14 C 118/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Starou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 13 594,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 397,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 397,16 Kč od 6. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 11 196,86 Kč, smluvního úroku ve výši 16,90 % ročně z částky 11 094,02 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 094,02 Kč od 17. 12. 2020 do 5. 3. 2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 696,86 Kč od 6. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 11. 3. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku jako nepovoleného debetního zůstatku ze smlouvy o kontokorentu [číslo] uzavřené dne 7. 8. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dříve [právnická osoba], [IČO], která k 1. 1. 2022 zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba]), a žalovaným. Na podkladě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr do limitu 5 000 Kč k jeho běžnému účtu č. [bankovní účet]. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky a Sazebník poplatků právní předchůdkyně žalobkyně. Poskytnuté peněžní prostředky byly úročeny úrokovou sazbou ve výši 16,90 % ročně. Žalovaný nebyl oprávněn čerpat peněžní prostředky nad sjednaný limit. Dále se žalovaný zavázal splácet právní předchůdkyni žalobkyně úvěr dle čl. 4 smlouvy tak, že za období předchozích 3 měsíců zajistí na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu. Splátky měly být hrazeny formou připsání jakékoliv příchozí (kreditní) transakce na běžném účtu žalovaného. Žalovaný překročil debetní zůstatek a právní předchůdkyně žalobkyně ho vyzvala k jeho vyrovnání, což však žalovaný neučinil. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dne 16. 12. 2020 svou pohledávku za žalovaným zesplatnila. Nepovolený debetní zůstatek byl nadále úročen úrokem z prodlení. Žalovaný byl o tomto postupu písemně informován dopisem ze dne 16. 12. 2020. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka na jistině 11 094,02 Kč. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu o tvrzení, že žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 44 392,16 Kč a současně předchůdkyni žalobkyně uhradil 41 995 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána na základě informací od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobkyně získala tuto pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 9. 2021 s účinností ke dni 16. 9. 2021, přičemž žalovanému byla změna na straně věřitele písemně oznámena. Před podáním žaloby byl žalovaný marně vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění ze dne 18. 2. 2022. Žalovaná částka sestává z jistiny 11 094,02 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Dále žalobkyně požaduje po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, proti žalobě proto ničeho nenamítal.

3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, dále jen„ o. s. ř.“, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní má soud za zjištěný následující skutkový stav:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dříve [právnická osoba], [IČO], která k 1. 1. 2022 zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba]), uzavřela s žalovaným dne 5. 11. 2019 rámcovou smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb [právnická osoba] a na jejím základě dne 7. 8. 2020 smlouvu o kontokorentu [číslo] s dodatkem ze dne 8. 8. 2020 s tím, že žalovanému byl kontokorentní úvěr zřízen k jeho běžnému účtu č. [bankovní účet] do výše limitu 10 000 Kč. Bližší podmínky byly upraveny Všeobecnými obchodními podmínkami, Produktovými podmínkami a Sazebníkem poplatků, jakožto nedílnými součástmi uvedené smlouvy o kontokorentu. Žalovaný za poskytnuté peněžní prostředky byl povinen hradit smluvní úrok ve výši 16,90 % ročně. V souladu s článkem [číslo]. Všeobecných obchodních podmínek byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna odstoupit od smlouvy v případě, že nastane jakýkoliv případ porušení smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně vyúčtovala žalovanému své pohledávky za ním, avšak na účtu nebyl dostatek peněžních prostředků, takže vznikl nepovolený debetní zůstatek ve výši 11 094,02 Kč. Žalovaný tento nepovolený záporný zůstatek nevyrovnal, a to ani po výzvě právní předchůdkyně žalobkyně. Ta s ohledem na tuto skutečnost pohledávku žalovanému ke dni 16. 12. 2020 zesplatnila. Žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 44 392,16 Kč a současně právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 41 995 Kč (prokázáno rámcovou smlouvou o poskytování bankovních a platebních služeb [právnická osoba] ze dne 5. 11. 2019, návrhem na uzavření smlouvy o kontokorentu, akceptací návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu [číslo] ze dne 7. 8. 2020, návrhem dodatku ke smlouvě o kontokorentu a jeho akceptací ze dne 8. 8. 2020, Všeobecnými obchodními podmínkami, Produktovými obchodními podmínkami [právnická osoba] pro půjčky, Sazebníkem Equa bank platným od 7. 12. 2019, výzvou k úhradě dluhu ze smlouvy o kontokorentu a oznámením o převodu aktuálně čerpaného kontokorentu na samostatný technický účet [příjmení] ze dne 16. 12. 2020, výpisy z běžného účtu žalovaného).

6. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 14. 9. 2021 postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ke dni 16. 9. 2021 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 9. 2021 včetně potvrzení o zaplacení úplaty), o čemž byl žalovaný písemně informována původní věřitelkou (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2021 a poštovním podacím archem ze dne 1. 10. 2021). K zaplacení dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem právní zástupkyně žalobkyně ze dne 18. 2. 2022 (prokázáno výzvou k úhradě dluhu zástupkyně žalobkyně ze dne 18. 2. 2022 včetně podacího lístku z téhož dne). Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a ničeho nezaplatil a žalobkyně eviduje dluh - jistinu ve výši 11 094,02 Kč, smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 094,02 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 16,90 % ročně z částky 11 094,02 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Věc byla soudem posuzována dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále jen„ o. z.“, přičemž podle § 2662 tohoto zákona smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

9. Podle § 1985 o. z. ten, kdo vede pro druhou stranu účet, může započíst peněžní prostředky na něm uložené na úhradu vzájemné pohledávky vzniklé na základě smlouvy o účtu.

10. Podle § 2665 o. z. ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

11. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], [anonymizováno] [právnická osoba] GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

21. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

24. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 25. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

26. Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú., neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.

27. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud z předložených důkazů ani ze žalobního návrhu žalobkyně včetně jeho doplnění nedospěl k závěru, že by žalobkyně řádně úvěruschopnost žalovaného zkoumala. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila právní předchůdkyně žalobkyně, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů (BRKI, NRKI, SOLUS apod.). Žalobkyně však soudu nesdělila, jaké konkrétní informace od žalovaného zjistila, ani soudu nedoložila žádné důkazy dokládající posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tj. nedoložila žádné výpisy z databáze dlužníků, ani žádné listiny dokládající příjmy a výdaje žalovaného. Je nutné konstatovat, že má-li poskytovatel úvěru povinnost ověřovat úvěruschopnost žadatelů o spotřebitelské úvěry, pak s touto povinností souvisí i povinnost doložit, že tímto způsobem bylo skutečně postupováno. Žalobkyně však i přes tuto povinnost v tomto soudním řízení signalizovala, že předmětné informace a doklady nemá k dispozici, neboť ani k výzvě soudu požadované netvrdila ani nedoložila.

28. Co se týče argumentace žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, soud konstatuje, že tento není na daný případ aplikovatelný, neboť předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nikoli za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Nelze proto opomínat ust. § 86 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a nelze proto učinit závěr, že postačuje, že předmětné listiny, ze kterých poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy.

29. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tedy skutečnost, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splatit. Ve věci tudíž nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a že by tak splnila podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.

30. Právní předchůdkyně žalobkyně však poskytla žalovanému peněžní prostředky, které ji žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 2 397,16 Kč (vyčerpané peněžní prostředky ve výši 44 392,16 Kč mínus částka uhrazená žalovaným ve výši 41 995 Kč), žalobkyni také vrátit, co do této částky bylo žalobě vyhověno. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

31. Jelikož žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou dle ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. ze dne 18. 2. 2022, která mu byla právním zástupcem žalobkyně odeslána téhož dne, uložil soud žalovanému uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. z dlužné částky (2 397,16 Kč) od 6. 3. 2022, tj. ode dne následujícího po uplynutí čtrnáctidenní lhůty k plnění stanovené ve výzvě k plnění.

32. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

33. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení převážně úspěšný, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, proto nemá právo na jejich náhradu.