13 C 361/2020

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní titul Kateřinou Zavadilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 90 861,18 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 428 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 428 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 38 421 Kč s příslušenstvím a co do částky 16 012,18 Kč zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení celkové částky 90 861,18 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr včetně úroku za poskytnutí úvěru ve výši nominální úrokové sazby 102,09 % ročně splatit žalobkyni v 30 měsíčních splátkách po 6 518 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem listopad 2019. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované. Žalovaná do data zesplatnění úvěrů uhradila následující částky: -) částku 13 036 Kč dne [datum]; -) částku 1 400 Kč dne [datum]; -) částku 6 100 Kč dne [datum]; <b>tj. celkem 20 536 Kč.</b> Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení: -) v souladu s bodem 6.1 smlouvy smluvní pokutu ve výši 2 495 Kč, která je smluvní pokutou ve výši 5 x 499 Kč za prodlení s úhradou splátek [číslo] v délce 30 dnů, -) v souladu s bodem 6.2 zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 1 000 Kč, tj. 5 x 200 Kč za prodlení s úhradou splátek [číslo] o délce 15 dnů, -) v souladu s bodem 6.3 pro prodlení žalovaného s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum] o délce 65 dnů došlo ke dni [datum] k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se veškeré doposud neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí tzv. nové jistiny, která tak činila 84 390,45 Kč. Z této částky představovala jistina 68 164,01 Kč a přirostlé úroky 16 226,44 Kč. Žalovaná po zesplatnění zaplatila následující částky: částku 6 518 Kč dne [datum]; částku 6 518 Kč dne [datum]; <b>tj. celkem 13 036 Kč.</b> -) Žalobkyně požadovala podle bodu 6.5. smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny se zohledněním zaplacených částek žalovaným po zesplatnění úvěru následovně: za období od [datum] do [datum] z částky 84 390,45 Kč ve výši 1 603,41 Kč; za období od [datum] do [datum] z částky 77 872,45 Kč ve výši 5 918,12 Kč; za období od [datum] do zaplacení z částky 71 354,45 Kč, když smluvní pokutu žádají vyčíslenou pouze do data vyhotovení žaloby, tj. do [datum], ve výši 16 012,18 Kč. -) Dále žalobkyně požadovala po žalované zaplacení sjednaného úroku v sazbě 102,09 % ročně z částky 68 164,01 Kč (jistiny) od [datum] do zaplacení, maximálně však do výše 234 648 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k nařízeným ústním jednáním se bez řádné a včasné omluvy nedostavila.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované na její žádost finanční prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit v 30 měsíčních splátkách po 6 518 Kč počínaje měsícem listopad 2019 k 17. dni v měsíci. Mezi stranami byla sjednána nominální úroková sazba ve výši 102,09 % ročně.

4. Ze smlouvy vyplývá nárok žalobkyně na smluvní pokutu v částce 499 Kč za každé prodlení žalované s uhrazením splátky v délce 30 dnů (čl. 6 smlouvy), jakož i nárok na úhradu nákladů vzniklých prodlením žalované s úhradou splátky o délce 15 dnů v částce 200 Kč (čl. 6 smlouvy). V případě prodlení žalované s úhradou splátky v délce 65 dnů mělo dojít tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru (čl. 6 písm. b) smlouvy). Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaný byl povinen uhradit jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění (čl. 6 smlouvy). Smlouvou bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru včas nezaplatí novou jistinu úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru (čl. 6 smlouvy).

5. Z výpisu [příjmení] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná nemá žádný záznam. Z výpisu NRKI bylo zjištěno, že žalované [příjmení] skóre činilo 184, tj. nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, kdy úvěr má být výrazněji limitován výší vyplacené částky.

6. Z listiny„ hodnocení klienta“ ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná pracovala ve [právnická osoba] a.s. na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem [částka], byla v registrovaném partnerství, forma bydlení„ u rodičů“. Měsíční výdaje se skládaly z životního minima v částce 3 410 Kč, nájemné/inkaso 1 300 Kč a rezervy 1 000 Kč. Neměla žádné pravidelné platby za dopravu, kurzy, záliby apod. [příjmení] zdroje po odečtení měsíčních výdajů činily částku 25 415 Kč. Při uzavírání smlouvy nedoložila inkaso.

7. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná pracovala u [právnická osoba] a.s. na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, na pozici operátora výroby, průměrný měsíční čistý příjem za poslední tři měsíce činil částku [částka].

8. Z výpisu z účtu, a to konkrétně bankovní operace ze dne [datum], soud zjistil, že žalované byla na účet připsána částka 31 758,20 Kč.

9. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaná uhradila celkem částky tak, jak je uvedla žalobkyně v žalobě. Avšak je zřejmé, že první splátka splatná v listopadu 2019 byla zaplacena až dne [datum], a to [jméno] [celé jméno žalované], stejně tak splátka druhá, zaplacená téhož dne, stejnou osobou. Následně nebyly placeny splátky v souladu se splátkovým kalendářem.

10. Z„ Prohlášení klientů“ včetně předsmluvních formulářů z týchž dnů bylo zjištěno, že žalovaná podepsala prohlášení při uzavírání smlouvy, jehož obsahem bylo potvrzení žalované o seznámení se s informacemi pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru k úvěru, a dále, že byla seznámena s předsmluvními informacemi k tomuto úvěru.

11. Z oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] vč. dodejky a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou informovala o schválení úvěru zasláním písemného oznámení prostřednictvím České pošty, s.p.

12. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně převedla dne [datum] částku 70 000 Kč na bankovní účet, který žalovaná uvedla ve smlouvě.

13. Z výzev ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k úhradě splatných splátek úvěru a příslušenství podle smlouvy. Žalobkyně žalovanou současně upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru v případě prodlení s úhradou trvajícího 65 dnů. Z čestného prohlášení žalobkyně ze dne [datum] bylo zjištěno, že výzvy žalovanému byly zasílány tzv. Hybridní pošty – služby České pošty, s.p.

14. Z oznámení ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou informovala o zesplatnění úvěru, a to ke dni [datum], současně žalovanou vyzývala k úhradě dlužných částek.

15. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího archu bylo zjištěno, že zástupkyně žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvy k úhradě dluhu s výzvou k zaplacení dlužných částek.

16. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru, platného ke dni [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně obdržela oprávnění k činnosti podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dne 11. 5 2018, a to konkrétně poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

17. Ze shora uvedených důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] finanční prostředky ve výši 70 000 Kč při nominální úrokové sazbě ve výši 102,09 % ročně, které se žalovaná zavázala vrátit včetně úroku v 30 měsíčních splátkách po 6 518 Kč, na tento úvěr zaplatila celkem částku 33 572 Kč. Žalovaná splátky řádně a včas nehradila, proto žalobkyně úvěr v souladu se smlouvou zesplatnila a vyúčtovala žalované smluvní pokuty v důsledku prodlení. Úvěruschopnost žalované zkoumala žalobkyně prostřednictvím výpisu [příjmení] a NRKI, výpisem z účtu o bankovní operaci a potvrzením zaměstnavatele. Žalobkyně naopak ke zkoumání výdajové stránky žalované ničeho nepředložila. Spoléhala se pouze na údaje uvedené žalovanou.

18. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo], podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8).

20. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

23. Podle § 1968 o.z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

24. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. 22 Co 230/2020- 156, v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující:„ Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

26. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

27. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ S ohledem na shora uvedené tak soud předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Je s podivem, že by člověk neměl žádné měsíční výdaje, vyjma 1 300 Kč za bydlení (sama částka 1 300 Kč na bydlení zcela zjevně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení, včetně poplatků za služby poskytované v souvislosti s bydlením, a to i přes skutečnost, že žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů za situace, kdy inkaso nebylo předloženo), sama žalovaná neměla údajně žádné výdaje vyjma žalobkyní započítané částky životního minima ve výši 3 410 Kč a započítané rezervy ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně výdaje žalované blíže nezkoumala. Nezkoumala např., jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalované jako např. jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem si žalobkyně ani nevyžádala úplný výpis z běžného účtu žalované, nýbrž pouze potvrzení o platební transakci – příjem mzdy na účet. Neověření výdajů uváděných ze strany žalované žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalované tak, aby na požadovaný úvěr dosáhla. Částce, kterou musí mít jednotlivec měsíčně na účtu za účelem uspokojování každodenních životních potřeb, přitom odpovídá spíše než životní minimum nezabavitelná částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb. představující základní částku, která nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy a která je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu. Nezabavitelná částka činila v roce 2019 (podle data uzavření smlouvy o úvěru) 6 428,67 Kč.

28. Žalobkyně však poskytla žalované peněžní prostředky, které jí žalovaná v plném rozsahu nevrátila. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 36 428 Kč (70 000 Kč – 33 572 Kč, zaplacené žalovanou), žalobkyni také vrátit, co do této částky bylo žalobě vyhověno. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalované rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se žalovaná bezdůvodně obohatila, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to a to od [datum], neboť ve výzvě podle § 1958 o. z. ze dne [datum] byla žalovaná žalobkyní vyzvána k okamžitému zaplacení, domněnka doručení ve smyslu § 573 o. z. nastala dne [datum], ode dne následujícího v souladu s uvedenou výzvou tak je v prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 podle míry úspěchu, kdy žalovaná byla ve věci úspěšnější (úspěch žalobkyně 40 %, žalované 60 %), avšak podle obsahu spisu jí žádné náklady nevznikly.

30. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.