaného jeho úvěruschopnost vyplněním evidenční karty s tím, že žalovaný měl příjem z pracovního poměru, kdy pracoval v [anonymizována dvě slova] bez uvedení pozice, s čistým měsíčním příjmem 23 439 Kč. Absentovaly informace o rodinném stavu, nekorespondovaly informace o vlastnictví nemovitých věcí. V domácnosti byl počet členů uveden:

1. Odhadované měsíční výdaje žalovaného činily celkem částku 11 909 Kč a jejich skladba byla následující:„ životní výdaje na bydlení“ ve výši 4 420 Kč,„ životní minimum“ ve výši 4 410 Kč,„ životní výdaje jiné (telefon, internet, rozhlas, spoření, pojištění, apod.)“ ve výši 1 200 Kč, k dotazu na hypotéku nebylo zaškrtnuto žádné políčko,„ jiné pravidelné měsíční výdaje domácnosti“ ve výši 1 500 Kč. Disponibilní zůstatek tak činil částku 11 909 Kč. V evidenční kartě nebylo zaškrtnuto, že by při sepisu evidenční karty byly předloženy jakékoli listiny. Při uzavírání smlouvy bylo provedeno ověření v RUIAN, ECC, Credit Check a zaměstnavatele v ARES s negativním výsledkem. Soud dále dospěl k závěru, že informace v interní listině k úvěru zcela nekorespondovaly s evidenční kartou žalovaného, ať již v oblasti ověřování zaměstnání a příjmů žalovaného. Výdaje žalovaného nebyly nikterak ověřovány. Z uvedeného má soud za prokázané, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací v interním systému žalobkyně a evidenční kartě klienta, nýbrž zejména ze skutečnosti, že nikterak nebyly zkoumány pravidelné výdaje žalovaného, když se žalobkyně spokojila pouze s tvrzeními uvedenými žalovaným.

15. Podle § 244 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy (dále také jen„ ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8).

18. Po právní stránce dospěl soud k následujícímu závěru. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. 22 Co 230/2020- 156, v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující:„ Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

19. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

20. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 21. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně výdaje žalovaného blíže nezkoumala. Nezkoumala např., jaké konkrétní výdaje žalovaný vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem si žalobkyně ani nevyžádala např. výpis z běžného účtu žalovaného. Neověření výdajů uváděných ze strany žalovaného žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení po zaokrouhlení na celé koruny v částce 8 228 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená za jednotlivé úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”). Odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) a. t. činí v daném případě 3 100 Kč, přičemž byly vykonány dva (2) úkonů, a to: -) převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. (jeden úkon), -) vyjádření ze dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (jeden úkon), tj. 2 x 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč. K tomuto náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 a. t. za každý ze dvou (2) shora uvedených úkonů právní služby (tj. celkem 600 Kč). Dále žalovanému náleží náhrada za daň z přidané hodnoty výši 21 % z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč. Soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů za úkon právní služby spočívající v omluvě účasti na nařízeném ústním jednání, a to z důvodu, že neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by podporovaly procesní obranu. Nelze jej proto hodnotit jako účelně vynaložený náklad, byť je soudu zřejmé, že zástupce žalovaného se tímto snažil snížit náklady řízení účastníků. Celkem tak náleží žalovanému náhrada nákladů ve výši 8 228 Kč. O splatnosti k rukám zástupce žalovaného soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

23. O lhůtě k plnění povinností žalobkyně, tj. náhrady nákladů řízení žalovanému, bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.