16 C 245/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Gabrielou Černou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 8 280 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhá zaplacení žalované částky s tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaná uzavřely dne 26. 10. 2007 smlouvu o půjčce. Na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit smluvnímu věřiteli celkem částku ve výši 33 920 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách po 640 Kč. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, na svůj dluh uhradila toliko částku 25 640 Kč, která byla v souladu s čl. 5 smluvních podmínek započítána nejprve na souhrnný poplatek a poté na jistinu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 1. 7. 2015 k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 25. 6. 2015. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože jí byla řádně doručena na adresu pro doručování (§ 46a a § 46b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). K výzvě soudu, nechť účastníci sdělí, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaná nevyjádřila, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně s uvedeným postupem vyjádřila souhlas již v podaném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle § 115a o. s. ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo. V řízení byl prokázán následující skutkový stav. [právnická osoba] a žalovaná jako zákazník uzavřely dne 26. 10. 2007 smlouvu o půjčce, na základě které [právnická osoba] žalované poskytl částku ve výši 20 000 Kč. Zákazník byl podle smlouvy povinen zaplatit celkem částku 33 920 Kč, skládající se z jistiny půjčky 20 000 Kč a souhrnného poplatku 13 920 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách po 640 Kč. Žalovaná podpisem na smlouvě stvrdila, že hotovost v částce 20 000 Kč převzala. Ve smlouvě je uvedeno, že její součástí jsou smluvní podmínky (prokázáno smlouvou o půjčce). V čl. 5 smluvních podmínek je uvedeno, že jakékoli splátky budou nejprve započítány na souhrnný poplatek a teprve po úplném zaplacení souhrnného poplatku budou započítány na vlastní půjčku. V čl. 8 smluvních podmínek je uvedeno, že pokud zákazník neuhradí včas splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky (prokázáno smluvními podmínkami). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 25. 6. 2015 (prokázáno smlouvou o postoupení, seznamem postoupených pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 adresovaným žalované). Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky se zákonným úrokem z prodlení (prokázáno výzvou ze dne 10. 5. 2021 a poštovním podacím archem). Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, tak, že uzavřeli smlouvu o půjčce v souladu s ustanovením § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ obč. zák“. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. V souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Žalovaná měla při uzavření smlouvy o půjčce postavení spotřebitele, neboť jednala jako fyzická osoba – nepodnikatel (§ 52 odst. 3 obč. zák.). Proti tomu právní předchůdkyně žalobkyně jednala při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a měla tak postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 obč. zák.). Uzavřená smlouva je proto smlouvou spotřebitelskou (§ 52 odst. 1 obč. zák.) a je na ni třeba aplikovat příslušná ustanovení týkající se ochrany spotřebitele (§ 51a a násl. obč. zák.). Zejména je třeba použít § 55 a § 56 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, spotřebitel se nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení a rovněž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny. Dohodnuté úroky je třeba odlišovat od úroků z prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se dlužník dostal se splněním půjčky do prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.), a které představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a včas. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Lze připomenout závěr judikatury, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla platně uzavřena smlouva o půjčce ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaná prokazatelně převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Ve smlouvě o půjčce je uvedeno, že žalobkyně věřiteli vrátí předmět půjčky ve výši 20 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč. Tento pojem není ve smlouvě ani podmínkách nijak blíže definován. Není jasné, za co je tento poplatek sjednáván, co konkrétně představuje, co je v něm obsaženo a za co je tedy hrazen. Pokud ve smlouvě mající formu adhezní smlouvy žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, poskytuje obdobné půjčky opakovaně za účelem vytváření zisku, a pokud ve smlouvě není sjednána žádná jiná odměna nežli uvedený souhrnný poplatek, nelze toto ujednání hodnotit jinak, než jako ujednání o pevném úroku ve smyslu odměny za poskytnutou půjčku. Takové jednání vůči spotřebiteli však nemůže obstát vážení kritériem dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč.zák.) nejen co do způsobu ujednání, ale zejména co do výše požadované ceny peněz. Jde tak o neplatný úkon podle § 39 obč. zák. - viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 215/2015 a 27 Co 219/2015, 30 Co 216/2017, 30 Co 217/07, 30 Co 218/2017. Při sjednávání úroků z peněžité půjčky jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřené úroky. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž v případech, které mají pro věřitele výrazně vyšší míru rizikovosti, např. je-li dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, kvůli které nedosáhne na bankovní půjčku nebo úvěr, nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, či jeho usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). V daném případě výše ujednaného souhrnného poplatku odpovídá úroku ve výši 69,6 % z poskytnuté jistiny, navíc za situace, kdy má být jistina postupně splácena v 53 týdenních splátkách. Ujednání o úroku je tak v daném případě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Obč. zák. moderaci nepřiměřené výše sjednaného úroku z půjčky neupravoval, nelze proto dospět k závěru o neplatnosti jen té části ujednání o úroku z půjčky, která přiměřený úrok přesahuje (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, či závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, o tom, že absenci zákonné úpravy moderace nelze aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nahrazovat). Souhrnný poplatek (skrytý úrok) byl tedy smluven neplatně. Plnění žalované ve výši 25 640 Kč proto pokrylo celou jistinu půjčky ve výši 20 000 Kč (shodně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Co 216/2017). Žalovaná podle žalobkyně zaplatila celkem 25 640 Kč, celou půjčku tedy uhradila a soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly.