15 C 71/2026

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Svobodovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A . (dříve Jméno žalobkyně B .), IČO žalobkyně B sídlem Adresa žalobkyně B zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 36 192,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 267,40 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 267,40 Kč ve výši 11,5 % ročně od 18. 2. 2026 do zaplacení, a to vše do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 25 925,26 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 991,03 Kč ve výši 11,5 % ročně od 18. 2. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeného zdejšímu soudu dne 26. 2. 2026 domáhala zaplacení částky 36 192,66 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 3. 2025. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku až 72 700 Kč možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal splatit tuto částku spolu s příslušenstvím. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, zjišťovala počet členů domácnosti, příjmy domácnosti, měsíční výdaje žalovaného, dále žalobkyně provedla kontrolu, zda se žalovaný nenachází v insolvenci, prověřila centrální evidenci exekucí, výpis registru neplatných dokladů, výpis z katastru nemovitostí. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost dle interní metodiky, nahlédla do databází NRKI a BRKI, provedla kontrolu insolvenčního rejstříku a výpisu z CEE, ověřila výši čistého příjmu žalovaného výpisem z účtu. Žalovaný se identifikoval jménem, příjmením, pobytem, e-mailem, telefonním číslem a číslem bankovního účtu. Žalovaný čerpal úvěr dne 21. 3. 2025, a to v částce 17 000 Kč, a to na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný však na jistinu uhradil toliko dne 21. 3. 2025 částku 54,45 Kč, dostal se do prodlení se splácením, žalobkyně danou smlouvu vypověděla ke dni 17. 2. 2026 a žalovaný se dostal do prodlení se splacením celého úvěru dne 18. 2. 2026. Žalovaný má nesplacenou pohledávku ve výši 36 192,66 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 16 945,55 Kč, poplatku za vyplácení ve výši 312,88 Kč, smluvní úrok ve 18 669,98 Kč. Dále pak žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 264,25 Kč dle smluvních podmínek, ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Ani přes zaslanou předžalobní výzvu právního zástupce žalobkyně na dlužnou částku neuhradil žalovaný ničeho.

2. Přípisem zdejšího soudu ze dne 16. 3. 2026 byla žalobkyně vyzvána, aby do 10 dnů od doručení přípisu doplnila svá tvrzení ohledně skutečnosti, jakým způsobem posuzovala žalobkyně při poskytování úvěrů schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a dále, aby označila důkazy k doplněným tvrzením. Žalobkyně svá tvrzení doplnila tak, že úvěruschopnost hodnotila podle interní metodiky schválené ČNB a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Při hodnocení vycházela z údajů o domácnosti, příjmech a výdajích žalovaného, přičemž jeho ověřený čistý měsíční příjem činil 25 000 Kč a byl považován za dostatečný pro splácení úvěru. Příjmy i vlastnictví účtu byly ověřeny prostřednictvím služby Kontomatik na základě licence AISP a autorizace klienta v internetovém bankovnictví. Současně žalobkyně provedla kontrolu žalovaného v běžných registrech.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovanému zaslal soud výzvu, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, k výzvě připojil doložku o tom, že nevyjádří-li se žalovaný ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Z listin předložených žalobkyní byl zjištěn následující skutkový stav:

6. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 21. 3. 2025 č. , hodnota, bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 72 700 Kč, který bylo možné čerpat postupně i opakovaně. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 11. 9. 2025 Úroková sazba byla sjednána ve výši 0,933% denně, RPSN 1 422,87 %, datum splatnosti první denní splátky bylo stanoveno na 30. den po čerpání, tj. 20. 4. 2025. Dále byly sjednány poplatky, a to 1,99 % z každého čerpání, a dále za volitelné služby, a to „Klidné spaní“ za 3,66 Kč denně, za SMS v částce 0,96 Kč denně a „Presto“ (rychlá výplata) za 165 Kč. Splácení mělo být tzv. denní splátkou, přičemž každá splátka pokrývá část jistiny, úrok a poplatky. Pro případ prodlení byla sjednána povinnost žalovaného platit žalobkyni zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z celkové dlužné částky. Po 91 dnech prodlení může být celý dluh zesplatněn. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně.

7. Z Údajů o Poskytovateli spotřebitelského úvěru ve vztahu k revolvingovému spotřebitelskému úvěru „Flexi Půjčka“ bylo zjištěno, že žalovanému byly před poskytnutím úvěru poskytnuty údaje o parametrech tohoto úvěru, podrobně popsané v předchozím odstavci.

8. Z obecných principů posuzování úvěruschopnosti soud zjistil podrobnosti o tom, jak žalobkyně posuzuje úvěruschopnost uplatňuje při posuzování úvěruschopnosti přísně regulovaný a odpovědný přístup v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., pravidly ČNB a doporučeními EBA, přičemž klade důraz na individuální hodnocení každého klienta na základě ověřených dat o jeho finanční situaci. Proces zahrnuje nejen aktuální příjmy a výdaje, ale i zohlednění možných budoucích rizik, a je podporován detailními interními směrnicemi, expertním know-how a pravidelnými aktualizacemi reflektujícími změny životních nákladů. Posuzování bonity je organizačně odděleno od obchodních aktivit a motivováno minimalizací rizik, nikoli objemem uzavřených úvěrů. Celý systém je průběžně kontrolován interními i externími audity včetně dohledu ČNB, přičemž cílem je poskytovat úvěry pouze klientům schopným své závazky splácet a zároveň jim nabídnout flexibilní produkt umožňující lepší řízení splácení.

9. Z dokumentu Identifikovatelné příjmy soud zjistil, že výpis je zcela bez výpovědní hodnoty, neboť přijaté částky nejsou nijak specifikovány. Z dokumentu nelze zjistit pravidelný měsíční příjem žalovaného, není vyloučeno, že součástí příjmů žalovaného jsou i další bankovní i nebankovní úvěry.

10. Z výpisu ověření úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, které bylo vyhodnoceno jako úspěšné, přičemž vycházelo z jeho ověřeného čistého měsíčního příjmu 38 098 Kč (žalovaný deklaroval 35 000 Kč) a dvoučlenné domácnosti, kde oba členové mají příjem. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného zahrnovaly 7 000 Kč na jiné úvěry a 15 000 Kč na bydlení, přičemž po započtení minimálních vypočtených výdajů a rezervy činil jeho disponibilní příjem cca 20 500 Kč.

11. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 18. 3. 2024 do 20. 3. 2024 soud zjistil přehled příjmů a výdajů žalovaného, přičemž ověřil výši mzdy žalovaného v rozmezí od 23 126 Kč a 60 226 Kč, přičemž však jen měsíc před poskytnutím žalovaného úvěru čerpal žalovaný úvěr od společnosti Proficredit ve výši 100 000 Kč. Dále se z výpisu z účtu podává, že výdaje žalovaného násobně překračují jeho pravidelné měsíční příjmy od zaměstnavatele. A to, ačkoliv jsou zde zahrnuty i mimořádné příjmy např. z penzijního spoření či dalšího úvěru od nebankovní společnosti. Neprověřené zůstali zejména opakované výdaje v řádu tisíců až desetitisíců na údajně „firemní účet“12. Z předpisu denních splátek bylo zjištěno, že žalovaný měl počínaje dnem 22. 3. 2025 hradit denní splátku ve výši 160,30 Kč, přičemž částka na jistinu byla minimální – v řádu jednotek Kč, většinu splátky tvořily úroky a poplatky. Zaplatil-li žalovaný na jistině částku 54,45 Kč, tak této částky dle přehledu plateb dosáhl žalovaný dne 3. 5. 2025, z čehož dále vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni nejméně 42denních splátek po 160,30 Kč, tj. celkem uhradil žalobkyni nejméně částku 6 732,60 Kč.

13. Náhledem do bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, byl tento účet autorizován.

14. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli dokládá, že žalobkyně žalovanému vyplatila dne 21. 3. 2025 částku ve výši 17 000 Kč, a to na jeho bankovní účet č. , č. účtu, .

15. Z dopisu žalobkyně ze dne 17. 2. 2026 bylo zjištěno, že žalovaný byl s denní splátkou tohoto dne již 261 dnů v prodlení, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě celkové dlužné splátky ve výši 37 590,60 Kč.

16. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 12. 2025 včetně potvrzení o podání zásilky ze dne 16. 12. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 37 243,50 Kč spolu s náklady za právní zastoupení před podáním žaloby do tří dnů.

17. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně neprověřila řádně zejména výdaje žalovaného, stejně tak nedoložila tvrzené lustrace žalovaného v bankovních a nebankovních registrech (NRKI, SOLUZ apod.) má soud za prokázané, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného.

18. Žalovaný dlužnou částku nijak nesporoval.

19. Soud z výše uvedeného učinil závěr o skutkovém stavu:

20. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla bezhotovostně žalobkyně žalovanému částku 17 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet spolu s úroky a poplatky v tzv. denních splátkách po 106,30 Kč. Z tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil na jistině toliko částku 54,45 Kč, při znalosti rozvržení každé částky, kdy jen jednotky korun připadali na splátku jistiny a většina splátky šla na smluvní úroky a další poplatky (z předpisu splátek), má soud za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni nejméně 42denních splátek, tj. nejméně částku 6 732,60 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkami, pročež byl úvěr ke dni 17. 2. 2026 zesplatněn. Před poskytnutím úvěru však byla toliko formálně prověřována úvěruschopnost žalovaného, a to zejména jeho výdaje, které násobně převyšují jeho pravidelné měsíční příjmy. Žalovaný dlužnou částku nijak nesporoval.

21. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

22. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby věřitel a na straně druhé žalovaná coby spotřebitel.

23. V posuzované věci bylo pouze prokázáno, že žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy uvedla informace o své průměrné příjmové stránce ve výši 35 000 Kč, které následně žalobkyně prověřila, avšak jeho výdaje nebyly řádně prověřeny, když z výpisů z účtu žalovaného bylo zjištěno, že jsou zde po celé období výdaje v tisících či desetitisících korun na „firemní účet“, které značně přesahují pravidelné příjmy žalovaného ze mzdy. Tyto výdaje nebyly ze strany žalobkyně, jakkoliv prověřovány. Příjem žalovaného lze mít za prokázaný s tím, že soud nepřehlédl, že jeho součástí jsou též nepravidelné příjmy, např. výplata z penzijního spoření či další nebankovní úvěry. K tomu je třeba uvést, že pouhé doplnění čísel do formuláře (smlouvy, karty klienta) bez náležitého ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele k náležitému posouzení jeho úvěruschopnosti nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. , spisová značka, ). Poskytovatel úvěru nedostojí povinnosti stanovené mu v § 86 odst. 1 ZoSÚ, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ). Nadto ani tvrzené provedené lustrace v bankovních či nebankovních registrech žalobkyně nepředložila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle uvedeného ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, ). Pouhé prohlášení žalovaného o tom, že je schopen předmětný úvěr splatit, je proto pro řádné zjištění a posouzení jeho majetkových poměrů zcela nedostačující. Žalobkyně se spolehla jen na prohlášení žalovaného o pravdivosti jím uvedených údajů o jeho příjmech a výdajích, nijak nezkoumala zejména výdajovou stránku. Žalobkyně další důkazní prostředky, které by prokazovaly, že informace uvedené ve smlouvě a v kartě klienta byly žalobkyní prověřeny a uchovány tak, jak vyžaduje § 78 ZoSÚ, soudu nepředložila. K žalobkyní doloženému posouzení úvěruschopnosti klienta soud uvádí, že metodika posuzování je jakýmsi modelem, který však neodpovídá tomu, že ZoSÚ vyžaduje ověření úvěruschopnosti u každého spotřebitele zcela konkrétně, nikoli statisticky. Na tom nic nemění případné komentáře v komentářové literatuře a metodiky ČNB, neboť ZoSÚ je v tomto jednoznačný (§ 78 ZoSÚ). Smlouva byla uzavřena v roce 2024, kdy požadavky ZoSÚ a jejich striktní vyžadování soudy muselo být žalobkyni dostatečně známo. Pokud tedy žalobkyně vyšla pouze z tvrzení žalovaného o jeho výdajích a splátkách, a tato tvrzení nijak neověřovala, nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí. Za těchto okolností pak žalobkyně nemohla získat správnou představu o tom, zda žalovaný bude schopen úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZoSÚ. Pokud žalobkyně nezkoumala zejména podstatné výdaje žalovaného, nemohla zjistit, zda vůbec bude úvěr moci poskytnout.

24. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen „o. z.“, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

25. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

26. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

27. Podle § 122 odst. 1 ZoSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odst. 3 tohoto ustanovené souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

28. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

29. Podle § 3 odst. 1 písm. d) ZoSÚ se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

30. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná31. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

32. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

33. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

34. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

36. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

37. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

38. Podle § 1969 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení, věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

39. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

40. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

41. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. , spisová značka, ), přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti.

42. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“43. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného zapůjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny jako např. rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost.

44. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tedy skutečnost, zda je žalovaný schopen požadované peněžní prostředky vrátit. Ve věci tudíž nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 ZoSÚ a že by tak splnila podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu posoudil dle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ jako absolutně neplatnou.

45. Jak již bylo výše konstatováno, dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru je s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nesplnila podmínky § 86 ZoSÚ, dle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ absolutně neplatná. Faktem ovšem je, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, které jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 10 267,40 Kč (zapůjčených 17 000 Kč po odečtení žalovaným vrácených 6 732,60 Kč), také vrátit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z nevrácené částky bezdůvodného obohacení úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy z částky 10 267,40 Kč od 18. 2. 2026 do zaplacení (výrok I.).

46. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru (výrok II.).

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalovaný sice byl v řízení úspěšnější, avšak dle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly (výrok III.).

48. Lhůta pro splnění povinnosti uložená žalované tímto rozsudkem byla soudem stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů od právní moci rozsudku, neboť nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší, a to i s ohledem na naprostou pasivitu žalované v řízení.