19 C 306/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 14 890 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky - 2 700 Kč jako kapitalizovaného úroku - zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč od 13. 2. 2021 do 29. 11. 2021 - smluvní pokuty ve výši 4 890 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 10 000 Kč - se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 8,5% ročně od 30. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 772,89 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou nadepsanému soudu dne 16. 6. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 14 890 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného úvěru, který poskytla žalobkyně žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 13. 1. 2021 uzavřené prostřednictvím webového portálu žalobkyně. Žalobkyně žalovanému poskytla peněžní částku ve výši 10 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit částku 12 000 Kč, a to do 12. 2. 2021 spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně z dlužné částky. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Žalovaná částka ve výši 14 890 Kč se skládá z dlužné jistiny 10 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 890 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 700 Kč od 13. 1. 2021 do 12. 2. 2021, zákonných úroku z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 13. 2. 2021 do zaplacení a přiznání náhrady nákladů řízení.

2. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně prostřednictvím nahlédnutí do databáze SOLUS, dále vycházela z informací získaných od žalovaného a z dotazníku vyplněného žalovaným, přičemž informace ověřila hovorem s žalovaným.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Žalobkyně byla následně soudem upozorněna na nedostatečně prokázané zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Dne 19. 9. 2022 vzala žalobkyně částečně žalobu zpět, a to co do částky 2 700 Kč, která představuje kapitalizovaný úrok, co do částky 4 890 Kč, která představuje smluvní pokutu, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč od 13. 2. 2021 do 29. 11. 2021. Dále tedy žalobkyně požaduje pouze nesplacenou jistinu ve výši 10 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky od 30. 11. 2021 do zaplacení. Žalobkyně současně uvedla, že souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání.

5. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, resp. se z jednání omluvila, a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno, zároveň nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

7. Účastníci platně uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 13. 1. 2021 zaslala na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] částku ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem ve výši 0,9 % z dlužné částky denně, celkem tedy částku ve výši 12 700 Kč, žalobkyni vrátit jednou splátkou do 30 dnů od odeslání finančních prostředků (smlouva o spotřebitelském úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, výpis z účtu žalobkyně, faktura žalobkyně ze dne 13. 1. 2021, kontomatik). Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho (tvrzení žalobkyně, které nikdo nerozporoval). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky poprvé vyzván předžalobní výzvou ze dne 23. 11. 2021, která mu byla zástupcem žalobkyně odeslána téhož dne (předžalobní výzva, podací arch).

8. V dotazníku žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v pronájmu, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Uvedl, že jeho příjem činí 29 000 Kč měsíčně a výdaje 1 690 Kč měsíčně. <i>9. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>10. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>11. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.</i> <i>12. Dle ust. § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.</i> <i>13. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>14. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>15. Dle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>16. Dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.</i> <i>17. Dle ust. § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> 18. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], OPR- [právnická osoba] GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

19. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

20. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 21. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

22. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla pouze skutečnost, že vycházela z tvrzení žalovaného, z jím vyplněného dotazníku a nahlédla do databáze [příjmení]. Žalobkyně však k těmto tvrzením neoznačila žádné důkazní prostředky, a to ani na základě výzvy soudu. Soud měl v úmyslu žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit o nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností a neoznačení potřebných důkazů, žalobkyně se však na ústní jednání nedostavila a vystavila se tak nebezpečí neúspěchu ve věci. Pokud se žalobkyně rozhodla jednání neúčastnit, dobrovolně se vystavila riziku, že nebude moci být poučena. Povinnosti tvrzení a důkazní si musí být žalobkyně vědoma zvláště za situace, je-li zastoupena advokátem. Pouze pro úplnost soud uvádí, že poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. Předestřená situace nastala i v posuzovaném případě, neboť soud o věci jednal v nepřítomnosti žalobkyně i jejího zástupce.

23. Pro úplnost soud uvádí, že pouhé doplnění čísel do formuláře (dotazníku) bez náležitého ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele k náležitému posouzení jeho úvěruschopnosti nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 22 Co 23/2021-149). Je nutné uvést, že poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle uvedeného ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

24. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tedy skutečnost, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splatit. Ve věci tudíž nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a že by tak splnila podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.

25. Dne 19. 9. 2022 došlo ze strany žalobkyně k částečnému zpětvzetí žaloby, jak je uvedeno výše. Soud proto v souladu s § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil, a to výrokem I.

26. Jelikož však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč, kterou jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky, která nebyla žalobkyni na jistině splacena, tj. částky 10 000 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky včetně zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. tedy soud žalobě vyhověl výrokem II.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 772,89 Kč, přičemž tato částka představuje 34,32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 67,16 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,84 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 890 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

28. Soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě jde o formulářovou žalobu a není důvod pro přiznání vyšší než obvyklé odměny za úkony právní služby. V rámci žalobních návrhů žalobkyně použila vždy stejný text, obměňovala pouze číslo smlouvy, splatnost dluhu a žalovanou částku. Soud proto neshledal, že by v žalobních návrzích byla vysoká míra odlišností, která by odůvodňovala přiznání vyšší odměny za úkon právní služby. Shodně se vyjadřoval i Městský soudu v Praze v usnesení ze dne 9. února 2015, sp. zn. 97 Co 736/2014. Dle tohoto usnesení platí, že:„ Je-li text návrhu předem připravený v textovém souboru, pracuje-li žalobce se stále stejným textem a jde-li o text, který předem připravil žalobce tak, aby různé údaje týkající se různých žalovaných mohl do tohoto textu jen doplňovat, je naplněna podmínka ´podání na ustáleném vzoru´“.

29. Vzhledem k tomu, že řízení bylo, jak výše uvedeno, částečně zastaveno, nikoli pro chování žalovaného, vycházel soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení z § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Dle tohoto ustanovení by měl nárok na náhradu nákladů řízení za zastavenou část žalovaný. Tomuto však, dle obsahu spisu, žádné náklady nevznikly. Žalobkyně tak byla neúspěšná co do částky 4 890 Kč.

30. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.