19 C 233/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 11 105,58 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 905,58 Kč s úrokem z prodlení jdoucím ve výši 8,5% od 13. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku, a to co do -) úroku 21,99 % ročně z částky 9 905,58 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, -) zákonného úroku z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 9 905,58 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, -) částky 1 200 Kč jako smluvního poplatku zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 765,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 6. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 105,58 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost právnická osoba, IČO, sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 20. 1. 2015 s žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách (dále jen„ smlouva“), na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr k běžnému účtu žalovaného č. bankovní účet až do výše povoleného úvěrového limitu ve výši 7 000 Kč. Roční úrok byl sjednán ve výši 21,99 %. Právní předchůdkyně žalobkyně umožnila úvěr žalovanému čerpat dne 2. 12. 2019. Žalovaný však překročil limit úvěrového rámce a úvěr nesplácel řádně a včas, proto žalobkyně převedla aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu ve výši 9 905,58 Kč na nově zřízený úvěrový účet č. bankovní účet, a to za účelem jeho uhrazení žalovaným ve splátkách. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, proto žalobkyně celý dluh dne 2. 12. 2019 zesplatnila. Na jistině tak žalovaný dluží žalobkyni 9 905,58 Kč, na smluvních poplatcích 1 200 Kč. Dále žalobkyně požaduje úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 905,58 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, a smluvní úrok ve výši 21,99 % ročně z částky 9 905,58 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalovaný ani přes výzvu žalobkyně na dlužnou částku s příslušenstvím ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci bylo nařízeno první ústní jednání na den 8. 12. 2021, účastníci byli k tomu jednání řádně a včas obesláni a zároveň poučeni o následcích nedostavení se k jednání, přesto se však žalovaný bez omluvy k jednání nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila s tím, že souhlasí s jednáním a rozhodnutím ve své nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a následně rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

4. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 20. 1. 2015 smlouvu o bankovních produktech a službách, jejíž nedílnou součástí jsou Dispozice, Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytovat uvedené bankovní služby. Na základě Dispozice z 5. 12. 2015 byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr k běžnému účtu č. bankovní účet s úvěrovým limitem 7 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 21, 99 % ročně (prokázáno citovanou smlouvou a Dispozicí ke smlouvě). Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit i poplatky za produkty a služby dle Ceníku (prokázáno citovanou smlouvou a Ceníkem poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 10. 2014). Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 9 905,58 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu ze dne 25. 1. 2021). Žalovaný své závazky nehradil řádně a včas, proto došlo dne 10. 11. 2019 k ukončení poskytování úvěru a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 21. 11. 2019. Žalovaný neuhradil ničeho, proto dne 6. 12. 2019 došlo k zesplatnění dluhu ve výši 9 905,58 Kč a převedení tohoto dluhu na nový úvěrový účet číslo. Žalovaný byl vyzván k úhradě tohoto dluhu nejpozději do 17. 12. 2019. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 došlo k postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni (prokázáno citovanou smlouvou o postoupení pohledávek a přílohou k této smlouvě). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021, v němž byl zároveň žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky (prokázáno dopisem nazvaným oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021 a podacím lístkem). Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě této výzvy. Právní zástupce žalobkyně proto žalovanému zaslal předžalobní upomínku a vyzval jej k úhradě dlužné částky (prokázáno výzvou k úhradě dluhu ze dne 23. 2. 2021 a podacím lístkem).

5. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně v žalobě netvrdila ničeho, ani nepředložila jediný důkaz. Soud ji proto Usnesením ze dne 12. 8. 2021, č. j. 19 C 233/2021-13, vyzval k doplnění tvrzení ohledně toho, jakým způsobem, a jaké informace získala, o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Současně žalobkyni vyzvala k označení důkazů k prokázání tvrzení a k předložení faktur zaslaných žalovanému. Žalobkyně svým podáním ze dne 31. 8. 2021 doplnila tvrzení o posouzení úvěruschopnosti následovně. Žalobkyně tvrdila, že předmětná smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy povinnost posuzování úvěruschopnosti stanovena nebyla. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z výše měsíčních příjmů klienta (15 162 Kč), z výše měsíčního příjmu domácnosti (50 000 Kč) a z aktuálních měsíčních splátek (3 828 Kč). Jako důkaz předložila žalobkyně potvrzení o výši příjmu z 1. 3. 2000, ze kterého vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti právnická osoba a jeho měsíční výše příjmů činila 15 162 Kč. Žalobkyně byla následně soudem vyzvána k doplnění tvrzení a upozorněna, že v žalobních tvrzeních žalobkyně uvedla, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 20. 1. 2015, ve vyjádření ze dne 31. 8. 2021 však tvrdila, že k uzavření smlouvy došlo dne 19. 2. 2003. Žalobkyně svým podáním ze dne 23. 9. 2021 požádala o změnu skutkového znění původní žaloby, kdy uvedla, že majetkovou situaci žalovaného zkoumala již v roce 2003, kdy byla podepsána žádost o revolvingový úvěr Flexikredit s úvěrovým rámcem 7 000 Kč. Následně 5. 2. 2015 byla uzavřena Dispozice ke smlouvě ze dne 20. 1. 2015, v rámci které byl sjednán shodný úvěrový rámec. Žalobkyně tak shledala, že neměla povinnost znovu zkoumat úvěruschopnost žalovaného.

6. Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Soud konstatuje, že tvrzení žalobkyně o tom, že předmětná smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy povinnost posuzování úvěruschopnosti stanovena nebyla, je lichá, neboť žalovaná částka a tedy dluh žalovaného vznikl na základě smlouvy uzavřené v roce 2015, tedy za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb.

7. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

12. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 1 věty druhé zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ z. s. ú.“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

14. Podle § 3 písm. b) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona věřitelem rozumí osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

15. Podle § 9 odst. 1 z. s. ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 9 pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

18. Ústavní soud ČR přitom v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 19. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

20. V posuzované věci bylo pouze prokázáno, že v roce 2000 výše měsíčních příjmů žalovaného ze zaměstnání činila 15 162 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že vycházela z výše měsíčního příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč a z aktuálních měsíčních splátek ve výši 3 828 Kč. Jako důkaz však nepředložila žalobkyně ničeho. Soud má tedy za prokázanou pouze výši měsíční mzdy žalovaného v roce 2000, tedy 15 let před uzavřením předmětné smlouvy. K tomu je třeba uvést, že pouhé doplnění čísel do formuláře bez náležitého ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele k náležitému posouzení jeho úvěruschopnosti nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 22 Co 23/2021-149). Poskytovatel úvěru nedostojí povinnosti stanovené mu v § 9 z. s. ú., tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle uvedeného ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Byť žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného řádně zjišťovala i ověřovala, k této skutečnosti označila pouze potvrzení o příjmu žalovaného z roku 2000, přičemž soud dodává, že za období 15 let se mohlo měnit zaměstnání žalovaného i výše jeho příjmů, tedy údaje z roku 2000 nejsou adekvátní pro poskytování úvěru v roce 2015.

21. Soud tedy nemá za prokázané, jak v průběhu existence smlouvy o úvěru (uzavřena 2015) byla ověřována úvěruschopnost, když úvěr byl defacto poskytován opakovaně jako povolený debet na běžném účtu. Zároveň nebylo prokázáno, že byly dodrženy podmínky pro čerpání flexikreditu stanovené ve smlouvě o bankovních produktech a službách v bodě 3, a to povinný měsíční příjem a povinné kreditní období. Žalobkyně tak nedodržela ani zákonné podmínky pro poskytnutí úvěru (řádné posouzení úvěruschopnosti), ani své vlastní smluvní podmínky pro čerpání úvěru. Tedy soud nemá za prokázané, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, proto považuje smlouvu za absolutně neplatnou.

22. Jelikož však bylo prokázáno, že výše nepovoleného přečerpání účtu činila částku 9 905,58 Kč, kterou žalovaný žalobkyni v plném rozsahu nevrátil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky, která nebyla právní předchůdkyni žalobkyně, potažmo žalobkyni na jistině splacena, tj. částky 9 905,58 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu, který se týkal zákonného úroku z prodlení z částky 9 905,58 Kč ve výši 10 % ročně od 29. 1. 2021 do zaplacení soud žalobu zamítl, a to s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Dle závěrů judikatury prodlení nastává až na základě doručení žaloby žalovanému (dne 12. 11. 2021), a ode dne následujícího lze přiznat úroky z prodlení. Žalobu lze totiž považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení až v okamžiku jejího doručení žalovanému, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. jdoucím ode dne následujícího po doručení žaloby, tj. od 13. 11. 2021, do zaplacení.

23. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 765,12 Kč, přičemž tato částka představuje 78,38 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,19 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,81 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 105,58 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Žalobkyně se svého nároku domáhala formulářovou žalobou. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.