19 C 14/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 6 335 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 4. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do: ­) částky 1 335 Kč ­) zákonného úroku z částky 6 335 Kč od 25. 3. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % částečně zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 860,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 9. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 335 Kč, dále zákonného úroku z prodlení z částky 6 335 Kč od 25. 3. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně. V této žalobě uvedla, že žalovaný prostřednictvím žádosti o úvěr zveřejněné na internetových stránkách [webová adresa] uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen„ smlouva“), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 22. 2. 2019 žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč Tyto peněžní prostředky byly žalovanému zaslány na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 335 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal uhradit nejpozději dne 24. 3. 2019, přičemž do této doby neuhradil ničeho. Dne 1. 1. 2021 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o postoupení pohledávky. Ke dni postoupení pohledávky neuhradil žalovaný ničeho a celková dlužná částka tak činila 6 335 Kč. Žalobkyni proto vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalobkyně měla současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné jistiny ode dne následujícího po splatnosti pohledávky do zaplacení. Poté, co se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, byl předžalobní upomínkou ze dne 16. 5. 2021 ze strany právního zástupce žalobkyně vyzván k uhrazení dlužné částky, přičemž ani po této výzvě ničeho neuhradil.

2. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy lustrací žalovaného z veřejně dostupných databází CRKI, BRKI, CEE a ISIR. Na základě uvedených skutečností právní předchůdkyně žalobkyně neměla pochybností o možnosti a schopnosti žalovaného úvěr splácet, proto jeho žádosti o úvěr bylo vyhověno.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se ve věci nevyjádřil, ačkoli mu výzva k vyjádření byla řádně doručena, soud tedy předpokládá, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a proto rozhodl bez nařízení jednání.

5. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 22. 2. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. AOKIOUMI, na základě které byly žalovanému téhož dne poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se touto smlouvou zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 335 Kč, celkem tedy částku 6 335 Kč, nejpozději do 24. 3. 2019 (prokázáno citovanou smlouvou o spotřebitelském úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecnými obchodními podmínkami a potvrzením o provedené platbě). Žalovaný neuhradil na jistinu za dobu trvání smlouvy ničeho. Žalovaný byl vyzván právním zástupcem žalobkyně k úhradě dlužné částky, a to předžalobní výzvou, v rámci které žalovaného vyzval k úhradě nejpozději do 3 dnů (prokázáno dopisem nazvaným výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 5. 2021 a podacím lístkem). Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě této výzvy. Pohledávka za žalovaným byla postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni dne 1. 1. 2021, což bylo žalovanému oznámeno dopisem (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 1. 2021 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2021 včetně podacího lístku).

6. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 a § 78 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.

7. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována lustrací žalovaného z veřejně dostupných databází CRKI, BRKI, CEE a ISIR. K tvrzeným skutečnostem nebyl ze strany žalobkyně předložen žádný důkaz, žalobkyně ani nezkoumala žádné doklady předložené žalovaným. Soud musí konstatovat, že pokud údaje o majetkové situaci žalovaného nebyly řádně zjištěny, ani ověřeny, nemohly být právní předchůdkyní žalobkyně, event. jejím informačním systémem ani řádně vyhodnoceny. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nemohla řádně zkoumat příjmy a výdaje žalovaného, jak vyžaduje z. s. ú. Navíc neúplné a neověřené údaje nemohly podat pravdivý obraz o majetkové situaci žalovaného a o jeho schopnosti úvěr splácet.

8. Pouhé nahlížení do dostupných registrů a evidencí k náležitému posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

9. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy dostatečným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a žalovanému úvěr poskytla, aniž by řádně zjistila a následně posoudila příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Jinými slovy právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí neposoudila, zda je žalovaný schopen zapůjčené peněžní prostředky vrátit. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nedostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a nesplnila tak podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou.

10. Jelikož však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 5 000 Kč, kterou jí žalovaný zcela nevrátil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen toto plnění, tedy částku 5 000 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Co se týče zákonného úroku z prodlení z částky 6 335 Kč ve výši 9,75 % ročně od 25. 3. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Dle závěrů judikatury prodlení nastává až na základě doručení žaloby žalovanému (dne 3. 2. 2022), a ode dne následujícího lze přiznat úroky z prodlení. Žalobu lze totiž považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení až v okamžiku jejího doručení žalovanému, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. jdoucím ode dne následujícího po doručení žaloby, tj. od 4. 2. 2022, do zaplacení.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

18. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

19. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

21. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

22. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, OPR- Finance s. r. o. vs. GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

24. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

25. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

27. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 28. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

29. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 860,64 Kč, přičemž tato částka představuje 57,86 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 78,93 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21,07 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 335 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.