19 C 292/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 9 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 30. 9. 2022 do zaplacení ve výši 15% ročně z částky 5 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku, a to co do -) úroku z prodlení z částky 9 250 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení ve výši 11,75% ročně -) částky 4 250 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 8. 6. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 250 Kč spolu s úrokem z prodlení s tím, že uzavřela se žalovaným dne 18. 10. 2021 distančně prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč a žalovaný se je zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 1/5 dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, minimálně však ve výši 300 Kč O výši splátky byl žalovaný vždy informován měsíčním výpisem. Současně se žalovaný zavázal k úhradě poplatku za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, který celkem činí 1 000 Kč, a úroku ve výši 20 % měsíčně z čerpaných peněžních prostředků, který celkem činí 2 887 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky bezhotovostně na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný poskytnuté finanční prostředky včas a řádně nevrátil, za prodlení s úhradou dluhu byly účtovány náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení, celkem tedy částka 363 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku 9 250 Kč neuhradil, stal se dluh žalovaného splatný v celém rozsahu a od 1. 2. 2022 je v prodlení. K zaplacení žalované částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2022.

2. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy na základě lustrace v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu. Následně uzavřela, že žalovaný je schopen žádaný úvěr splácet.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Se souhlasem účastníků rozhodl soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 18. 10. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky žalobkyni splácet ve splátkách ve výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však částkou ve výši 300 Kč. Žalovaný byl za čerpání peněžních prostředků povinen zaplatit poplatek ve výši 1 000 Kč odpovídající 20 % z čerpané částky. Žalovaný byl dále povinen zaplatit žalobkyni úrok ve výši 20 % měsíčně z čerpaných peněžních prostředků, tedy celkem částku 2 887 Kč. Z bodu 6.6 smlouvy ověřil soud oprávnění žalobkyně účtovat žalovanému poplatek za účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každý kalendářní měsíc prodlení se zaplacením jeho dluhu. Celkem žalobkyně vyčíslila tento poplatek v částce 363 Kč. Poplatek za poskytnutí úvěru, úrok a poplatek za účelně vynaložené náklady se na konci každého kalendářního měsíce stávaly součástí jistiny. O výši měsíční splátky a splatnosti byl žalovaný vždy informován měsíčním výpisem (prokázáno citovanou smlouvou o revolvingovém úvěru a mandátní smlouvou). Totožnost žalovaného byla ověřena z kopie občanského průkazu (prokázáno kopií občanského průkazu žalovaného). Peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč žalobkyně žalovanému poskytla na jeho bankovní účet. Vzhledem k tomu, že dlužnou částku žalovaný neuhradil a dluží žalobkyni na jistině 5 000 Kč, stal se v souladu s bodem 6.5 smlouvy pro prodlení žalovaného delším než 2 měsíce úvěr zcela splatný bez dalšího (prokázáno výpisy z revolvingového úvěru). Právní zástupce žalobkyně žalovanému zaslal předžalobní upomínku a vyzval ho k úhradě dlužné částky nejpozději do 15. 5. 2022 (prokázáno výzvou k úhradě – předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2022 a podacím archem ze dne 12. 4. 2022). Příjmy žalovaného ve výši 26 985 Kč ověřila žalobkyně z výplatní pásky žalovaného za srpen 2021 (prokázáno citovanou výplatní páskou).

5. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.

6. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že provedla lustraci žalovaného v evidencích a ověřila jeho příjem od zaměstnavatele prostřednictvím výplatní pásky, kterou i doložila, jak je uvedeno výše. Soud má za prokázané ověření a zkoumání příjmové stránky žalovaného za období srpen 2021, nicméně žalobkyně netvrdila ničeho o zkoumání výdajů žalovaného. Pokud žalobkyně nezkoumala žádnou složku výdajů žalovaného (např. nájem, běžné výdaje, výživné či splátky jiných úvěrů), nemohla získat správnou představu o majetkové situaci žalovaného, a nemohla tak řádně poměřit příjmy s výdaji a zjistit, zda je vůbec žalovaný schopen úvěr splatit. Navíc žalobkyně zkoumala příjem žalovaného pouze na základě jedné výplatní pásky, neověřila, zda pracovní poměr trvá, popřípadě na jakou dobu je uzavřen.

7. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tedy skutečnost, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splatit. Ve věci tudíž nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú., který vyžaduje prověřování příjmové i výdajové stránky žalovaného, a že by tak splnila podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.

8. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

18. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], OPR- [právnická osoba] GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

20. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 9 pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

23. Ústavní soud ČR přitom v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 24. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

25. Jelikož však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 5 000 Kč, kterou jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky, která nebyla žalobkyni na jistině splacena, tj. částky 5 000 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Co se týče zákonného úroku z prodlení z částky 9 250 Kč ve výši 11,75 % ročně od 1. 2. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl, a to s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Dle závěrů judikatury prodlení nastává až na základě doručení žaloby žalovanému, a ode dne následujícího lze přiznat úroky z prodlení. Žalobu lze totiž považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení až v okamžiku jejího doručení žalovanému, na rozdíl od žalobkyní zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu požadovaném žalobkyní jdoucím ode dne následujícího po doručení žaloby, tj. od 30. 9. 2022, do zaplacení.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 250 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.

27. Lhůta pro splnění povinností uložených žalovanému tímto rozsudkem byla soudem stanovena na základě § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů od právní moci rozsudku, neboť soud neshledal důvody pro prodloužení této lhůty.