16 C 54/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní titul Gabrielou Černou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 2 350,70 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení ve výroku uvedené částky z titulu porušení smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 22. 7. 2019. Žalobkyně tvrdí následující: Na základě uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 12 188 Kč, tato částka byla 24. 7. 2019 převedena na účet prodejce. Žalovaný byl povinen splácet dlužnou částku (poskytnutou jistinu a příslušenství) v pravidelných 10 měsíčních splátkách ve výši 1 442 Kč, počínaje dne 15. 8. 2019, vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Žalovaný přestal hradit splátky, konkrétně od 5. měsíční splátky splatné dne 15. 12. 2019 ve výši 1 442 Kč, následně neuhradil splátku ve výši 1 442 Kč splatnou dne 15. 1. 2020, ve výši 1 442 Kč splatnou dne 15. 2. 2020, ve výši 1 442 Kč splatnou dne 15. 3. 2020 a ve výši 1 442 Kč splatnou dne 15. 4. 2020. Žalovaný nesplatil poskytnuté finanční prostředky, proto žalobkyně zesplatnila pohledávku žalovaného ke dni 16. 4. 2020 a žalovanému tuto skutečnost oznámila dopisem ze dne 28. 4. 2020. Žalovaný celkem uhradil částku 13 362 Kč. Zbývající dlužnou částku neuhradil, přestože byl vyzván předžalobní upomínkou a žalobkyně tak požaduje úhradu splátek splatných do zesplatnění ve výši 819 Kč, nesplacenou jistinu ve výši 1 353,14 Kč, smluvní pokutu 172,56 Kč a úrok z prodlení 6 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání (souhlas žalovaného soud předpokládal postupem podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o. s. ř.“). Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Na základě smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] [číslo] ze dne 22. 7. 2019 se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 12 188 Kč na koupi pračky. Žalovaný pak měl podle textu smlouvy poskytnutou částku spolu s případnými poplatky (pojištění, vedení účtu) při RPSN 34,81 % uhradit v 10 měsíčních splátkách po 1 442 Kč splatných do 15. dne kalendářního měsíce. Součástí smlouvy byly podle smlouvy úvěrové podmínky [číslo] ze dne 1. 5. 2018 vydané žalobkyní. Žalobkyně byla oprávněna odstoupit od smlouvy, pozastavit čerpání úvěru a požadovat splacení dlužné částky ke dni účinnosti odstoupení mimo jiné v případě, že žalovaný se dostal do prodlení s placením měsíční splátky po dobu delší než 30 dnů. Ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru před poskytnutím úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnancem společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem ve výši 17 000 Kč. Dále žalovaný uvedl, že výdaje na bydlení činí 12 000 Kč. Z potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru soud zjistil, že částka 12 188 Kč byla dne 24. 7. 2019 převedena na účet prodejce [právnická osoba] [bankovní účet]. Žalobkyně žalovanému dopisem ze dne 28. 4. 2020 sdělila, že ke dni 16. 4. 2020 byl dluh žalovaného zesplatněn, neboť žalobkyně od smlouvy odstoupila. Žalovaný celkem uhradil částku 13 362 Kč (žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by uhradil více) a žalobkyně tak požaduje po žalovaném celkem částku 2 350,70 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 5. 11. 2020, která byla žalovanému dle poštovního podacího archu odeslána téhož dne.

5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 o. z.). Soud se však zabýval otázkou, zda byla smlouva uzavřena platně, s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumala schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a § 87 zákona [číslo]). Soud dospěl k závěru, že tuto otázku musí posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy (srov. rozsudek soudního dvora Evropské unie – druhého senátu, ze dne 5. 3. 2020 ve věci [anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno], C -679/18).

7. Žalobkyně tvrdí, že kladně posoudila úvěruschopnost žalovaného lustrací v příslušných rejstřících. Na výzvu soudu, aby žalobkyně písemně doplnila svá tvrzení o tom, zda a jak byly ověřovány informace získané od žalovaného o výši jeho příjmů a pravidelných výdajů, žalobkyně uvedla, že posuzovala informace od žalovaného podle smlouvy o úvěru, ve které žalovaný tyto informace uvedl. Dále zdůraznila, že žalobkyně důvodně očekávala, že jí žalovaný poskytne úplné správné a pravdivé informace, a to mj. dle § 4 občanského zákoníku.

8. Žalobkyně tedy dle svého tvrzení informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr získané od žalovaného ověřovala pouze tím, že jí žalovaný informace sdělil a čestně prohlásil a podepsal, že jde o informace pravdivé.

9. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr ve smyslu § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. však nelze učinit pouze na základě ničím nedoložených prohlášení spotřebitele. Prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Obdobně rozhodl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (uvedený rozsudek se sice týká staršího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., jeho závěry jsou však použitelné i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.; srov. dále rozsudek Soudního dvora EU - čtvrtého senátu ze dne 18. 12. 2014, CA [anonymizována dvě slova] proti [jméno] [příjmení] a další, C -449/13; shodně též [příjmení] [jméno]: Zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru, Právní rozhledy 11/2017, s. 381).

10. Na uvedeném nic nemění ani to, že žalovaný čestně prohlásil, že jsou jím sdělené údaje pravdivé, nebo to, že je presumováno, že žalovaný má rozum průměrného člověka, schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností a že to od něj každý může v právním styku důvodně očekávat. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je ustanovením speciálním vůči obecným ustanovením občanského zákoníku, věřitelům ukládá povinnosti ve vztahu ke spotřebitelům před poskytnutím úvěru. Judikaturou bylo správně dovozeno, že zkoumání úvěruschopnosti na základě ničím nepodložených tvrzení spotřebitele není dostatečné. Zkoumání úvěruschopnosti a ověřování informací o úvěruschopnosti od spotřebitele je povinností věřitele. Pokud by se věřitel této povinnosti zbavil a přenesl tuto povinnost na spotřebitele, s tím, že ten sám má schopnost užívat rozum průměrného člověka, došlo by tím k vyprázdnění ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti.

11. Soud vzhledem k výše uvedenému uzavřenou smlouvu posoudil jako neplatnou podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný byl proto povinen uhradit pouze jistinu úvěru, který mu byl poskytnut na základě neplatné smlouvy (§ 87 o. z.). Žalovanému byla na základě neplatné smlouvy poskytnuta částka 12 188 Kč, žalovaný podle tvrzení žalobkyně uhradil částku 13 362 Kč. Jistina spotřebitelského úvěru je tedy uhrazená.

12. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, která byl v řízení zcela úspěšný, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, proto nemá právo na jejich náhradu.