13 C 306/2020

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní titul Kateřinou Zavadilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 18 840 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 840 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení celkové částky 18 840 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 146,37 % ročně splatit žalobkyni v 18 měsíčních splátkách po 2 105 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2019. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný do data zesplatnění úvěrů uhradil následující částky: -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; -) částku 2 105 Kč dne [datum]; <b>tj. celkem 21 050 Kč.</b> Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení: -) v souladu s bodem 6.1 smlouvy smluvní pokutu ve výši 998 Kč, která je smluvní pokutou ve výši 2 x 499 Kč za prodlení s úhradou splátek [číslo] v délce 30 dnů, -) v souladu s bodem 6.2 zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 600 Kč, tj. 3 x 200 Kč za prodlení s úhradou splátek [číslo] o délce 15 dnů, -) v souladu s bodem 6.3 pro prodlení žalovaného s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum] o délce 65 dnů došlo ke dni [datum] k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se veškeré doposud neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí tzv. nové jistiny, která tak činila 14 763,42 Kč. Z této částky představovala jistina 12 187,53 Kč a přirostlé úroky 2 575,89 Kč. Žalobkyně požadovala podle bodu 6.5. smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ode dne [datum] ke dni vyhotovení žaloby, tj. ke dni [datum]. -) Dále žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení sjednaného úroku v nominální sazbě 93,64 % ročně z částky 12 187,53 Kč (jistiny) od [datum] do zaplacení, maximálně však do výše 45 468 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k nařízeným ústním jednáním se bez řádné a včasné omluvy nedostavil.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému na jeho žádost finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v 18 měsíčních splátkách po 2 105 Kč počínaje měsícem dubna 2019 k 12. dni v měsíci. Mezi stranami byla sjednána efektivní úroková sazba ve výši 146,37 % ročně.

4. Ze smlouvy vyplývá nárok žalobkyně na smluvní pokutu v částce 499 Kč za každé prodlení žalovaného s uhrazením splátky v délce 30 dnů (čl. 6 smlouvy), jakož i nárok na úhradu nákladů vzniklých prodlením žalovaného s úhradou splátky o délce 15 dnů v částce 200 Kč (čl. 6 smlouvy). V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky v délce 65 dnů mělo dojít tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru (čl. 6 písm. b) smlouvy). Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaný byl povinen uhradit jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění (čl. 6 smlouvy). Smlouvou bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru včas nezaplatí novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru (čl. 6 smlouvy).

5. Z výpisu [příjmení] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný nemá žádný záznam. Z výpisu NRKI bylo zjištěno, že žalovanému bylo vypočítáno CBS skóre 507, tj. nízké riziko.

6. Z listiny„ hodnocení klienta“ ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný pracoval ve [právnická osoba] na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 29 000 Kč, nejvyšší dosažené vzdělání uvedl vyučen, byl ženatý, s manželkou sdílel domácnost, bydleli v nájmu, měl dvě nezaopatřené děti. Měsíční výdaje byly uvedeny v celkové výši 20 890 Kč skládající se z životního minima v částce 3 410 Kč, na druhou osobu v domácnosti 2 560 Kč, na děti 3 500 Kč, nájemné/inkaso 2 000 Kč, splátky (bez přesné specifikace) ve výši 9 220 Kč. Na ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod.) uvedl částku 200 Kč a rezervu ve výši 1 000 Kč. [příjmení] zdroje po odečtení měsíčních výdajů činily částku 7 110 Kč. Při uzavírání smlouvy nedoložil inkaso.

7. Z výplatní pásky žalovaného za 2/ 2019 bylo zjištěno, že byl zaměstnán u [právnická osoba] jako operátor výroby a jeho měsíční čistý příjem činil 28 348 Kč. Avšak po odečtení stravného ve výši 1 112,40 Kč byla žalovanému na bankovní účet zaslána částka 27 093,60 Kč.

8. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný pracoval u [právnická osoba] na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, na pozici operátora výroby, jeho průměrný měsíční čistý příjem za poslední tři měsíce činil částku 29 721,33 Kč.

9. Z„ Prohlášení klientů“ včetně předsmluvních formulářů z týchž dnů bylo zjištěno, že žalovaný podepsal prohlášení při uzavírání smlouvy, jehož obsahem bylo potvrzení žalovaného o seznámení se s informacemi pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru k úvěru, a dále, že byl seznámen s předsmluvními informacemi k tomuto úvěru.

10. Z oznámení o schválení úvěru vč. dodejky a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného informovala o schválení úvěru zasláním písemného oznámení prostřednictvím [anonymizována dvě slova]

11. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně převedla dne [datum] částku 20 000 Kč na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě.

12. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uhradil celkem částky tak, jak je uvedla žalobkyně v žalobě.

13. Z fotokopie občanského průkazu žalovaného nebylo zjištěno ničeho relevantního.

14. Z výzev ze dne [datum] a ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného opětovně vyzývala k úhradě splatných splátek úvěru a příslušenství podle smlouvy. Žalobkyně žalovaného současně upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru v případě jeho prodlení s úhradou trvajícího 65 dnů. Z čestného prohlášení žalobkyně ze dne [datum] bylo zjištěno, že výzvy žalovanému byly zasílány tzv. Hybridní pošty – služby [anonymizována dvě slova]

15. Z oznámení ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného informovala o zesplatnění úvěru, a to ke dni [datum], současně žalovaného vyzývala k úhradě dlužných částek.

16. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího archu z [datum] bylo zjištěno, že zástupkyně žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvy k úhradě dluhu s výzvou k zaplacení dlužných částek.

17. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru, platného ke dni [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně obdržela oprávnění k činnosti podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dne 11. 5 2018, a to konkrétně poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

18. Z vyjádření k problematice úročení pohledávek znalce z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, specializace bankovnictví, pojišťovnictví, úvěry, trh pohledávek, [titul]. [jméno] [příjmení], [titul za jménem], [příjmení], nebylo pro věc samotnou zjištěno nic relevantního.

19. Ze shora uvedených důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] finanční prostředky ve výši 20 000 Kč při efektivní úrokové sazbě ve výši 146,37 % ročně, které se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku v 18 měsíčních splátkách po 2 105 Kč, na tento úvěr zaplatil před podáním žaloby celkem částku 21 050 Kč. Žalovaný splátky řádně a včas nehradil, proto žalobkyně úvěr v souladu se smlouvou zesplatnila a vyúčtovala žalovanému smluvní pokuty v důsledku jeho prodlení. Žalovaný ničeho nezaplatil ani po výzvě zástupce žalobkyně. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně prostřednictvím výpisu [příjmení] a NRKI, výplatní páskou za měsíc 2/ 2019 a potvrzením zaměstnavatele. Žalobkyně naopak ke zkoumání výdajové stránky žalovaného ničeho nepředložila. Spoléhala se pouze na údaje uvedené žalovaným.

20. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo], podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8).

22. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

25. Podle § 1968 o.z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

26. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

27. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. 22 Co 230/2020- 156, v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující:„ Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

28. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

29. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 30. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Je překvapivé, že by osoba bydlící s manželkou a dvěma dětmi platila za bydlení pouze částku 2 000 Kč (sama částka na bydlení zcela zjevně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení, včetně poplatků za služby poskytované v souvislosti s bydlením), sám žalovaný neměl údajně žádné jiné výdaje vyjma částky 200 Kč na ostatní výdaje bez přesné specifikace, částky životního minima ve výši 3 410 Kč na sebe a 2 560 Kč na manželku, výživné na dvě nezaopatřené děti ve výši 3 500 Kč. Žalobkyně výdaje žalovaného blíže nezkoumala. Nezkoumala např., jaké konkrétní výdaje žalovaný vynakládal na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem si žalobkyně ani nevyžádala úplný výpis z běžného účtu žalovaného. Neověření výdajů uváděných ze strany žalovaného žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Částce, kterou musí mít jednotlivec měsíčně na účtu za účelem uspokojování každodenních životních potřeb, přitom odpovídá spíše než životní minimum nezabavitelná částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb. představující základní částku, která nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy a která je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Nezabavitelná částka činila v roce 2019 (podle data uzavření smlouvy o úvěru) 6 428,67 Kč. Po odečtení této částky 6 428,67 Kč, výživného na nezaopatřené děti ve výši 3 500 Kč, částky na manželku ve výši 2 560 Kč, stravného v zaměstnání ve výši 1 112,40 Kč, částky 2 000 Kč při pouze tvrzeném nájemním bydlení, splátky nespecifikovaného úvěru či úvěrů ve výši 9 220 Kč, 200 Kč na ostatní nespecifikované výdaje a rezervy ve výši 1 000 Kč od měsíčního příjmu žalovaného ve výši 29 000 Kč, by žalovanému zůstala částka 2 978,93 Kč, která by sice pokryla sjednanou výši splátky úvěru poskytnutého žalobkyní v částce 2 105 Kč, avšak žalovanému by zbývala částka k dalšímu použití pouze ve výši 873,93 Kč.

31. Žalobkyně však poskytla žalovanému peněžní prostředky. Žalovaný by se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Lze tak dospět k závěru, že žalobkyně měla nárok pouze na vrácení jistiny 20 000 Kč. Avšak aktuálně z uvedené smlouvy žalobkyni nevyplynul žádný nárok, neboť žalovaný podle tvrzení žalobkyně zaplatil celkem částku 21 050 Kč. Proto nezbylo než žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítnout.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle míry úspěchu za situace, kdy v řízení zcela úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.