14 C 141/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Starou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec a číslo - část obce zastoupené JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D., advokátem sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec o zaplacení 24 750 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 29. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá, co do částky 12 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 684,06 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 564,64 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 16. 1. 2021 do 28. 5. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 250 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 18,87 % ročně z částky 15 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 73 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28. 6. 2021 domáhá zaplacení částky 24 750 Kč s příslušenstvím, specifikovaným výše ve výroku I. rozsudku. V žalobě tvrdí následující: Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], uzavřeli dne 7. 5. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem částku ve výši 27 000 Kč (15 000 Kč a 12 000 Kč) v 60 pravidelných týdenních splátkách po 450 Kč. [příjmení] 12 000 Kč představuje odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, úrok z úvěru ve výši 3 000 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, za celou dobu smluvního vztahu uhradil pouze částku 2 250 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 postoupena na žalobkyni a žalovaný o tom byl informován dopisem ze dne 19. 2. 2021. Žalovanou částku 24 750 Kč tvoří jistina zápůjčky 15 000 Kč, úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 250 Kč, poplatek za administrativní činnost 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 500 Kč. Žalobkyně požaduje dále po žalovaném zaplacení úroků a úroků z prodlení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl vyzván upomínkou ze dne 13. 5. 2021.

2. Žalovaný je mongolským státním příslušníkem, což do řízení vnáší mezinárodní prvek a soud se musel zabývat svou mezinárodní příslušností a rozhodným právem, které bude na případ aplikovat. Kolizní normou je v daném případě dvoustranná mezinárodní smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech ze dne 15. 10. 1976 uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí [číslo] ze dne 30. 9. 1978. Podle čl. 36 bod 1 uvedené smlouvy se smluvní závazky mezi fyzickými osobami, jakož i mezi fyzickými osobami a právnickými osobami, s výjimkou závazků týkajících se nemovitého majetku, řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli o použití jiného právního řádu, jenž se týká závazků. Podle čl. 37 bod 1 uvedené smlouvy k jednání o návrhu, který vznikl na základě vztahů uvedených v čl. 36 této smlouvy, je příslušný soud smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště. V těchto věcech je příslušný i soud smluvní strany, na jejímž území má bydliště navrhovatel, pod podmínkou, že na tomto území je předmět sporu nebo majetek odpůrce. Ve smyslu citovaných ustanovení jsou tedy české soudy mezinárodně příslušné k projednání věci. Rozhodným právem pak je právní řád ČR, neboť smlouva byla uzavírána na území ČR s místem plnění v České republice.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla řádně doručena. Poněvadž ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci dali souhlas k rozhodnutí věci bez jednání, rozhodl soud s odvoláním na ustanovení § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), bez jednání.

4. Z listinných důkazů soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 7. 5. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizována dvě slova] [číslo] na jejím základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný hotovost v uvedené výši převzal, což potvrdil podpisem smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že zákazník se zavazuje vrátit žalobkyni jistinu 15 000 Kč a dále poplatek 12 000 Kč, který se skládá z úroku 3 000 Kč, z„ administrativní činnosti“ 3 000 Kč a z„ hotovostního inkasa splátek“ 6 000 Kč, tj. zavazuje se vrátit celkovou dlužnou částku 27 000 Kč. Ve smlouvě o úvěru je dále uvedeno, že její součástí jsou smluvní podmínky. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky v 60 týdenních splátkách po 450 Kč počínaje dnem 14. 5. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 6. 2020 (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizována dvě slova] ze dne 7. 5. 2019).

5. V čl. 5 smluvních podmínek je uvedeno, že pokud zákazník neuhradí včas splátku, má žalobkyně právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (prokázáno smluvními podmínkami). V čl. 1 smluvních podmínek, které jsou součástí smlouvy, je uvedeno, že výše výpůjční úrokové sazby činí 32,15 % ročně, a že výpůjční úroková sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Žalovaný uhradil celkem 2 250 Kč.

6. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, který uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a pobírá čistý měsíční příjem ve výši 15 678 Kč. Další příjmy žalovaný neuvedl. Dále uvedl, že platí nájem ve výši 2 000 Kč měsíčně, a další výdaje činí 5 000 Kč měsíčně. Žalovaný splácel další úvěr částkou ve výši 4 500 Kč měsíčně. Použitelný příjem žalovaného byl ve výši 4 178 Kč (prokázáno kartou zákazníka).

7. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným dne 15. 1. 2021 na žalobkyni, která tak byla k podání žaloby aktivně legitimována (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021). Dopisem ze dne 15. 1. 2021 byl žalovaný informován o tom, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 a podacím lístkem ze dne 22. 2. 2021). Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 5. 2021 a podacím lístkem ze dne 14. 5. 2021).

8. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), kterou se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 ZsÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle rozsudku SD EU ve věci [anonymizováno] C -679/18:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Podle § 1968 o.z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 1881 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Vzhledem k postoupení pohledávky je žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby.

18. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Ustanovení § 86 a § 87 ZsÚ pak optikou rozsudku SD EU ve věci [anonymizováno] C -679/18 sankcionuje neschopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019), přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

19. Stejně tak v rozhodnutí Ústavní soud ČR pod sp. zn. III ÚS 4129/18 judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, …. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 20. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.

21. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

22. S ohledem na shora uvedené bylo k posouzení oprávněnosti nároku na vrácení poskytnutého úvěru včetně příslušenství zapotřebí posoudit platnost smlouvy o úvěru i z hlediska toho, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného náležitým způsobem. Bylo na právní předchůdkyni žalobkyně, aby splnění této povinnosti tvrdila a prokázala. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného nesplnila. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace o jeho příjmu, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověřování těchto tvrzení.

23. Shora uvedená smlouva o úvěru je tak s ohledem na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila podmínky § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. Právní předchůdkyně žalobkyně však poskytla žalovanému peněžní prostředky, které jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 12 750 Kč (vyplacená jistina 15 000 Kč – úhrada ve výši 2 250 Kč), žalobkyni také vrátit, co do této částky bylo žalobě vyhověno. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se bezdůvodně obohatil, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 29. 5. 2021.

24. Lhůtu k plnění soud určil dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu účastníků v řízení. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 12 750 Kč, tedy z 51,50 %. Žalovaný byl úspěšný co do částky 12 000 Kč, tedy ze 48,50 %. Žalobkyni proto náleží náhrada 3 % (51,50 % - 48,50 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 990 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému podle § 11 odst. 1 a § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, návrh ve věci samé, předžalobní upomínka) náleží odměna ve výši 300 Kč, dále odměna advokáta za 3 paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč (§ 13 odst. 3 ve znění § 14b odst. 5 AT) a náhrada za DPH ve výši 21 % z odměny za zastupování a z paušálních náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč. Žalobkyně má tedy právo na úhradu 3 % z částky 2 442 Kč, tj. po zaokrouhlení na částku 73 Kč.