14 C 187/2023

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Křivským ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky za účasti účastnice: Jméno účastnice , narozená Datum narození účastnice bytem Adresa účastnice zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro přezkum nálezu finančního arbitra

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení nálezu finančního arbitra č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ze dne 14.2.2023 v bodech I. a III. výroku, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č.j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ze dne 30.3.2023, a současně zamítnutí návrhu účastnice na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit částku 26 250 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce účastnice.

1. Žalobou ze dne 30. 5. 2023 se žalobkyně domáhala zrušení nálezu finančního arbitra č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ze dne 14.2.2023 v bodech I. a III. výroku, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č.j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ze dne 30.3.2023, a zamítnutí návrhu žalovaného jako navrhovatele podaného finančnímu arbitrovi a přiznání náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu (čl. 2-7 spisu) odůvodnila tím, že dne 30.7.2019 účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalovanému půjčila částku 35 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 78 týdenních splátkách ve výši 875 Kč. Žalobkyni bylo následně doručeno rozhodnutí (nález) finančního arbitra č.j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ze dne 14.2.2023, ve kterém žalobkyni uložil zaplatit účastnici částku 26 250 Kč (výrok I.), částečně byl návrh účastnice zamítnut (v rozsahu návrhu na určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, výrok II.) a současně bylo žalobkyni uložena povinnost zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Námitky žalobkyně proti předmětnému rozhodnutí finančního arbitra byly zamítnuty a nález byl potvrzen (rozhodnutí finančního arbitra č.j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, ).

3. Dle tvrzení žalobkyně Finanční arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti žalované (účastnice), s čímž se žalobkyně neztotožňuje a má za to, že z doložených podkladů a zjištěného skutkového stavu takovýto závěr nevychází. Účastnice byla při uzavírání smlouvy přehledně a srozumitelně upozorněna na veškeré podmínky spotřebitelského úvěru, včetně výše a četnosti jednotlivých splátek a celkové sumy sjednaných splátek. Účastnice si byla vědoma obsahu předmětného závazku i své povinnosti plnit veškeré své dluhy včas; smlouvu uzavřel zcela svobodně a bez jakéhokoliv nátlaku, navíc po poskytnuté konzultaci. Žalobkyně při uzavření předmětné smlouvy pečlivě zkoumala úvěruschopnost účastnice, přičemž ze zjištění vyplynul dostatečný disponibilní zůstatek, který činil částku 7.243,00 Kč, přičemž pravidelné příjmy žalovaného dosahovaly částky 15.823,00 Kč. Náklady žalovaného na bydlení a domácnost zcela odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení skrze program , právnická osoba, a lustrace insolvenčním rejstříkem. Skrze ARES byla provedena kontrola zaměstnavatele. Dále byla použita kontrola skrze RUIAN. Žalovaný při uzavření obou úvěrových smluv uvedl, že nemá žádné další závazky bankovního či nebankovního charakteru, hypotéku, úvěr s balonovou splátkou, není povinen hradit výživné a nejdou mu prováděny žádné jiné srážky z příjmu. Současně potvrdil, že vůči jeho majetku není vedena exekuce (ověřeno současně v centrální evidenci exekucí). Bydlí v nemovitosti v osobním vlastnictví (rodinném domě), automobil nevlastní. Účastnice je osobou s pravidelným měsíčním příjmem. V době uzavření smlouvy nebylo zjištěno, že by proti účastnici byly vedeny exekuce či bylo zahájeno insolvenční řízení. Při důkladném posouzení pak účastnici vždy zbývaly dostatečné prostředky k úhradě jeho závazků. Majetková situace klienta byla ověřena pracovní smlouvou a výplatními páskami. Dále žalobkyně uvedla, že si neúčtuje žádné skryté poplatky, nemá zájem na vytváření dluhové spirály a účastnice, pokud by se domnívala, že předmětná smlouva nevyhovuje její finanční situaci, mohla se rozhodnout smlouvu neuzavřít.

4. Účastnice ve svém vyjádření ze dne 28.11.2023 uvedla, že se shoduje s nálezem finančního arbitra a s odůvodněním jeho rozhodnutí, zejm. v tom, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na skutečnost, že účastnice žalobkyni na předmětnou smlouvu o úvěru plnila nad rámec jistiny částku 26 250 Kč, finanční arbitr správně žalobkyni uložil vrátit účastnici tuto částku. Dále uvedla, že žalobkyně jí tuto částku dne 13.4.2023 zaplatila. Vzhledem k tomu návrh účastnice (na zahájení řízení před finančním arbitrem) a nutnost nahrazení nálezu finančního arbitra v daném rozsahu ztratily opodstatněnosti. Proto dle § 250h odst. 1 o.s.ř. vzala svůj návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem zpět v rozsahu, ve kterém žádala přiznání částky 26 250 Kč vůči žalobkyni. Vzhledem k uvedenému a skutečnosti, že návrh před finančním arbitrem byl podán důvodně, žádala přiznání náhrady nákladů řízení.

5. Finanční arbitr (čl. 42-43 spisu) odkázal na svá rozhodnutí, když dospěl k závěru, že žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Zdůraznil, že při rozhodování o návrhu žalovaného zjistil, že žalobkyně Žalobce poskytl Žalovanému na základě Smlouvy o úvěru spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda žalovaná bude schopen tento úvěr splatit, tedy že neposoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet úvěr ze Smlouvy o úvěru. Žalobce zcela rezignoval na ověření výdajů Žalovaného, když při posuzování úvěruschopnosti před uzavřením Smlouvy o úvěru vyšel pouze z prohlášení žalované, která dále nijak neověřoval. Žalobkyně pak v žalobě opakuje též námitky, které uváděla v řízení před finančním arbitrem. Finanční arbitr se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že nemá jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost uchovávat kopie dokladů, na základě kterých ověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, když § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru jednoznačně stanoví, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má povinnost uchovávat zejména „dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele“, když v případě, že tyto neuchová, vystavuje se riziku, že v případném sporu neunese důkazní břemeno.

6. Soud provedl následující důkazy a zjistil z nich tento skutkový stav:

7. Z návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem (čl. 55-57 spisu) soud zjistil, že dne 30.9.2022 podala žalovaná v pozici navrhovatele návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhal určení, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. 509575 , Anonymizováno, dne 30.7.2019 uzavřená mezi žalobkyní v tomto řízení a žalovaným v tomto řízení je neplatná. Dále se domáhala, aby žalobkyně žalované vydala své bezdůvodné obohacení ve výši 26 250 Kč a žalobkyni byla uložena sankce ve výši 15 000 Kč dle § 17a zákona o finančním arbitrovi.

8. Z nálezu finančního arbitra č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, – , Anonymizováno, ze dne 14.2.2023 (čl. 8-15spisu) soud zjistil, že finanční arbitr výrokem I. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované (v pozici navrhovatele v řízení před finančním arbitrem) částku 26 250 Kč do 3 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu, výrokem II. zamítl ve zbývající části návrh navrhovatelky (na určení neplatnosti smlouvy) a výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit finančnímu arbitrovi sankci 15 000 Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu. Finanční arbitr dospěl k závěru, že úvěrová smlouva č. , hodnota, ze dne 30.7.2019 je absolutně neplatná pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, a to zejména pro absenci zkoumání skutečných příjmů a výdajů žalované. Konkrétně uzavřel, že z výplatní pásky zaměstnavatele žalované, zjistil čistý příjem žalované za měsíc květen 2019 ve výši 15 801 Kč a za měsíc červen 2019 ve výši 17 217 Kč. Vzhledem k tomu, že si žalobkyně opatřila výplatní pásky pouze za 2 období dospěl k závěru, že příjem žalované neověřila dostatečně. I kdyby žalobkyně prokázala, že by prověřila příjmovou stranu žalované, ze shromážděných podkladů finanční arbitr nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru jakkoliv ověřovala pravidelné měsíční výdaje žalované na bydlení, domácnost, dopravu, služby elektronických komunikací nebo jeho případné výdaje na splátky závazků z dalších úvěrů nebo zápůjček. Žalobkyně pouze kalkulovala s výší životního minima. V důsledku neposouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí je smlouva o úvěru neplatná a smluvní strany jsou povinny si vydat bezdůvodné obohacení, které na základě neplatné smlouvy o úvěru získaly. Protože žalovaný uhradil na smlouvu o úvěru více, než kolik z této smlouvy obdržel od žalobkyně, uložil finanční arbitr žalobkyni povinnost žalovanému vydat bezdůvodné obohacení ve výši 26 250 Kč.

9. Z rozhodnutí o námitkách finančního arbitra č. j. č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, – , Anonymizováno, ze dne 30.3.2023 (čl. 17-20 spisu) vyplývá, že finanční arbitr rozhodl o zamítnutí námitek žalobkyně, doručených finančnímu arbitrovi dne 1.3.2023, a potvrdil nález finančního arbitra ze dne arbitra č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, – , Anonymizováno, ze dne 14.2.2023, (když finanční arbitr nezjistil, že by ve věci rozhodl věcně nesprávně, a proto setrval na svých právních závěrech náležitě odůvodněných v Nálezu, tedy že žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ze smlouvy o úvěru, když převážně vycházela z nepodložených tvrzení žalovaného, které prokazatelně neověřila.

10. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 29.7.2019 vč. obchodních podmínek a formuláře pro standardní informace (čl. 21-24 spisu) soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobkyní a účastnicí (jako spotřebitelem). Žalobkyně se touto smlouvou zavázala poskytnout žalované hotovostní, bezúčelový úvěr ve výši 35 000 Kč a žalovaná se jej zavázat (spolu s úrokem a poplatky) žalobkyni vrátit 78 týdenních splátkách po 845 Kč, celkem se zavázala splatit částku 68 250 Kč. Úvěr byl žalovanou čerpán v hotovosti při podpisu smlouvy.

11. Z evidenční karty klienta ze dne 29.7.2019 (čl. 25 spisu) soud zjistil, že úvěruschopnost žalované byla žalobkyní zkoumána s následujícím výsledkem: žalovaná byla svobodná, vzdělaná v učňovském oboru, jako typ bydlení je uvedeno spoluvlastník, nebyla trestně stíhána, nevlastnila automobil. Jako příjem žalované je uvedena mzda ve výši 15 823 Kč. Mezi měsíčními výdaje jsou vedeny životní výdaje na bydlení ve výši 4 670 Kč a životní minimum na ověření ve výši 3 910 Kč. Výdaje činily celkem částku 8 580 Kč, disponibilní zůstatek tak činil částku 7 243 Kč. V evidenční kartě je zaškrtnuto, že při sepisu evidenční karty byla předložena pracovní smlouva, výplatní páska.

12. Z protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta (čl. 26 spisu) se podává, že zástupce žalobkyně jednal dne 29.7.2019 od 9:00 hod do 9:30 hod. se žalovanou, přičemž žalovaná podepsala uskutečnění uvedeného jednání s tím, že byl uveden předmět jednání: představení zprostředkovatele a žalobkyně včetně její produktové nabídky, informace o zprostředkovávaných spotřebitelských úvěrech jiných než na bydlení, poučení o nutnosti uvedení pravdivých a úplných údajů, přípravy podkladů k vyplnění evidenční karty (os. doklady, doklady prokazující příjmy a výdaje), souhlas klienta s ověřením v NRKI/BRKI, vyplnění a podpis evidenční karty, seznámení s formulářem pro standardní informace, souhlas klienta s předsmluvními informacemi a popis Formuláře pro standardní informace, souhlas klienta se Smlouvou o spotřebitelském úvěru a smluvní podmínkami a vyplnění dotazu, zda byly všechny dotazy klienta následně zodpovězeny. Vše bylo zaškrtané v příslušném poli.

13. Z výplatní pásky účastnice za měsíc květen a červen 2019 (čl. 28 spisu) soud zjistil, že čistý příjem žalované v květnu 2019 ve výši 15 801 Kč a v červnu 2019 ve výši 17 217 Kč. Z interní listiny žalobkyně - ověření (čl. 27 spisu) jsou patrné údaje výše uvedené údaje zapsané zejména v evidenční kartě klienta, tedy údaje o výši příjmů žalované.

14. Po provedeném dokazování, když soud hodnotil veškeré předložené důkazy dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, má soud za prokázaný následující skutkový stav:

15. Dne 30.9.2022 podala účastnice v pozici navrhovatele návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhal určení, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 29.7.2019 uzavřená mezi žalobkyní v tomto řízení a účastnicí v tomto řízení je neplatná, a vydání bezdůvodného obohacení (bod č. 7 rozsudku). Finanční arbitr návrhu žalovaného vyhověl co do uložení povinnosti žalobkyni vydat žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši 26 250 Kč a dále uložil žalobkyni zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč finančnímu arbitrovi, a to z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 29.7.2019 (bod č. 8 rozsudku). Následné námitky žalobkyně byly zamítnuty finančním arbitrem v plném rozsahu (bod č. 9 rozsudku).

16. Mezi účastníky řízení došlo dne 29.7.2019 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalobkyně v hotovosti žalované částku 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit v 78 týdenních splátkách ve výši 845 Kč, přičemž celkově se zavázala uhradit částku 68 250 Kč (bod č. 10 rozsudku). Žalovaná zjišťovala od žalované její úvěruschopnost vyplněním evidenční karty s tím, že žalovaný měl příjem z pracovního poměru s čistým měsíčním příjmem 15 823 Kč, resp. 17 217 Kč. Žalovaná byla svobodná a měla bydlet v nemovitosti ve spoluvlastnictví. Odhadované měsíční výdaje žalované činily celkem částku 8 580 Kč a sestávaly se z výdajů na bydlení ve výši 4 670 Kč, životního minima na ověření ve výši 3 910 Kč. Disponibilní zůstatek tak činil částku 7 243 Kč. V evidenční kartě bylo zaškrtnuto, že při sepisu evidenční karty byla předložena pracovní smlouva a výplatní pásky (bod č. 10 rozsudku). Evidenční karta žalované byla vyplněna spolu s představením zprostředkovatele a žalobkyně včetně její produktové nabídky, poskytnutím informací o zprostředkovávaných spotřebitelských úvěrech jiných než na bydlení, poučení o nutnosti uvedení pravdivých a úplných údajů, přípravy podkladů k vyplnění evidenční karty (os. doklady, doklady prokazující příjmy a výdaje), udělením souhlasu klienta s ověřením v NRKI/BRKI, seznámením s formulářem pro standardní informace, souhlasem klienta s předsmluvními informacemi a popisem Formuláře pro standardní informace, souhlasem klienta se Smlouvou o spotřebitelském úvěru a smluvními podmínkami a zodpovězením dotazů žalovaného za 30 minut (bod č. 11, 10 rozsudku), přičemž tato doba nemohla ke všem uvedeným úkonům postačovat. Čistý měsíční příjem žalované za měsíc květen 2020 činil 15 801 Kč a za měsíc červen činil 17 217 Kč (bod č. 1112, 13 rozsudku).

17. Z uvedeného má soud za prokázané, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného při uzavírání úvěrové smlouvy, a to s ohledem skutečnost, že nikterak nebyly zkoumány pravidelné výdaje žalované, když se žalobkyně spokojila pouze s tvrzeními uvedenými žalovanou, resp. vycházela z údaje životního minima. Současně není nijak ověřena skutečnost, že žalovaná měla bydlet v nemovitosti ve spoluvlastnictví a jaké má s tímto bydlením skutečné výdaje.

18. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:

19. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

20. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále také jen „ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8).

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019, Krajský soud v Praze mimo jiné uvedl, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, jelikož dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Tento závěr pak vyplývá zejména ze systematického, logického, historického a především pak teleologického výkladu předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž výklad jazykový, z něhož by bylo možné dovozovat pouhou relativní neplatnost úvěrové smlouvy, byl již překonán. Soudy totiž musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze pak vychází zejména z rozhodnutí Ústavního soudu (sp.zn. Pl. 1/10, sp.zn. Pl. ÚS 92/06, sp.zn. I. ÚS 523/07) a rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Dle názoru Ústavního soudu vysloveného v rozhodnutí sp. zn. III ÚS 4129/18 „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“26. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. 22 Co 230/2020- 156: „Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

27. Podle odborné literatury ustanovení § 86 odst. 1 ZsÚ sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

28. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, když vůbec blíže nezkoumala výdaje žalované. Nezkoumala např., jaké konkrétní výdaje žalovaná vynakládá na bydlení a poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na automobil, jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Za tímto účelem si žalobkyně ani nevyžádala např. výpis z běžného účtu žalované, a spokojila se toliko s výši stanovené životního minima, což jistě neodpovídá skutečnosti. Neověření výdajů uváděných ze strany žalované žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

29. Pokud žalobkyně uváděla, že nebylo její povinností pořídit kopie dokladů předložených žalovaných, pak soud poukazuje na ust. § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., který po poskytovateli úvěru vyžaduje uchování dokumentů při ověřování úvěruschopnosti. Nepostačuje tedy, jak žalobkyně uvádí, že v době uzavření smlouvy měla její zástupkyně tyto dokumenty k dispozici, ale v době rozhodování sporu soudem není schopna je doložit.

30. Pokud se týče argumentace žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27.9.2023, lze uvést, že s ohledem na výši příjmů žalované, které se v roce 2019 pohybovaly kolem částky 16 000 Kč, neověřený způsob jejího bydlení a výši jejích výdajů na bydlení a další základní potřeby, lze uzavřít, že již při uzavření předmětné smlouvy o úvěru zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit. Tento závěr pak dle názoru soudu nemůže vyvrátit ani skutečnost, že žalovaná žalobkyni zaplatila částku přesahující poskytnutou jistinu.

31. Pokud se týče skutečnost, že účastnice svým podáním ze dne 28.11.2023 vzala svůj návrh před finančním arbitrem zpět, pak žalobkyně toto zpětvzetí vzala na vědomí (ve svém doplnění žalobních tvrzení v podání ze dne 25.1.2024, ovšem se zastavením řízení souhlas nevyjádřila a proto soud nemohl postupovat dle § 250h o.s.ř.

32. Dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

33. Jelikož účastnici v řízení vznikly náklady a ve věci byla zcela úspěšná, přiznal jí soud právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši 8 228 Kč, přičemž náklady účastnice spočívají v: odměně advokáta dle § § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 3 100 Kč (tarifní hodnota 50 000 Kč) za jeden úkon právní služby, tj. za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření ze dne 14. 9. 2022) 6 200 Kč, paušální úhradě hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby, tj. za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření ze dne 14. 9. 2022) 600 Kč a DPH ve výši 21 % z částky 6 800 Kč (součet odměny advokáta a paušální úhrady hotových výdajů), tj. 1 428 Kč.

34. Náhradu přiznaných nákladů řízení je žalobkyně povinna dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalovaného.

35. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalobkyni dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.