15 C 294/2020

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Svobodovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 9 544,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 800 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 800 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení částky 4 744,75 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 800,48 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 704,41 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 542,97 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 5 342,97 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví rozsudku z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 13. 7. 2017 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované v hotovosti v den uzavření smlouvy úvěr ve výši 7 000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 330 Kč ve 45 týdenních splátkách po 274 Kč. Žalovaný však neuhradil svůj závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně řádně a včas, a proto vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Výše uvedená smlouva o půjčce zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy dne 26. 1. 2008. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku celkem 2 200 Kč [právnická osoba] postoupila s účinností ke dni 1. 7. 2015 svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 9 544,75 Kč (tj. jistinu 5 342,97 Kč a souhrnný poplatek po zohlednění úhrady žalované ve výši 4 201,78 Kč). Žalobce naposledy marně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 12. 3. 2020.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: 4. [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dne 13. 7. 2017 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které společnost [právnická osoba] žalovanému poskytla částku ve výši 7 000 Kč v hotovosti. Žalovaný hotovost v uvedené výši převzal, což potvrdil podpisem smlouvy, a zavázal se vrátit společnosti [právnická osoba] jistinu 7 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 330 Kč, tj. zavázal se vrátit celkovou dlužnou částku 12 330 Kč ve 45 pravidelných týdenních splátkách po 274 Kč. Dle tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný na svůj dluh pouze částku ve výši 2 200 Kč Smlouva o půjčce dále obsahovala ustanovení, že její součástí jsou i smluvní podmínky smlouvy o půjčce. V čl. 8 smluvních podmínek je uvedeno, že pokud zákazník neuhradí včas splátku, má společnost [právnická osoba] právo požadovat uhrazení celé zbylé části půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky zákazníka. Dne 24. 6. 2019 uzavřela společnost [právnická osoba] jako postupitel a žalobkyně jakožto postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek. V příloze smluv je mezi postupovanými pohledávkami uvedena pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 12. 3. 2020. Žalovaný na výzvu nikterak nereagoval a nezaplatil již ničeho.

5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále jen„ o. z.“, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

7. Pro právní posouzení této věci – s výjimkou postoupení pohledávky – jsou tak rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen„ obch. zák.“, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen„ obč. zák.“).

8. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou byla postoupena dle § 1879 o. z. na žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno, a žalobkyně je tak aktivně legitimována nárokovat si svou pohledávku.

9. V daném případě si smluvní strany ujednaly úročené přenechání peněžních prostředků předaných při podpisu smlouvy a tento závazkový vztah je možné podřadit pod smlouvu o půjčce i o úvěru, proto je třeba při výkladu právního jednání přihlédnout k označení smlouvy zvolenému stranami, které svědčí o vůli účastníků uzavřít smlouvu o půjčce dle dále citovaného § 657 an. obč. zák.

10. Podle § 657 obč. zák smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.

11. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

12. Podle § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

13. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou vznikl právní vztah založený smlouvou o půjčce, přičemž z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně dle smluvního ujednání žalované půjčku skutečně poskytla, avšak žalovaná se dostala do prodlení s jejím splácením.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný si v uzavřené smlouvě o půjčce ujednaly úrok ve výši 5 330 Kč (ve smlouvě sice označený jako souhrnný poplatek, nicméně svojí povahou se jedná o odměnu za půjčení peněz, tj. úrok, jak ostatně potvrzuje i žalobkyně ve svém návrhu). Takto sjednaný úrok činí 76 % poskytnuté jistiny a při splatnosti 45 týdnů (0,86 roku) se pak jedná o úrok ve výši 88 % ročně (76 % / 0,86). Tuto výši je nutno poměřovat hledisky významnými pro úsudek o jejím souladu (rozporu) s dobrými mravy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, uzavřel, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

15. Nejvyšší soud považoval za rozporné s dobrými mravy a neplatné dle § 39 dřívějšího občanského zákoníku ujednání o úrocích ve výši 5% měsíčně, tj. 60 % ročně, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici uvedené obvyklé úrokové míry (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005).

16. K otázce hrubého nepoměru ve vzájemném plnění se vyjádřil i Ústavní soud. V mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy nechť jsou dodržovány), a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1090/08 ze dne 27. 12. 2008). V nálezu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409) pak zaujal právní názor, že smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soud, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil.

17. Jestliže si právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná ujednaly úrok ve výši 88 % ročně, jedná se o ujednání absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Neplatnost ujednání o výši úroku (souhrnném poplatku) však nevede k neplatnosti smlouvy o půjčce jako celku, protože toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§ 41 obč. zák.). Občanský zákoník moderaci nepřiměřené výše sjednaného úroku z půjčky neupravoval, nelze proto dospět k závěru o neplatnosti jen té části ujednání o úroku z půjčky, která přiměřený úrok přesahuje (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, či závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, o tom, že absenci zákonné úpravy moderace nelze aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nahrazovat).

18. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na vrácení jistiny 7 000 Kč, již je však nutno ponížit o úhrady provedené žalovanou ve výši 2 200 Kč, které pro neplatnost ujednání o úroku nelze započíst na souhrnný poplatek a je třeba je použít na splacení části jistiny. Žalovaná tudíž na jistině dluží částku 4 800 Kč (7 000 – 2 200) a co do této částky soud žalobě výrokem II. vyhověl. Příslušenství soud žalobkyni přiznal v souladu s § 517 obč. zák. v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění platném a účinném ke dni prodlení žalované. Úrok z prodlení by žalobkyni náležel za dobu delší (již po zániku smlouvy o půjčce), nicméně v žalobě se domáhala příslušenství až ode dne následujícího po postoupení pohledávky.

19. Ve zbývajícím rozsahu (tj. co do části jistiny kryté úhradami žalované ve výši 2 200 Kč včetně příslušenství z této částky a souhrnného poplatku ve výši 5 330 Kč) soud žalobu jako nedůvodnou s ohledem na shora uvedené výrokem I. zamítl.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná pouze z části, a to z 50 % a žalovaná z 50 %. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.