19 C 263/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 32 572 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně ode dne 24. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku, tj. co do -) částky 12 572 Kč -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 015 Kč, -) kapitalizovaného úroku ve výši 10 581,76 Kč, -) zákonného úroku z prodlení ve výši 9,00% ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, -) úroku ve výši 23,72% ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 794 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou ze dne 28. 6. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 32 572 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 015 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 10 581,76 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení ve výši 9% a úrokem 23,72% ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. V této žalobě uvedla, že společnost právnická osoba, IČO, sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 24. 9. 2017 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření této smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 2 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72% ročně za dobu řádného trvání smlouvy, s odměnou za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se také zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně částku 522 Kč (poplatek za doplňkovou službu – životní pojištění). Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 609 Kč s tím, že poslední splátka byla splatná 4. 11. 2018. Žalovaný však řádně a včas splátky nehradil. Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne 7. 10. 2017. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil žalovaný pouze částku ve výši 2 750 Kč, která byla započtena na úrok (2 015,35 Kč), na poplatek za hotovostní inkaso splátek (689,65 Kč) a na poplatek za životní pojištění (45 Kč). Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně měla současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné jistiny ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky do zaplacení a dále právo na úhradu úroku ve výši 23,72% ročně z dlužné jistiny ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávky na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 1. 2021. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 34 572 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou v částce 20 000 Kč, dlužným úrokem v částce 784,65 Kč, dlužným poplatkem za administrativní činnost v částce 4 000 Kč, dlužným poplatkem za hotovostní inkaso splátek v částce 7 310,35 Kč, dlužným poplatkem za životní pojištění v částce 477 Kč a navýšením, které však žalobkyně vůči žalovanému neuplatňuje. Žalovaný ani přes výzvu žalobkyně na dlužnou částku s příslušenstvím od postoupení pohledávky ničeho neuhradil.

2. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy na základě informací získaných od žalovaného, kdy takto získané informace právní předchůdkyně žalobkyně ověřila oproti dokladům, které jí poskytl žalovaný. Následně získané a ověřené informace zanesla do tzv. zákaznické karty. Z této karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně zhodnotila majetkové poměry žalovaného z jeho pracovní smlouvy, výplatních pásek a nájemní smlouvy. Žalovaný úplnost a pravdivost poskytnutých informací stvrdil svým podpisem. Získané údaje pak byly odeslány do obchodního informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, který úvěruschopnost žalovaného vyhodnotil. Na základě posouzení všech shora uvedených skutečností pak právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela, že žalovaný je schopen žádaný spotřebitelský úvěr splácet.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Ve věci bylo nařízeno první ústní jednání na den 20. 10. 2021, účastníci byli k tomu jednání řádně a včas obesláni a zároveň poučeni o následcích nedostavení se k jednání, přesto se však žalovaný bez omluvy k jednání nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila s tím, že souhlasí s jednáním a rozhodnutím ve své nepřítomnosti, zároveň však uvedla, že pokud soud na jednání shledá, že nemůže žalobě v plném rozsahu vyhovět, žádá žalobkyně o to, aby byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení a důkazních návrhů. Vzhledem k tomu, že toto podání žalobkyně bylo podmíněné, soud k němu ve smyslu § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlížel a věc projednal a následně rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

5. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:

6. Právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 24. 9. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve formě peněžité zápůjčky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se touto smlouvou zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku spolu s úrokem ve výši 2 800 Kč, administrativním poplatkem ve výši 4 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 522 Kč, celkem tedy částku 35 322 Kč, v 58 týdenních splátkách po 609 Kč s tím, že první splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy (prokázáno citovanou smlouvou o spotřebitelském úvěru). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 došlo k postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni (prokázáno citovanou smlouvou o postoupení pohledávek a přílohou číslo k této smlouvě). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12. 2. 2021, v němž byl zároveň žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, která k datu postoupení činila 34 572 Kč bez příslušenství (prokázáno dopisem nazvaným oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 2. 2021 a podacím lístkem). Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě této výzvy. Právní zástupce žalobkyně proto žalovanému zaslal předžalobní upomínku a vyzval jej k úhradě dlužné částky nejpozději do 28. 5. 2021 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 13. 5. 2020 a podacím lístkem). Soud má za prokázané, že se žalovaný na základě předmětné smlouvy zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkovou částku 35 322 Kč, přičemž uhradil celkovou částku ve výši 2 750 Kč, jak tvrdila žalobkyně.

7. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud ze zákaznické karty ze dne 24. 9. 2017 zjistil, že k osobním a majetkovým poměrům žalovaného bylo v této kartě zaznamenáno, že žalovaný je svobodný, bydlí jakožto jiný rodinný příslušník ve spolubydlení a má jedno nezaopatřené dítě. Dále zde bylo uvedeno, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti právnická osoba, sídlem adresa, na pozici„ teamlidera“, a to od srpna 2011 na dobu neurčitou. Tato skutečnost měla být právní předchůdkyní žalobkyně ověřena telefonicky na telefonním čísle tel. číslo. příjmení příjem z tohoto zaměstnání měl činit 16 316 Kč. Další příjmy žalované v zákaznické kartě uvedeny nebyly. Měsíční výdaje žalovaného byly zaznamenány ve výši 10 200 Kč, kdy 2 000 Kč z této částky představovaly náklady na bydlení, 7 000 Kč ostatní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava a oblečení) a 1 200 Kč vyživovací povinnost. Použitelný příjem žalovaného tak měl představovat částku 6 116 Kč. Dále bylo zaznamenáno, že proti žalovanému jsou vedeny 2 exekuce a nemá sjednán žádný jiný úvěr či zápůjčku. Příjmy žalovaného měly být ověřeny výplatními páskami a pracovní smlouvou. Skutečnost, že žalovaný bydlí v nájmu, měla být dle tvrzení žalobkyně ověřena nájemní smlouvou, což však ze zákaznické karty nevyplývá (žádné políčko není zaškrtnuto).

8. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú., neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.

9. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle informací a oproti dokladům získaných od žalovaného, přičemž informace takto získané byly zaneseny do zákaznické karty žalovaného. Na základě provedeného dokazování však soud nemá za to, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného dostatečným způsobem. Zákaznická karta žalovaného jednak nebyla řádně vyplněna (nebylo v ní zaznamenáno, jakým způsobem bylo ověřeno bydlení žalovaného), dále žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by osvědčoval, že informace o příjmech žalovaného z hlavního pracovního poměru skutečně posoudila dle předložených dokladů žalovaným (výplatní pásky, pracovní smlouva). Důkazy prokazující zaznamenané skutečnosti v zákaznické kartě tedy zcela absentovaly. Z tvrzení žalobkyně není rovněž zřejmé, jakým způsobem byla zohledněna informace o tom, že na majetek žalovaného je vedena exekuce. V zákaznické kartě absentuje údaj o tom, pro jakou částku je tato exekuce vedena a zda je splácena. K těmto skutečnostem rovněž nebyl předložen žádný důkaz. Soud musí konstatovat, že pokud údaje o majetkové situaci žalovaného nebyly řádně zjištěny, ani ověřeny, nemohly být právní předchůdkyní žalobkyně, event. jejím informačním systémem ani řádně vyhodnoceny. Neúplné a neověřené údaje nemohly podat pravdivý obraz o majetkové situaci žalovaného a o jeho schopnosti úvěr splácet.

10. Pouhé doplnění čísel do formuláře bez náležitého ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele k náležitému posouzení jeho úvěruschopnosti nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 22 Co 23/2021-149). Je nutné uvést, že již v poměrech zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, platilo, že poskytovatel úvěru nedostojí povinnosti stanovené mu v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle uvedeného ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Soud nemá pochyb o tom, že uvedené závěry jsou aplikovatelné i v poměrech současného zákona o spotřebitelském úvěru, který na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc po poskytovateli úvěru vyžaduje pořizování a uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

11. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru dostatečným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a žalovanému úvěr poskytla, aniž by řádně zjistila a následně posoudila příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Jinými slovy právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí neposoudila, zda je žalovaný schopen zapůjčené peněžní prostředky vrátit. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nedostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a nesplnila tak podmínky, za nichž bylo možné zápůjčku žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o zápůjčce posoudil jako absolutně neplatnou.

12. Jelikož však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 20 000 Kč, kterou jí žalovaný nevrátil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen toto plnění, tedy částku 20 000 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Co se týče zamítnutí nároku na zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč ve výši 9% ročně od 16. 1. 2021 do zaplacení soud žalobu zamítl s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Dle závěrů judikatury prodlení nastává až na základě doručení žaloby žalovanému (dne 23. 7. 2021), a ode dne následujícího lze přiznat úroky z prodlení. Žalobu lze totiž považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení až v okamžiku jejího doručení žalovanému, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. jdoucím ode dne následujícího po doručení žaloby, tj. od 24. 7. 2021, do zaplacení.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

22. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

24. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

25. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C číslo, OPR- právnická osoba GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

27. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

28. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

30. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 31. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení po zaokrouhlení v částce 794 Kč, přičemž tato částka představuje 22,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 61,40 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,60 %). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 304 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 32 572 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání žaloby, výzva k plnění a. t.) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně v celkové výši 794 Kč byla přisouzena rovněž v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.