19 C 284/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí údaje o zástupci pro zaplacení 56 148 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 547 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba, tj. co do částky 39 601 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 49 640,24 Kč od 20. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, zamítá.

III. O náhradě nákladů řízení, které nese v tomto řízení stát – náklad zastoupení žalovaného opatrovníkem rozhodne soud samostatným usnesením, přičemž úhrada tohoto nákladu bude uložena žalobkyni.

1. Žalobkyně se návrhem, který byl doručen zdejšímu soudu dne 19. 6. 2022, domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 148 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela prostřednictvím mandatáře dne 13. 6. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky a na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000,1 Kč určený na financování nákupu zboží (dále jen„ smlouva“). Úvěr byl poskytnut dne 16. 6. 2020 na účet prodejce. Žalovaný se v této smlouvě zavázal splácet částku úvěru formou 24 měsíčních splátek ve výši 3 901 Kč, a to k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. První splátka byla splatná dne 15. 7. 2020. V rámci smlouvy byl sjednán i úrok a pojištění. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, když se dostal do prodlení s úhradou 8 splátek. Žalobkyně proto dluh ke dni 16. 11. 2021 zesplatnila. Zároveň žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalovaný však na uvedenou výzvu nereagoval, dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní upomínky. Žalovaná částka ve výši 56 148 Kč sestává ze splátek splatných do zesplatnění pohledávky ve výši 27 798 Kč, z doplatku nesplacené jistiny po zesplatnění ve výši 21 842,24 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 4 953,76 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 390 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 814 Kč, z poplatku za odeslání upomínky ve výši 150 Kč a z poplatku za odeslání sdělení o zesplatnění ve výši 200 Kč. Žalovaný dle žalobkyně uhradil celkem 43 454 Kč.

2. Co se týče posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z bankovních a nebankovních registrů (NRKI, BRKI, Registr rizikových subjektů Komerční banky), z registru [příjmení], ostatních databází (interní platební morálka klienta, interní [příjmení] [příjmení] společnosti [právnická osoba], insolvenční rejstřík, evidence adres obecních úřadů, registr hledaných osob a centrální evidence exekucí) a demografických a statistických dat. Dále žalobkyně analyzovala příjmy a výdaje žalovaného a jeho finanční rezervu na základě informací získaných od žalovaného.

3. Žalovaný je státním občanem Polské republiky, přičemž poslední známé bydliště měl v České republice (bydliště žalovaného ke dni podání žaloby bylo neznámé), a to v době uzavření předmětné smlouvy. Ve věci se jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru podle čl. 17 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis), a současně platí dle čl. 18 bodu 2 tohoto nařízení, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Ve věci se dne 19. 4. 2023 konalo první jednání ve věci, ke kterému se dostavila soudem ustanovená opatrovnice žalovaného a právní zástupce žalobkyně. Opatrovnice žalovaného činila spornou výši dluhu a výši provedených splátek, přičemž navrhla žalobu zamítnout z důvodu neprokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní.

6. Soud po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění:

7. Mezi žalobkyní, resp. zástupcem žalobkyně jakožto prodejcem ([právnická osoba], s. r. o.), a žalovaným byla dne 13. 6. 2020 uzavřena úvěrová smlouva č. SU [číslo], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000,1 Kč za účelem koupě zboží – bílá elektronika, a to za podmínek stanovených v této smlouvě, podmínkách [číslo] ze dne 1. 5. 2018 (dále jen„ úvěrové podmínky“) a Sazebníku poplatků, přičemž úvěrové podmínky i Sazebník tvořily nedílnou součást této smlouvy. Úvěr byl žalobkyní poskytnut prodejci dne 16. 6. 2020, a to převodem na účet [právnická osoba], s. r. o. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 33,78 %. Žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr splatit spolu s pojištěním v 24 měsíčních splátkách. První splátka byla splatná dne 15. 7. 2020, zbylé měsíční splátky byly splatné vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, přičemž výše měsíční splátky činila 3 901 Kč. Z úvěrové smlouvy má soud za prokázané, že žalovaný byl zařazen do kolektivního pojištění schopnosti splácet, přičemž byl seznámen s obsahem kolektivní smlouvy i pojistnými podmínkami. Z tvrzení žalobkyně současně vyplývá, že žalovaný podepsal rámcovou pojistnou smlouvu (prokázáno citovanou úvěrovou smlouvou, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, úvěrovými podmínkami, Sazebníkem, potvrzením o poskytnutí úvěru, smlouvou o obchodním zastoupení [číslo] ze dne 20. 11. 2017). Žalovaný sjednané splátky však nehradil řádně a včas, do prodlení se dostal s osmi splátkami. Žalovaný uhradil celkem 43 454 Kč, přičemž žalovaný neprokázal, že by zaplatil více (co do částky 38 519 Kč prokázáno tabulkou umoření, co do částky 39 454 Kč výpisem přijatých plateb, zbylou část co do 43 454 Kč vzal soud za nespornou z tvrzení účastníků). Žalobkyně dluh zesplatnila ke dni 16. 11. 2021 ve výši 50 980,24 Kč (prokázáno dopisem o zesplatnění ze dne 29. 11. 2021 a dodejkou). Žalovaný přes předžalobní výzvu právního zástupce žalobkyně na dlužnou částku ničeho neuhradil (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 26. 5. 2022 a podacím archem).

8. Pokud jde o skutková zjištění vážící se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud zjistil, že ve shora uvedené smlouvě žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v podnájmu, je zaměstnán od 18. 8. 2014 do na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba] na pozici kvalifikovaného dělníka; potvrzení o příjmu žalovaného bylo vystaveno ke dni 4. 12. 20019, potvrzení o jeho zaměstnání bylo vyhotoveno k datu 16. 1. 2015, čistý měsíční příjem žalovaného činil 33 217 Kč, výdaje na bydlení 4 200 Kč, dále uvedl, že jeho ostatní měsíční výdaje činily 350 Kč. Z potvrzení o příjmu vyplýval průměrný čistý příjem žalovaného ke dni 30. 11. 2019 za předcházející tři měsíce ve výši 35 292,67 Kč. Z výplatní pásky za měsíc březen 2020 vyplývá, že žalovanému byla vyplacena částka 29 302,40 Kč, za měsíc duben 2020 částka 84 265 Kč, za měsíc květen 2020 částka 37 133,8 Kč. Ze mzdové kalkulace zpracované žalobkyní vyplývá, že v době zpracování úvěru žalobkyně vycházela z čisté mzdy 33 217 Kč.

9. Soud učinil ve věci základní skutkový závěr, že žalobkyně se úvěrovou smlouvou zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 60 000,1 Kč za účelem koupě zboží, žalovaný se v téže smlouvě zavázal úvěr splatit (spolu s částkou za pojištění) ve 24 měsíčních splátkách. Žalobkyně úvěr vyplatila převodem na účet [právnická osoba], s. r. o., od které žalovaný nakoupil zboží. Žalovaný uhradil dílčími splátkami žalobkyni v souvislosti s úvěrem v souhrnu částku 43 454 Kč.

10. Rozhodné právo pro daný závazkový vztah soud určil podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, které se na vztahy mezi členskými státy, jimiž Česká republika i Polská republika jsou, použijí přednostně. Podle čl. 6 (zejména odst. 2) tohoto nařízení si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. Účastníci zvolili jako rozhodné právo České republiky, jak vyplývá z čl. 8 odst. 8.4 obchodních podmínek žalobkyně.

11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.

12. Žalobkyně uvedla po poučení soudem v podání ze dne 4. 5. 2023, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací sdělených žalovaným, výdaje porovnávala se statistickými daty a provedla lustraci v různých databázích. Na základě provedeného dokazování však soud nemá za to, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného dostatečným způsobem. V úvěrové smlouvě byly sice uvedeny informace o osobních poměrech žalovaného a rovněž o příjmech žalovaného a o jeho pravidelných měsíčních výdajích za bydlení, a současně žalobkyně doložila, že příjmy žalovaného zkoumala dle tří předložených výplatních pásek, absentovaly zde však údaje o tom, zda a případně jakým způsobem byly ověřeny výdaje za bydlení a ostatní výdaje. Žalobkyně ani netvrdila, že by v případě žalovaného tyto informace ověřovala tím způsobem, že by si od žalovaného vyžádala dokumenty, na základě kterých by jeho tvrzení ohledně výdajů mohla ověřit. Pokud jde o ostatní výdaje, tedy jiné než na bydlení, z údajů tvrzených žalovaným je zřejmé, že tyto údaje jsou podhodnocené. Žalovaný uváděl, že tyto náklady měly měsíčně činit pouze 350 Kč, tato částka však nemusela odpovídat realitě. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalobkyně uvažovala jen výdaje tvrzené žalovaným, které porovnala se statistickými daty. Pracovní ani nájemní smlouvu soudu nepředložila, stejně tak ani výpisy z účtu. Soud musí konstatovat, že pokud údaje o majetkové situaci žalovaného nebyly řádně zjištěny, ani ověřeny, nemohly být žalobkyní ani řádně vyhodnoceny. Neúplné a neověřené údaje nemohly podat pravdivý obraz o majetkové situaci žalovaného a o jeho schopnosti úvěr splácet.

13. Pouhé doplnění čísel do smlouvy bez náležitého ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele k náležitému posouzení jeho úvěruschopnosti nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 22 Co 23/2021-149). Je nutné uvést, že již v poměrech zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, platilo, že poskytovatel úvěru nedostojí povinnosti stanovené mu v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle uvedeného ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Soud nemá pochyb o tom, že uvedené závěry jsou aplikovatelné i v poměrech současného zákona o spotřebitelském úvěru, který na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc po poskytovateli úvěru vyžaduje pořizování a uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. S ohledem na citovanou judikaturu je nutné trvat na jejich doložení.

14. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

21. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú., je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

23. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], OPR- [právnická osoba] GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

26. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

27. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

28. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

30. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 31. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvají na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

32. S ohledem na vše výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru dostatečným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a žalovanému úvěr poskytla, aniž by řádně zjistila a následně posoudila příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Jinými slovy žalobkyně s odbornou péčí neposoudila, zda je žalovaný schopen poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Žalobkyně tak nedostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a nesplnila tak podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Soud současně shledal, že pokud byla absolutně neplatná úvěrová smlouva, je absolutně neplatná i případná rámcová smlouva o pojištění, která se s úvěrovou smlouvou pojí.

33. Jelikož však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 60 000,1 Kč (jistina úvěru), přičemž žalovaný žalobkyni uhradil celkem 43 454 Kč, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil.

34. Soud zamítl požadované příslušenství pohledávek. Z § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, a jde tak o speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy oproti obecným zásadám vypořádání bezdůvodného obohacení vyplývajícím z § [číslo] věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., která sleduje ochranu spotřebitele při vracení poskytnutých plnění. Textace ustanovení„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel úvěru má tedy nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli (ochuzenému) vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Soud tedy uzavírá, že při zohlednění procesní neaktivity žalovaného a s ohledem na předložené listinné důkazy stanovil jako dobu přiměřenou možnostem žalovaného vrátit zbytek obohacení 3 dny od právní moci tohoto rozsudku.

35. O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v samostatném usnesení, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku.