19 C 286/2023

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 515,17 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s tím, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 17 515,17 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 515,17 Kč od 1. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k soudu dne 24. 7. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 515,17 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 26. 2. 2018 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit žalobkyni úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 380 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Součástí každé splátky byla úhrada úroku z úvěru ve výši 19,90 % ročně a poplatky dle ceníku. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky. Žalovaný sjednané splátky ani přes upomínky žalobkyně včas a řádně nesplácel, pročež žalobkyně úvěr dne 1. 10. 2022 zesplatnila. Žalovaný byl dne 21. 6. 2023 vyzván výzvou k zaplacení před podáním žaloby. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 17 515,17 Kč, řádného úroku ve výši 2 944,40 Kč a dále úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 515,17 Kč od 20. 6. 2023, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 902,56 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 515,17 Kč od 20. 6. 2023 do zaplacení.

2. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalobkyni žalovaným, kdy byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ.

3. Přípisem zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2023, který byl žalobkyni doručen dne 4. 10. 2023, byla žalobkyně vyzvána, aby do 7 dní od doručení tohoto přípisu písemně doplnila svá tvrzení ohledně skutečnosti, jakým způsobem byla při poskytnutí úvěru žalovanému posuzována jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr (mj. jak ukládá např. z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru), dále jaká konkrétní částka a kdy byla z titulu předmětné smlouvy žalovanému poskytnuta a žalovaným uhrazena a kdy a jakým způsobem byl žalovaný informován o postoupní pohledávky, případně dosud nepředložené důkazy i předložila k prokázání doplněných tvrzení. Žalobkyně ve stanovené lhůtě svá tvrzení doplnila tak, že své podání ze dne 24. 7. 2023 doplnila o posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze dne 23. 2. 2018 a o podací arch zesplatnění a uvedla, že částka v celkové výši 200 000 Kč byla žalovanému poskytnuta na základě smlouvy o úvěru dne 26. 2. 2018. Dále žalobkyně uvedla, že jí žalovaný uhradil částku v celkové výši 346 009,44 Kč.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

5. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o. s. ř.“, podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

6. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 26. 2. 2018, výpisu z úvěrového účtu za období od 26. 2. 2018 do 31. 12. 2018, rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 1. 10. 2022, podkladů pro soudní konání a předžalobní upomínky ze dne 21. 6. 2023 včetně podacího archu ze dne 22. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 26. 2. 2018 smlouvu o úvěru číslo jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal splatit žalobkyni čerpaný peněžní obnos v 59 měsíčních splátkách po 5 380 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce s tím, že první splátka byla splatná dne 20. 3. 2018 a poslední splátka ve výši 2 550 Kč měla být splatná dne 20. 1. 2023. Součástí každé splátky byla i úhrada sjednaného úroku z úvěru ve výši 19,90 % ročně, které se dle čl. 3 smlouvy stávaly vždy posledního dne v měsíci součástí jistiny (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 26. 2. 2018). Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně pro soukromou klientelu a ceník pro soukromou klientelu účinný od 1. 2. 2018 (prokázáno všeobecnými obchodními podmínkami právnická osoba, pro soukromou klientelu a ceníkem pro soukromou klientelu). Z posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaný v úvěrové žádosti uvedl, že pobírá průměrný měsíční příjem ve výši 13 569 Kč, což pracovník žalobkyně zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet žalovaného vedený u žalobkyně. Výdaje uvedl žalovaný ve výši 0 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 5 814 Kč. Žalobkyně dále ověřila, že žalovaný nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, dále ověřila jeho předchozí splátkovou morálku a že neměl žádné relevantní negativní informace v interní evidenci klientů. Žalobkyně dále zjistila, že žalovaný neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry (prokázáno posouzením úvěruschopnosti klienta a výpisy z osobního účtu č. bankovní účet). Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy dne 26. 2. 2018 částku 200 000 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu za období od 26. 2. 2018 do 31. 12. 2018). Žalovaný splátky řádně a včas nehradil, proto žalobkyně dopisem ze dne 1. 10. 2022 prohlásila pohledávku za splatnou ke dni 1. 10. 2022 s tím, že dluh žalovaného k tomuto dni činil 45 516 Kč (prokázáno rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 1. 10. 2022 vč. poštovního podacího archu ze dne 4. 10. 2022). Z čl. 8 a 8.2 smlouvy soud ověřil, že v případě prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek, popřípadě s úhradou jedné splátky déle než tři měsíce, byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Úvěr byl veden na účtu č. bankovní účet. Žalovaný uhradil žalobkyni v jednotlivých splátkách celkem částku 346 009,44 Kč (prokázáno výpisy z úvěrového účtu za období od 26. 2. 2018 do 31. 12. 2018, od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 a podklady pro soudní konání). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky upomínkou právní zástupkyně žalobkyně ze dne 21. 6. 2023 podanou k poštovní přepravě následujícího dne, ani poté dlužnou částku neuhradil (prokázáno výzvou k úhradě dluhu před podáním žaloby ze dne 21. 6. 2023 včetně poštovního podacího archu ze dne 22. 6. 2023).

7. Výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně doložila svou procesní subjektivitu (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku).

8. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn skutkový stav, jak výše uvedeno, tedy že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 2. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč, který žalovaný téhož dne v plné výši čerpal a zavázal se tuto částku včetně úroku z úvěru vrátit žalobkyni ve sjednaných splátkách. Žalobkyně své smluvní povinnosti splnila, když žalovanému poskytla požadované peněžní prostředky. Žalovaný však svým smluvním povinnostem nedostál, když splátky úvěru včas a řádně nesplácel, proto došlo v souladu se smlouvou k jeho zesplatnění. Žalovaný uhradil žalobkyni v jednotlivých splátkách celkem částku 346 009,44 Kč.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ z. s. ú.“, neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.

11. Podle § 2395 zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen „o. z.“ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

16. Podle § 1969 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení, věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

19. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

20. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

22. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty prvé z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C číslo, OPR- právnická osoba GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

25. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

26. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

28. Ústavní soud ČR přitom v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 29. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

30. Žalobkyně na základě výzvy soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována dle údajů, které žalovaný uvedl v úvěrové žádosti, tj. průměrný měsíční příjem ve výši 13 569 Kč a výdaje ve výši 0 Kč. Dále k tomuto předložila posouzení úvěruschopnosti klienta, dle kterého neměl žalovaný v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry, a výpisy z osobního účtu žalovaného, ze kterých je patrné, že průměrný měsíční příjem ve výši 13 569 Kč odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Soud má za prokázané ověření a zkoumání příjmové stránky žalovaného, nicméně žalobkyně netvrdila ničeho o zkoumání výdajů žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověřování těchto tvrzení. Obezřetnost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k tomu, že žalovaným v úvěrové žádosti tvrzené výdaje ve výši 0 Kč jsou nepřiměřeně nízké, respektive naprosto nereálné, neboť nikdo nemůže mít zcela nulové výdaje. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 5 814 Kč. Takovýto postup žalobkyně považuje soud za nesprávný. Žalobkyně měla vést žalovaného k pravdivé odpovědi na otázku ohledně výše jeho výdajů, kterou by si posléze ověřila. Nadto z výpisů z osobního účtu žalovaného vyplývá, že žalovanému ve většině měsíců nezbývaly na účtu žádné finanční prostředky, když nejvyšší částka, která žalovanému zbyla, byla v měsíci únoru 2018 ve výši 745,58 Kč, přičemž v měsíci září 2017, říjnu 2017, listopadu 2017 a prosinci 2017 se žalovaný dokonce dostal s konečným zůstatkem finančních prostředků na osobním účtu žalovaného do mínusu. Z výše uvedeného žalobkyně nemohla získat správnou představu o majetkové situaci žalovaného, a nemohla tak řádně poměřit příjmy s výdaji a zjistit, zda je vůbec žalovaný schopen úvěr splatit. Nezjišťování životních výdajů žalovaného se tak dá považovat za zjevně účelové s cílem formálně vykázat úvěruschopnost žalovaného, aniž by však byla patrna snaha o zjištění a posouzení jeho reálné životní situace.

31. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tedy skutečnost, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splatit. Ve věci tudíž nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú., který vyžaduje prověřování příjmové i výdajové stránky žalovaného, a že by tak splnila podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.

32. Faktem ovšem je, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 200 000 Kč. Žalovaný však žalobkyni dosud uhradil celkem částku 346 009,44 Kč, na úkor žalobkyně se tak bezdůvodně neobohatil. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná a žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.