15 C 278/2022

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Šebka a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa za účasti účastnice: osobní údaje účastnice bytem adresa žalované , okres anonymizováno zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, o neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 15 C 278/2022-48 ze dne 6. 9. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici [celé jméno žalované] náhradu nákladů odvolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce této účastnice.

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 15 C 278/2022-48 ze dne 6. 9. 2022 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byl nahrazen nález finančního arbitra č.j. [spisová značka] [číslo] ze dne [datum rozhodnutí] a navazující (ve spojení s ) rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. [spisová značka] [číslo] ze dne 27. 4. 2022 a zamítnut návrh účastnice jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce účastnice (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla v dané věci podána žalobkyní dne 4. 7. 2022 coby žaloba dle části páté občanského soudního řádu. Citovaným rozhodnutím – nálezem finančního arbitra ze dne 28. 1. 2022, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 27. 4. 2022 (dále též jen„ rozhodnutí finančního arbitra“) bylo rozhodnuto, že smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 30. 4. 2020 uzavřená žalobkyní a účastnicí je neplatná (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra) a žalobkyni uložena povinnost zaplatit finančnímu arbitrovi – Kanceláři finančního arbitra sankci ve výši 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci nálezu (výrok II. rozhodnutí finančního arbitra). Soud prvního stupně uzavřel, že toto rozhodnutí finančního arbitra, ohledně kterého žalobkyně žalobu podala, je věcně správné. Uzavřel, že žalobkyně při poskytování spotřebitelského úvěru účastnici na základě smlouvy ze dne 30. 4. 2020 ve výši 15 000 Kč nezkoumala řádným způsobem úvěruschopnost účastnice. Tato úvěruschopnost byla zjišťována vyplněním evidenční karty, doložen byl toliko příjem z pracovního poměru 20 865 Kč měsíčně. Výdaje účastnice nebyly ověřovány. Žalobkyně neověřila případné závazky účastnice u jiných nebankovních subjektů v registru [příjmení] ani v NRKI, ačkoliv k tomu účastnice dala svůj písemný souhlas v listině nazvané protokol o informační a posuzovací návštěvě klienta. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost účastnice zejména dle údajů o příjmech a výdajích uvedených v evidenční kartě, vyplněné a podepsané účastnicí dne 30. 4. 2020. Nezkoumala blíže další běžné měsíční výdaje účastnice, např. na jízdné, platbu mobilnímu operátorovi, záliby, ošetření, léky, jídlo apod. Žalobkyně si nevyžádala ani např. výpisy z běžného účtu účastnice. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně tak při poskytování spotřebitelských úvěrů účastnici nedodržela své povinnosti, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření předmětných úvěrových smluv (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Porušení této povinnosti má ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost obou smluv o úvěru.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. V odvolání namítá nesprávný závěr soudu prvního stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastnice. Postupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastnice. Účastnice měla povinnost uvést všechny rozhodné skutečnosti řádně, pravdivě, úplně. Úkolem žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost účastnice, nikoliv ji„ zkoumat“, to učinila. Věřitel při zkoumání úvěruschopnosti vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává, při respektování principu přiměřenosti, nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv a ochraně jeho osobních údajů, jak se podává z důvodové zprávy k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. Současně platí, že v případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci úvěrované osoby, je tato skutečnost sama o sobě důkazem, že byla úvěruschopnost posouzena řádně. Výsledek posuzovacího procesu je proto nutno poměřit právě reálným stavem. Není správný postup, kdy je úvěrující sankciován neplatnosti smluvního vztahu na základě nezjištěných skutečností, které v reálné situaci vůbec nemusely nastat. Zdůraznila, že navrhovala účastnický výslech účastnice za účelem zjištění, které skutečnosti žalobkyně údajně zjistit měla, avšak tyto nezjistila. Tento návrh na doplnění dokazování však byl soudem prvního stupně zamítnut. Jedním z prostředků zjištění situace klienta je právě pohovor s ním, na jehož základě je sepsána a podepsána evidenční karta klienta. Žalobkyni také nemůže být v rámci povinnosti prověřit úvěruschopnost klienta ukládáno členství v soukromoprávních subjektech či sdruženích provozujících registry klientských informací (např. NRKI/BRKI, [příjmení] apod.). Bez porovnání reálného stavu klienta a stavu zjištěného žalobkyní v rámci sjednávání spotřebitelských úvěrů nelze uzavřít, zda žalobkyně dostála náležitě své povinnost prověřit úvěruschopnost účastnice při poskytování úvěrů. Je nesprávný přístup, kdy spotřebiteli stačí, aby prohlásil, že nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a žalobkyni bylo současně znemožněno provést důkaz ve směru, jak ve skutečnosti probíhal pohovor a zda údaje zaznamenané v evidenčních kartách odpovídaly tomu, co zaznělo při pohovoru, nebo nikoliv. Účastnice potvrdila svým podpisem jak v evidenčních kartách, tak v protokolech o informační schůzce, že uvedla všechny údaje, a to řádným, vyčerpávajícím a správným způsobem. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost účastnice, vyhodnotila si získané informace tak, že účastnice úvěruschopná je. Pokud tak neučinila správně, bylo to zcela na její podnikatelské riziko. Žalovaná netvrdila, že by nebyla úvěruschopná. Žalobkyně proto navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, aby rozhodnutí finančního arbitra bylo nahrazeno a návrh účastnice zcela zamítnut.

3. Účastnice navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Žalobkyně nedostatečně zkoumala a ověřovala zejména výdajovou stránku rozpočtu účastnice. Břemeno tvrzení a důkazní k prokázání posouzení úvěruschopnosti účastnice jako spotřebitele před uzavřením smluv o úvěru leží na žalobkyni. Žalobkyně nemůže požadovat zhojení své povinnosti jejich přenesením na účastnici. Žalobkyně měla řádně, s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost účastnice; to neučinila. Není na účastnici, aby prokazovala svou finanční situaci před uzavřením smluv, když je to právě žalobkyně, které zákon tuto povinnost ukládá. Není významné, jaké účastnice měla faktické příjmy a výdaje, významné je, jakým způsobem zjišťovala rozhodné informace žalobkyně, jaké informace mohla, měla mít a dostaly se jí. V tomto směru je účastnický výslech účastnice nadbytečný. Žalobkyně si nevyžádala výpisy z účtu účastnice, tvrzené údaje žádným způsobem neověřila, přestože k tomu byla povinna, měla povinnost nespoléhat se jen na tvrzení samotného spotřebitele, měla tato tvrzení s odbornou péčí ověřit - ověřit správnost a úplnost poskytnutých údajů; to neučinila. Žalobkyně měla řádně zkoumat úvěruschopnost, měla zajistit správné vyplnění evidenčních karet a dalších podkladů pro ověření takového zkoumání a tyto záznamy uchovávat a vést. Jestliže tak neučinila, nevyplnila je řádným způsobem, nelze to přenášet k tíži účastnice.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

5. Odvolatelka – žalobkyně obsahově uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru, že žalobkyně řádným způsobem před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru s účastnicí neposoudila její úvěruschopnost coby spotřebitele a že v důsledku toho jsou uzavřené smlouvy o úvěru absolutně neplatné dle § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku.

6. Rozhodnutí finančního arbitra (o námitkách) bylo žalobkyni doručeno 2. 5. 2022, žaloba byla odeslána a podána soudu dne 4. 7. 2022; žaloba byla tak podána ve lhůtě dvou měsíců uvedené v ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř.

7. Odvolací soud (po zopakování dokazování v části dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně v řízení na základě provedených důkazů, které podrobně a správně hodnotil, správně zjistil, že mezi žalobkyní a účastnicí, jež vystupovala v postavení spotřebitele, byla uzavřena dne 30. 4. 2020 smlouva o úvěru, na základě níž byl žalobkyní účastnici poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, který se účastnice zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč.

8. Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 4. 2020 žalobkyně ověřila, že proti účastnici není vedeno insolvenční ani exekuční řízení. Neověřila ji v registru [příjmení] ani v Nebankovním registru klientských informací (NRKI), ačkoliv k tomu dala účastnice svůj písemný souhlas v protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta - v něm udělila souhlas s ověřením své osoby v registru klientských informací (NRKI nebo BRKI). Žalobkyně v rámci daného posuzování úvěruschopnosti provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích uvedených ve formuláři„ evidenční karta klienta“, vyplněného dne 30. 4. 2020, podepsaného účastnicí. V evidenční kartě je uveden počet osob v domácnosti 2 – z toho nezaopatřených dětí 1, je uvedeno, že účastnice je vlastnicí vozu a nemovitosti pod adresou svého bydliště, typ bydlení„ vlastní“. Je uvedeno, že již neměla spotřebitelský úvěr u žalobkyně. Je uvedeno, že pobírá jediný zdroj příjmů – z pracovního poměru, mzda 20 865 Kč měsíčně (výplata doložena výplatními páskami, doložena pracovní smlouva), není zaškrtnuto doložení výpisů z bankovních účtů, daňového přiznání. Náklady bydlení jsou uvedeny ve výši 6 661 Kč měsíčně, bez bližší specifikace. Není uvedeno, že by byly doloženy doklady ohledně nákladů bydlení (např. hrazené služby spojené s bydlením za energie apod.).„ Jiné pravidelné měsíční výdaje domácnosti“ nejsou vyplněny, rovněž tak„ jiné životní výdaje (telefon, internet, rozhlas, spoření, pojištění apod.)“ Nejsou uvedeny žádné splátky bankovních ani nebankovních závazků. Nejsou uvedeny žádá náklady spojené s péčí o„ nezaopatřené dítě“, ačkoliv jeho existence je zřejmá ze samých údajů v evidenční kartě uvedených a z dokladů o výplatě mzdy, jež žalobkyně v řízení předložila, se podává, že účastnice měla uplatněnu daňovou slevu na dítě. Není uvedeno, že byly předloženy jakékoliv listiny – doklady ohledně měsíčních nákladů (výdajů) domácnosti účastnice. Není uvedeno předložení výpisů z bankovního účtu.

9. Žalobkyně předložila pouze doklady o výši vyplácené mzdy účastnice (výplatní lístky) za měsíce únor – březen 2020 a dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 25. 9. 2019.

10. Žalobkyně má ve smyslu § 78 odst. 1, 2, 4 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost pořizovat a uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění svých povinností stanovených tímto zákonem, včetně dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

11. Žalobkyně tak blíže neposuzovala výdajové poměry účastnice, zejména její pravidelné měsíční výdaje – neměla k dispozici výpisy z jejího účtu u banky, doklady o případných dalších závazcích (zejména úvěrech, zápůjčkách); nezohlednila skutečnost, že účastnice vede společnou domácnost s nezaopatřeným dítětem (která jí byla zřejmá ze samotných obdržených údajů) v tom smyslu, jaký má tato skutečnost vliv na výdajovou stránku domácnosti účastnice. Kromě uvedených nákladů na bydlení 6 661 Kč měsíčně, a to bez bližší specifikace, při úvaze o disponibilní částce s jinými výdaji domácnosti účastnice nepočítala (vyšla, jak se podává z evidenční karty a záznamu v jejím interním ověřovacím systému bez dalšího z disponibilního zůstatku 7 601 Kč, při jehož výpočtu vzala v úvahu jen na příjmové stránce mzdu v evidenční kartě uvedenou 20 865 Kč (v interním ověřovacím systému uvedena ve výši 20 312 Kč) a na výdajové stránce náklady bydlení 6 661 Kč a„ životní minimum na ověření“ 6 050 Kč.

12. Není pak zřejmé, k jakým tvrzením co do způsobu posuzování úvěruschopnosti by měl být žalobkyní navrhovaný výslech účastnice proveden; přitom ve směru prokazování jejích skutečných poměrů v době poskytování úvěrů (k čemuž takový výslech žalobkyně navrhuje) je takový důkaz nerozhodný, neboť tato skutečnost je právně nevýznamná (viz níže). S ohledem na spolehlivě učiněný závěr o nedostatečném – nikoliv s odbornou péčí provedeném posuzování úvěruschopnosti účastnice je současně v tomto smyslu výslech účastnice nadbytečným.

13. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. 12. 2020 (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

14. Finanční arbitr i soud prvního stupně správně vyšli z toho, že v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je namístě se předně zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele – účastnice.

15. Rozhodné přitom je, jakým způsobem žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost, tedy jaké informace od spotřebitele vyžadovala a jakým způsobem (zda s náležitou odbornou péčí) je posoudila (zhodnotila). Není z hlediska závěru o splnění či nesplnění povinnosti uložené jí dle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru významné, jaké byly faktické (reálné) poměry spotřebitele – účastnice (k této skutečnosti by proto byl navrhovaný výslech účastnice nerozhodný).

16. I z těch informací, které žalobkyně k dispozici od účastnice měla, bylo však zřejmé – jak uvedeno výše, že žalobkyně neměla k dispozici výpisy z účtu u banky účastnice, doklady o případných dalších závazcích (zejména úvěrech, zápůjčkách); nezohlednila skutečnost, že účastnice vede společnou domácnost s nezaopatřeným dítětem (která jí byla zřejmá ze samotných obdržených údajů). Při úvaze o disponibilní částce kromě nákladů na bydlení 6 661 Kč měsíčně, a to bez bližší specifikace, s jinými konkrétními výdaji domácnosti účastnice nepočítala (vyšla z uvedených nákladů bydlení 6 661 Kč a„ životního minima na ověření“ 6 050 Kč).

17. Účastnice měla v domácnosti nezaopatřené dítě, na něž pobírala daňové zvýhodnění (tedy ve své péči); podle jí uvedených údajů (v evidenční kartě) vedla domácnost jen s tímto dítětem; její pracovní způsobilost (schopnost opatřit si další příjmy prací) byla tedy (vzhledem k tomu, že již měla pracovní poměr na plný úvazek) omezená.„ Jiné pravidelné měsíční výdaje domácnosti“ ani„ jiné životní výdaje (telefon, internet, rozhlas, spoření, pojištění apod.)“ nebyly uvedeny - vyplněny, ačkoliv je lze předpokládat. Nebyly uvedeny žádné bankovní ani nebankovní závazky. I informace, které se podle vyplněné evidenční karty a údajů jejího interního ověřovacího systému o poměrech účastnice žalobkyni dostaly, ji měly vést k obezřetnosti. Žalobkyně však neprovedla lustraci účastnice v rejstřících NRKI či [příjmení], ačkoliv v konkrétním případě by z hlediska potřebné obezřetnosti tento postup byl žádoucí. Žalobkyně nezkoumala stav peněžních prostředků účastnice na účtu u banky, z toho by mohla ověřit informace o disponibilních prostředcích účastnice, jejích příjmech, pravidelných platbách, výdajích.

18. Odvolací soud má, s ohledem na shora zjištěný skutkový stav věci, shodně se soudem prvního stupně zato, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

23. Odvolací soud s ohledem na popsaný skutkový stav věci uzavřel, shodně jako soud prvního stupně a předtím finanční arbitr, že v daném případě nebyla povinnost žalobkyně řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost účastníka (jako spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací, splněna. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

24. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

25. Poskytovatel úvěru činí předmětné posouzení úvěruschopnosti zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však v daném případě reálně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména k výdajům účastníka, jak bylo uvedeno shora, nemohlo dojít. Odvolací soud si je vědom, že § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně jestliže má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat (požadavek takového shromáždění podkladů, včetně prověřování informací, které žadatel o úvěr poskytne, tak, aby věřitel byl schopný získat objektivní obraz o finanční situaci žadatele o úvěr.

26. Žalobkyně se však v daném případě při posouzení informací od účastnice spokojila při poskytnutí předmětných úvěrů pouze s jejími tvrzeními, a to pokud jde o výdajovou stránku zcela, pokud jde o příjmovou stránku s výjimkou dokladů o výši mzdy. Ohledně výdajů jinak neověřovala ničeho dalšího. Neprovedla za shora popsaných zjištěných informací lustraci v rejstřících NRKI či BRKI (k níž ostatně dala účastnice souhlas) k prověření a existence a rozsahu případných peněžních závazků. Nepočínala si proto při zkoumání úvěruschopnosti účastnice náležitě obezřetně, s odbornou péčí. Nezkoumala stav jejích peněžních prostředků na účtu u banky; z toho by mohla ověřit informace o disponibilních prostředcích, příjmech a pravidelných platbách, výdajích. Neučinila-li tak žalobkyně a ani jiným způsobem neověřila existenci a rozsah dalších úvěrů, zápůjček či jiných závazků účastnice, jejích nákladů na živobytí (výdajů její domácnosti), nepočínala si dostatečně obezřetně, nejednala s odbornou péčí.

27. Posouzení a určení konkrétního rozsahu posuzovaných a ověřovaných informací je předem na poskytovateli úvěru. Požadavkem vyplývajícím z § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je, aby přitom postupoval s odbornou péčí.

28. V souladu s ustanovením § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ustanovením § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli.

29. Jestliže těmito dokumenty poskytovatel spotřebitelského úvěru nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. Pro uvedené také ostatně svědčí i způsob vyplnění evidenční karty klienta, podle níž žádné dokumenty v podobě výpisu z bankovního účtu, dokladů o nákladech domácnosti účastnice (pravidelných výdajích) či daňového přiznání předkládány nebyly. Žalobkyně v řízení předložila pouze doklady o výši vyplácené mzdy, dohodu o změně pracovní smlouvy účastnice.

30. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale také k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé„ doplnění čísel do formuláře“ žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a zda a jak byly ověřovány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům účastníka, v daném případě nemohlo dojít.

31. Soud prvního stupně správně uzavřel, že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti posouzení úvěruschopnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku, jak správně uzavřel soud prvního stupně i finanční arbitr, a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 2991 občanského zákoníku omezený rozsah nároku žalobkyně vůči spotřebiteli na vrácení toliko zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

32. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nutno vykládat, za použití § 588 občanského zákoníku, jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu spotřebitele.

33. Ze shora uvedeného se podává, že finanční arbitr svým rozhodnutím (k návrhu účastnice) správně rozhodl o určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra). Finanční arbitr zde přitom návrhem vázán ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, není.

34. Protože finanční arbitr svým nálezem návrhu účastníka – spotřebitele, byť i jen zčásti, vyhověl, správně uložil (výrok II. rozhodnutí finančního arbitra) dle § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, současně žalobkyni povinnost zaplatit sankci ve výši 10 % z částky, kterou je podle nálezu povinna zaplatit navrhovateli, nejméně však 15 000 Kč. Zaplacení 15 000 Kč je namístě uložit i v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Tento výrok je přitom výrokem závislým na výroku vyhovujícím návrhu spotřebitele; z tohoto důvodu (byť představuje sankci coby příjem státního rozpočtu, tedy plnění veřejnoprávní povahy) je rovněž (spolu s návrhu vyhovujícím výrokem) rovněž předmětem řízení dle části páté občanského soudního řádu.

35. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra a o zamítnutí návrhu účastnice podaného finančnímu arbitru zamítl (srov. § 250i o.s.ř.), je věcně správný. Proto jej odvolací soud jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně věcně správného výroku II. o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ustanovení § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. a jejichž výši soud prvního stupně správně stanovil. V podrobnostech zde lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. I v odvolacím řízení, s ohledem na jeho předmět a výsledky, byla účastnice plně procesně úspěšná, má tak právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalobkyni. Ty představují: odměnu zástupce – advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 3 100 Kč + DPH 21%, jedna náhrada hotových výdajů po 300 Kč + DPH 21%, to vše dle § 6, 7, 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k ), § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, § 137 odst. 3 o.s.ř.; celkem účelně vynaložené náklady odvolacího řízení účastnice představují 4 114 Kč. Jejich zaplacení odvolací soud uložil žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce účastnice dle § 149 odst. 1 o.s.ř.