13 C 294/2020

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní titul Kateřinou Zavadilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 69 501 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 515 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 43 982 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 51 497 Kč od 22. 2. 2019 do 10. 4. 2019 ve výši 655,51 Kč, z částky 50 497 Kč od 11. 4. 2019 do 4. 6. 2019 ve výši 752,19 Kč, z částky 49 497 Kč od 5. 6. 2019 do 30. 9. 2019 ve výši 1 581,84 Kč, z částky 48 997 Kč od 1. 10. 2019 do 13. 11. 2019 ve výši 583,88 Kč, z částky 48 497 Kč od 14. 11. 2019 do 27. 12. 2019 ve výši 577,92 Kč, z částky 47 997 Kč od 28. 12. 2019 do 28. 2. 2020 ve výši 818,95 Kč, z částky 47 497 Kč od 29. 2. 2020 do 31. 3. 2020 ve výši 411,64 Kč, z částky 46 997 Kč od 1. 4. 2020 do 15. 6. 2020 ve výši 967,35 Kč, z částky 46 497 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, co do částky 23 004,50 Kč a co do úroku ve výši 52,21 % ročně z částky 42 097,81 Kč od 22. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 2. 2019 dosáhne částky 143 942 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení celkové částky 69 501 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] dne 12. 6. 2017, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 001 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 66,7 % ročně splatit žalobkyni v 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červenec 2017 inkasem účtu žalovaného. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný do data zesplatnění úvěrů uhradil následující částky: -) částku 2 499 Kč dne 17. 7. 2017; -) částku 2 800 Kč dne 29. 8. 2017; -) částku 2 198 Kč dne 15. 9. 2017; -) částku 2 499 Kč dne 16. 10. 2017; -) částku 2 500 Kč dne 24. 11. 2017; -) částku 2 500 Kč dne 3. 1. 2018; -) částku 2 498 Kč dne 9. 1. 2018; -) částku 2 498 Kč dne 8. 3. 2018; -) částku 2 498 Kč dne 9. 3. 2018; -) částku 1 Kč dne 15. 3. 2018; -) částku 2 499 Kč dne 3. 5. 2018; -) částku 2 499 Kč dne 21. 5. 2018; -) částku 2 499 Kč dne 13. 7. 2018; -) částku 4 998 Kč dne 14. 9. 2018; -) částku 2 500 Kč dne 9. 10. 2018; -) částku 5 000 Kč dne 29. 11. 2018; <b>tj. celkem 42 486 Kč.</b> Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení: -) v souladu s bodem 6.1 smlouvy smluvní pokutu ve výši 1 996 Kč, která je smluvní pokutou ve výši 4 x 499 Kč za prodlení s úhradou splátek [číslo] v délce 30 dnů, -) v souladu s bodem 6.2 zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 2 000 Kč, tj. 10 x 200 Kč za prodlení s úhradou splátek [číslo] o délce 15 dnů, -) v souladu s bodem 6.3 pro prodlení žalovaného s úhradou splátky [číslo] splatné dne 17. 12. 2018 o délce 65 dnů došlo ke dni 20. 2. 2019 k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se veškeré doposud neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí tzv. nové jistiny, která tak činila 47 501,16 Kč. Z této částky představovala jistina 42 097,81 Kč a přirostlé úroky 5 403,35 Kč. Žalovaný po zesplatnění zaplatil následující částky: částku 1 000 Kč dne 10. 4. 2019; částku 1 000 Kč dne 4. 6. 2019; částku 500 Kč dne 30. 9. 2019; částku 500 Kč dne 13. 11. 2019; částku 500 Kč dne 27. 12. 2019; částku 500 Kč dne 28. 2. 2020; částku 500 Kč dne 31. 3. 2020; částku 500 Kč dne 15. 6. 2020; <b>tj. celkem 5 000 Kč.</b> -) Žalobkyně požadovala podle bodu 6.5. smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny se zohledněním zaplacených částek žalovaným po zesplatnění úvěru následovně: za období od 22. 2. 2019 do 10. 4. 2019 z částky 47 501,16 Kč ve výši 2 280 Kč; za období od 11. 4. 2019 do 4. 6. 2019 z částky 46 501,16 Kč ve výši 2 557,50 Kč; za období od 5. 6. 2019 do 30. 9. 2019 z částky 45 501,16 Kč ve výši 5 369 Kč; za období od 1. 10. 2019 do 13. 11. 2019 z částky 45 001,16 Kč ve výši 1 980 Kč; za období od 14. 11. 2019 do 27. 12. 2019 z částky 44 501,16 Kč ve výši 1 958 Kč; za období od 28. 12. 2019 do 28. 2. 2020 z částky 44 001,16 Kč ve výši 2 772 Kč; za období od 29. 2. 2020 do 31. 3. 2020 z částky 43 501,16 Kč ve výši 1 392 Kč; za období od 1. 4. 2020 do 15. 6. 2020 z částky 43 001,16 Kč ve výši 3 268 Kč; za období od 16. 6. 2019 do zaplacení z částky 42 501,16 Kč, když smluvní pokutu žádají vyčíslenou pouze do data vyhotovení žaloby, tj. do 29. 9. 2020, ve výši 23 004,50 Kč. -) Dále žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení sjednaného úroku v sazbě 52,21 % ročně z částky 42 097,81 Kč (jistiny) od 22. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do výše 143 942 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k nařízeným ústním jednáním se bez řádné a včasné omluvy nedostavil.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 12. 6. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému na jeho žádost finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč počínaje měsícem červenec 2017 k 17. dni v měsíci. Mezi stranami byla sjednána efektivní úroková sazba ve výši 66,7 % ročně.

4. Ze smlouvy vyplývá nárok žalobkyně na smluvní pokutu v částce 499 Kč za každé prodlení žalovaného s uhrazením splátky v délce 30 dnů (čl. 6 smlouvy), jakož i nárok na úhradu nákladů vzniklých prodlením žalovaného s úhradou splátky o délce 15 dnů v částce 200 Kč (čl. 6 smlouvy). V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky v délce 65 dnů mělo dojít tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru (čl. 6 písm. b) smlouvy). Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaný byl povinen uhradit jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění (čl. 6 smlouvy). Smlouvou bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru včas nezaplatí novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru (čl. 6 smlouvy).

5. Z výpisu [příjmení] ze dne 12. 6. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný nemá žádný záznam. Z výpisu NRKI bylo zjištěno, že žalované [příjmení] skóre činilo 326, tj. nízké body do interní Score Card, střední riziko, kdy úvěr bývá limitován výší vyplacené částky.

6. Z listiny„ hodnocení klienta“ ze dne 12. 6. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný pracoval ve společnosti [právnická osoba] na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 17 225 Kč, nejvyšší dosažené vzdělání uvedl výuční list, byl svobodný, forma bydlení„ u rodičů“, měl jedno nezaopatřené dítě. Měsíční výdaje byly uvedeny v celkové výši 10 150 Kč skládající se z životního minima v částce 3 410 Kč, výživného na dítě 3 200 Kč, nájemné/inkaso 1 000 Kč a splátky žalobkyni za jiný úvěr 2 540 Kč. Neměl žádné pravidelné platby za dopravu, kurzy, záliby apod. Dále měl u žalobkyně úvěrovou smlouvu [číslo]. [příjmení] zdroje po odečtení měsíčních výdajů a se započtením rezervy ve výši 1 000 Kč činily částku 6 075 Kč. Při uzavírání smlouvy nedoložil inkaso. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný uvedl při smlouvě uzavírané se žalobkyní v 10/ 2017 dosažené vzdělání maturita, stejně tak, že v 10/ 2017 neplatil žádné výživné na nezaopatřené dítě a bylo kalkulováno s výší nákladů na dítě částkou 2 000 Kč, naopak nájemné činilo v 10/ 2017 částku 2 400 Kč, když při porovnání s tímto„ hodnocením klienta“ se jednotlivé informace liší, ačkoli se jedná o časové rozmezí 4 měsíce (viz sp. zn. 13 C 291/2020).

7. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 9. 6. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný pracoval u společnosti [právnická osoba] na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, na pozici dělníka, jeho průměrný měsíční čistý příjem za poslední tři měsíce činil částku 17 239 Kč. Měl jedno nezaopatřené dítě, na nějž platil výživné v částce 3 200 Kč měsíčně, a to formou srážek ze mzdy.

8. Z výplatní pásky žalovaného za 5/ 2017 bylo zjištěno, že byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a jeho měsíční čistý příjem činil 17 225 Kč. Avšak po odečtení stravného ve výši 651 Kč a výživného ve výši 3 200 Kč byla žalovanému na bankovní účet zaslána částka 13 374 Kč.

9. Z výpisu z účtu za 5/ 2017 bylo zjištěno pouze jediné, a to výběr dne 16. 4. 2017 z bankomatu v [obec] ve výši 40 000 Kč, dále zejména, že konečný zůstatek žalovaného činil částku 578,76 Kč. Ničeho jiného zjištěno nebylo.

10. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uhradil celkem částky tak, jak je uvedla žalobkyně v žalobě. Avšak je zřejmé, že splátka již v září 2017 nebyla splácena celá, resp. byla splacena ve dvou platbách (17. 9. 2017 částka 301 Kč z účtu žalovaného, částka 2 198 Kč úhradou z jiné banky), některé splátky byly placeny se zpožděním, některé ve více nižších částkách, některé v hotovosti oproti ujednáním platby inkasem z účtu žalovaného, a další také prostřednictvím třetí osoby [jméno] [příjmení]. Z karty klienta k úvěru žalovaného poskytnutého ze strany žalobkyně dne 25. 1. 2017 bylo zjištěno, že do doby uzavření této úvěrové smlouvy žalovaný nebyl v prodlení se splátkami ve výši 2 540 Kč měsíčně.

11. Z fotokopie občanského průkazu žalovaného nebylo zjištěno ničeho relevantního.

12. Z„ Prohlášení klientů“ včetně předsmluvních formulářů z týchž dnů bylo zjištěno, že žalovaný podepsal prohlášení při uzavírání smlouvy, jehož obsahem bylo potvrzení žalovaného o seznámení se s informacemi pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru k úvěru, a dále, že byl seznámen s předsmluvními informacemi k tomuto úvěru.

13. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 14. 6. 2017 vč. dodejky (z níž vyplynulo, že žalovaný si zásilku nevyzvedl a vrátila se žalobkyni) a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného informovala o schválení úvěru zasláním písemného oznámení prostřednictvím České pošty, s.p.

14. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně převedla dne 13. 6. 2017 částku 50 001 Kč na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě.

15. Z výzev ze dne 17. 8. 2018, 19. 11. 2018, 17. 1. 2019 a ze dne 18. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného opětovně vyzývala k úhradě splatných splátek úvěru a příslušenství podle smlouvy. Žalobkyně žalovaného současně upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru v případě jeho prodlení s úhradou trvajícího 65 dnů. Z čestného prohlášení žalobkyně ze dne 25. 1. 2019 bylo zjištěno, že výzvy žalovanému byly zasílány tzv. Hybridní pošty – služby České pošty, s.p.

16. Z oznámení ze dne 20. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného informovala o zesplatnění úvěru, a to ke dni 20. 2. 2019, současně žalovaného vyzývala k úhradě dlužných částek.

17. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 9. 2020 včetně podacího archu z 10. 9. 2020 bylo zjištěno, že zástupkyně žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvy k úhradě dluhu s výzvou k zaplacení dlužných částek.

18. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru, platného ke dni 23. 5. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně obdržela oprávnění k činnosti podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dne 11. 5 2018, a to konkrétně poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

19. Z vyjádření k problematice úročení pohledávek znalce z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, specializace bankovnictví, pojišťovnictví, úvěry, trh pohledávek, [titul]. [jméno] [příjmení], [titul za jménem], [příjmení], nebylo pro věc samotnou zjištěno nic relevantního.

20. Ze shora uvedených důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 12. 6. 2017 finanční prostředky ve výši 50 001 Kč při efektivní úrokové sazbě ve výši 66,7 % ročně, které se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku v 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč, na tento úvěr zaplatil před podáním žaloby celkem částku 47 486 Kč. Žalovaný splátky řádně a včas nehradil, proto žalobkyně úvěr v souladu se smlouvou zesplatnila a vyúčtovala žalovanému smluvní pokuty v důsledku jeho prodlení. Žalovaný ničeho nezaplatil ani po výzvě zástupce žalobkyně. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně prostřednictvím výpisu [příjmení] a NRKI, výplatní páskou za měsíc 5/ 2017, potvrzením zaměstnavatele a výpisem z účtu o jediné položce. Žalobkyně naopak ke zkoumání výdajové stránky žalovaného ničeho nepředložila. Spoléhala se pouze na údaje uvedené žalovaným.

21. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo], podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8).

23. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

26. Podle § 1968 o.z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

27. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. 22 Co 230/2020- 156, v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující:„ Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

29. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

30. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ S ohledem na shora uvedené tak soud předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Je s podivem, že by člověk neměl žádné měsíční výdaje, vyjma 1 000 Kč za bydlení (sama částka 1 000 Kč na bydlení zcela zjevně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení, včetně poplatků za služby poskytované v souvislosti s bydlením, a to i přes skutečnost, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů za situace, kdy inkaso nebylo předloženo), sám žalovaný neměl údajně žádné výdaje vyjma žalobkyní započítané částky životního minima ve výši 3 410 Kč a výživné na nezaopatřené dítě v částce 3 200 Kč srážené automaticky ze mzdy zaměstnavatelem. Žalobkyně výdaje žalovaného blíže nezkoumala. Nezkoumala např., jaké konkrétní výdaje žalovaný vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem si žalobkyně ani nevyžádala úplný výpis z běžného účtu žalovaného, nýbrž pouze částečný výpis dokládající jakýsi výběr částky 40 000 Kč a konečný zůstatek v částce 578,76 Kč. Neověření výdajů uváděných ze strany žalovaného žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Částce, kterou musí mít jednotlivec měsíčně na účtu za účelem uspokojování každodenních životních potřeb, přitom odpovídá spíše než životní minimum nezabavitelná částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb. představující základní částku, která nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy a která je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Nezabavitelná částka činila v roce 2017 (podle data uzavření smlouvy o úvěru) 6 154,67 Kč. Po odečtení této částky 6 154,67 Kč, výživného na nezaopatřené dítě ve výši 3 200 Kč, stravného v zaměstnání ve výši 651 Kč, částky 1 000 Kč při pouze tvrzeném bydlení u rodičů, splátky předchozího úvěru ve výši 2 540 Kč a rezervy ve výši 1 000 Kč od měsíčního příjmu žalovaného ve výši 17 225 Kč, by žalovanému zůstala částka 2 679,33 Kč, která by sice pokryla sjednanou výši splátky úvěru poskytnutého žalobkyní ve výši 2 499 Kč, avšak žalovanému by zůstávala částka k dalšímu použití ve výši 180,33 Kč.

31. Žalobkyně však poskytla žalovanému peněžní prostředky, které jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 2 515 Kč (50 001 Kč – 47 486 Kč, zaplacené žalovaným), žalobkyni také vrátit, co do této částky bylo žalobě vyhověno. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se žalovaný bezdůvodně obohatil, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to a to od 23. 8. 2018, neboť ve výzvě podle § 1958 o. z. ze dne 17. 8. 2018 byl žalovaný žalobkyní vyzván k okamžitému zaplacení, domněnka doručení ve smyslu § 573 o. z. nastala dne 22. 8. 2018, ode dne následujícího v souladu s uvedenou výzvou tak je v prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 podle míry úspěchu, kdy žalovaný byl ve věci úspěšnější (úspěch žalobkyně 4 %, žalovaného 96 %), avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly.

33. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.