19 C 288/2024

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 42 584,11 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s tím, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 42 584,11 Kč- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 64 858,02 Kč od 13. 9. 2023 do 15. 11. 2023- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 64 858,02 Kč od 7. 11. 2023 do 15. 11. 2023- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 62 159,29 Kč od 16. 11. 2023 do 11. 12. 2023- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 62 159,29 Kč od 16. 11. 2023 do 11. 12. 2023- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 59 398,67 Kč od 12. 12. 2023 do 19. 2. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 59 398,67 Kč od 12. 12. 2023 do 19. 2. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 56 628,11 Kč od 20. 2. 2024 do 12. 3. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 56 628,11 Kč od 20. 2. 2024 do 12. 3. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 53 384,11 Kč od 13. 3. 2024 do 8. 4. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 53 384,11 Kč od 13. 3. 2024 do 8. 4. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 49 784,11 Kč od 9. 4. 2024 do 13. 5. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 49 784,11 Kč od 9. 4. 2024 do 13. 5. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 46 184,11 Kč od 14. 5. 2024 do 9. 7. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 46 184,11 Kč od 14. 5. 2024 do 9. 7. 2024- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 42 584,11 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení- s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky 42 584,11 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení- s kapitalizovaným úrokem ve výši 744,99 Kč,se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným nadepsanému soudu dne 7. 8. 2024 domáhala na žalovaném zaplacení částky 42 584,11 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), kterou žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 8. 4. 2021, a na jejímž základě byla žalovanému žalobkyní poskytnuta částka ve výši 120 000 Kč. Součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky. Žalovaný se na základě smlouvy zavázal měsíčně hradit pravidelnou splátku ve výši 3 552 Kč, skládající se ze splátky pojištění, jistiny a úroku 15,49 % ročně, a to vždy k 13. dni v měsíci počínaje dnem 13. 5. 2021. Dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 2 400 Kč. Splátky od 13. 5. 2021 do 13. 8. 2023 byly splaceny. Od 13. 9. 2023 již žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, a tak žalobkyně v souladu se smlouvou dne 13. 9. 2023 úvěr zesplatnila. O zesplatnění byl žalovaný informován dopisem žalobkyně ze dne 7. 11. 2023, který byl současně předžalobní výzvou. Ke dni zesplatnění byl dluh žalovaného tvořen nesplacenou jistinou ve výši 64 858,02 Kč, nesplaceným smluvním úrokem z úvěru ve výši 3 171,08 Kč a smluvní pokutou ve výši 500 Kč. Žalobkyně dále požaduje od 13. 9. 2023 smluvní úrok ve výši 15 % ročně. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný dne 16. 11. 2023 částku ve výši 3 600 Kč, dne 12 12. 2023 částku ve výši 3 148 Kč, dne 12. 12. 2023 částku ve výši 452 Kč, dne 20. 2. 2024 částku ve výši 3 196 Kč, dne 20. 2. 2024 částku ve výši 404 Kč, dne 13. 3. 2024 částku ve výši 3 244 Kč, dne 13. 3. 2024 částku ve výši 356 Kč, dne 9. 4. 2024 částku ve výši 3 600 Kč, dne 14. 5. 2024 částku ve výši 3 600 Kč a dne 10. 7. 2024 částku ve výši 3 600 Kč. Žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni dne 25. 10. 2023 písemně uznal co do jeho důvodu i výše.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil dne 8. 1. 2025 první jednání, z něhož se žalobkyně z důvodu procesní ekonomie omluvila, o odročení nepožádala, a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno dne 20. 11. 2024, a proto bylo jednáno podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, v nepřítomnosti účastníků. Tím, že soud nařídil ve věci jednání, dal jasně najevo, že požaduje, aby se žalobkyně k jednání dostavila. Pokud se žalobkyně rozhodla, že se k jednání nedostaví, je to jejím právem, nicméně soud znovu účastníka (žalobkyni) neupozorňuje, že je jeho účast u jednání v jeho zájmu, neboť něco neprokázal.

4. Z provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav.

5. Z potvrzení o prověření úvěryschopnosti klienta soud zjistil, že žalobkyně údajně zjistila příjem žalovaného ve výši 40 000 Kč, který poté snížila na 31 800 Kč, z výčtu dosud neuhrazených závazků dlužníka soud zjistil, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr 6 úvěrů včetně hypotéky, jeden již byl refinancováním, v nesplacené výši 1 747 664 Kč, s měsíčními splátkami v celkové výši 26 500 Kč. Náklady včetně splátek úvěru v listině žalobkyně uvedla jen ve výši 25 000 Kč (blíže nejsou náklady rozepsány). Je zřejmé, že údaj nemůže odpovídat realitě, jen splátky dluhů činí 26 500Kč, výdaje na jídlo, bydlení, ošacení atd. již nemůžou být vůbec zohledněny. Příjem členů domácnosti je udáván ve výši 12 000Kč, není však nijak prověřeno, jak je tento další příjem zatížen výdaji a zda s ním lze vůbec pro účely úhrady závazků žalovaného nakládat. Dále je uveden, že žalovaný má jedno dítě, k bydlení je uvedeno, že jde o bydlení ve vlastním bytě či domě s hypotékou (tento údaj není tedy vypovídající, nemůže platit obojí). Žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný má k dispozici na úhradu dalšího úvěru 8 901 Kč měsíčně. Příjmy byly dle listiny ověřeny z výpisu z účtu žalovaného. Je zřejmé, že závěry žalobkyně o příjmech výdajích žalovaného nejsou spolehlivé. Údaje v listině si navzájem odporují, nadto výdaje nebyly nijak ověřeny, příjmy jen výpisem z účtu, bez toho, aby si žalobkyně zjistila na základě, jakého vztahu jsou dosahovaný a zda lze s nimi počítat do budoucna, tím spíš, že úvěr byl poskytnut v době covidu. K důkazu nebyl předložen žádný dokument, z kterého byly údaje v listině ověřeny (ani výpisy z účtu, které měla mít údajně žalobkyně k dispozici)

6. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 8. 4. 2021 za pomoci prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. , hodnota, (poskytovatel služby , Anonymizováno, je společnost , právnická osoba, .), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr do výše 120 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal žalobkyni úvěr vrátit ve 46 pravidelných měsíčních splátkách po 3 552 Kč splatných vždy 13. den v kalendářním měsíci a zaplatit sjednaný úrok ve výši 15,49 % ročně. První splátka byla splatná ke dni 13. 5. 2021, poslední pak ke dni 13. 2. 2025. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky Zonky. Dle podmínek pro používání úvěru žalobkyně byla oprávněna úvěr zesplatnit v případě prodlení žalovaného s úhradou dvou po sobě nezaplacených splátek nebo v případě prodlení jedné splátky déle než měsíc (prokázáno smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 4. 2021, potvrzením o podpisu smlouvy č. , hodnota, , úvěrovými podmínkami účinnými od 1. 12. 2021, úvěrovými podmínkami účinnými od 15. 12. 2020, splátkovým kalendářem úvěru č. , hodnota, ).

7. Podle formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru žalobkyně seznámila žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru s právy a povinnostmi plynoucími mu z uzavírané smlouvy.

8. Žalobkyně dne 9. 4. 2021 převedla na účet žalovaného č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, částku ve výši 120 000 Kč (prokázáno potvrzením o vyplacení úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 9. 2023).

9. Žalovaný uhradil splátky za období od 13. 5. 2021 do 13. 8. 2023. V prodlení se žalovaný ocitl se splátkou splatnou dne 13. 9. 2023, a proto žalobkyně úvěr dne 13. 9. 2023 zesplatnila. Dlužná jistina ke dni 13. 5. 2023 činila 64 858,02 Kč (prokázáno splátkovým kalendářem).

10. Dopisem oznamujícím žalovanému zesplatnění úvěru zároveň žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala: „Žádáme Vás, abyste nám celou dlužnou částku, tj. 69995,07 Kč zaplatil do 10 dnů, a to na účet naší společnosti č. , č. účtu, . Jako variabilní symbol uveďte číslo Vaší smlouvy: , Anonymizováno, “. Výzva nerozepisovala, co je dlužnou jistino, tedy posléze bezdůvodným obohacením a co jsou ostatní nároky. (prokázáno zesplatňujícím dopisem – předžalobní výzvou ze dne 7. 11. 2023).

11. Z listiny o uznání dluhu ze dne 25. 10. 2023 má soud za prokázané, že před nyní posuzovaným úvěrem byl žalovanému poskytnut úvěr 280 000 Kč, a to 4. 2. 2020, z kterého zaplatil žalovaný ke dni uznání dluhu jen na jistině 170 509 Kč. Z nyní projednávaného úvěru dlužil ke dni 25. 10. 2023 jen na jistině 64 858,02 Kč. Jak je zřejmé z tvrzení žalobkyně, žalovaný hradil na tento úvěr i po tomto uznání dluhu. Uznání dluhu je uznáním závazků z úvěrové smlouvy (tu soud shledal absolutně neplatnou) nikoli uznáním bezdůvodného obohacení, nejde tedy o novou dohodu věřitele a dlužníka i ohledně splatnosti bezdůvodného obohacení, tak jak ji má na mysli rozhodnutí NS ČR , spisová značka, . Uznání dluhu je akcesorický závazek, jehož platnost závisí na platnosti závazku hlavního. Jak uvedeno níže je úvěrová smlouva absolutně neplatná, neplatnost se tedy týká i uznání dluhu z této absolutně neplatné smlouvy. Dále nelze uznání dluhu posoudit ani v části (co do uznané jistiny) jako uznání bezdůvodného obohacení, protože jistina není vyčíslena jako bezdůvodné obohacení, není na ni započítáno vše, co bylo hrazeno, ale je vyčíslena jako dlužná jistina z úvěru (část splátek započtena na úhradu úroků, poplatků atd.). Po dlužníku nelze ani požadovat a nemá dostatek informací k tomu, aby si byl vědom toho, že se na jeho úkor věřitel bezdůvodně obohacuje žádáním smluvních úroků, poplatků atd. a smlouva je absolutně neplatná, a že má právo uznat jen skutečné bezdůvodné obohacení (viz rozhodnutí NS ČR ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , spisová značka, , nález III ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022). Soud by tedy k tomuto uznání nemohl přihlížet. Nadto v řízení vyšlo najevo, že dlužník bezdůvodné obohacení přeplatil, a tedy nebylo, co žalobkyni z tohoto titulu přiznávat.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

13. Soud neměl pochybnosti o tom, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je spotřebitelským úvěrem podřízeným z. č. 257/2016Sb. (dále též jen „ZoSÚ“)

14. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebitel15. Podle § 3 odst. 1 písm. d) ZoSÚ se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

16. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

19. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. , spisová značka, uzavřel, že úpravu zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele).

20. Formulace „v době přiměřené jeho možnostem“ dle Nejvyššího soudu přímo míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Z toho vyplývá mimo jiné to, že pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností (a to i v případě dílčích splátek), nemůže se vůbec dostat do prodlení a poskytovateli úvěru nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení.

21. Pokud se poskytovatel úvěru domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh, aby soud určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud dále rozpracoval, že dílčí plnění na jistinu úvěru z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze bez dalšího považovat za konkludentní uznání dluhu, s čímž je spojen mimo jiné i ten důsledek, že takováto dílčí splátka jistiny nevede k zahájení běhu nové desetileté promlčecí lhůty.

22. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 a § 78 odst. 1 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby věřitel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.

23. Soud po provedeném dokazování konstatoval, že nemá za prokázané řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V žalobě se jen obecně konstatuje postup , jméno FO, při verifikaci příjmu žadatele o úvěr. Výpis z účtu žalovaného nebyl předložen, aby soud mohl posoudit, že z něho žalobkyně mohla zjistit, že je žalovaný úvěruschopný. Žalobkyně ani netvrdí, co z výpisu bylo zjištěno k příjmům a výdajům. Tvrzení žalobkyně o výdajích žalovaného 25 000 Kč měsíc odporují předloženým důkazům (jen splátky dluhů přes 26 000 Kč. Je tedy zřejmé, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost nedbale. Pokud jde o odkaz žalobkyně na judikaturu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , soud je s touto judikaturou obeznámen, dopadá však na zcela jinou situaci, kdy spotřebitel celý úvěr uhradil, a poté tvrdil, že nebyl úvěruschopný. V daném případě, jak vyplývá ze samotného žalobního návrhu, spotřebitel neuhradil úvěr zcela, vedle toho byl úvěr spotřebiteli poskytnut cca 1 rok poté, co mu byl stejnou společností poskytnut úvěr 280 000 Kč. Obojí v proběhlo v „covidové době“, kdy řada lidí o své zaměstnání přišla, a tím spíš měl ověřit, zda i případně příjmy, které by byly v minulosti na účtu, může spotřebitel reálně dosahovat i v budoucnu, tedy, že jeho pracovní poměr trvá. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, přesto, že sama na projednání věci soudem trvala, nemohl jej soud poučit dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, vztahující se k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno o těchto skutečnostech a následkem toho je, že soud posoudil vztah jen jako bezdůvodné obohacení, neboť smlouva o úvěru je s ohledem na ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná. Vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil celkem 124 656 Kč (splátky 3. 5. 2021 – 13. 8. 2023, celkem 28 x 3 552 Kč + dále po splatnosti částku 25 200 Kč) a přeplatil jistinu úvěru (ta byla 120 000 Kč), soud žalobu zamítl, neboť na jistině úvěru již ničeho nedluží, a tedy nedluží ničeho ani z bezdůvodného obohacení.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná a žalovanému žádné náklady v tomto řízení – podle obsahu spisu – nevznikly (výrok II.).