19 C 310/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 29 790 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 564,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 17 564,86 Kč od 23. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba, tj. co do ­) 12 225,14 Kč ­) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 28 217,79 Kč ­) zákonného úroku z prodlení 7,25% ročně z částky 29 790 Kč od 19. 12. 2020 do 31. 12. 2020 ­) zákonného úroku z prodlení 7,25 % ročně z částky 29 790 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 ­) zákonného úroku z prodlení z částky 29 790 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 473,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 20. 8. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 29 790 Kč spolu s příslušenstvím. Uvedeného se domáhala z titulu neuhrazené půjčky ze smlouvy o půjčce [číslo] (dále jen„ smlouva“), kterou žalovaná uzavřela dne 29. 10. 2007 se společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně).

2. Na základě smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit společně s částkou 13 920 Kč, která představuje souhrnný poplatek. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 53 týdenních splátkách po 640 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 3. 11. 2008. Svou povinnost však žalovaná nesplnila, když půjčku do uvedeného data řádně a včas nevrátila. V důsledku prodlení vznikla žalované povinnost uhradit též zákonné úroky z prodlení. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem částku 4 130 Kč, zbylou část dlužné částky neuhradila, a to ani na základě předžalobní výzvy právního zástupce právní předchůdkyně žalobkyně. Dne 18. 12. 2020 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávky. Pohledávka na žalobkyni byla postoupena s účinností ke dni 5. 1. 2021. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem. Ke dni postoupení pohledávky tak činila výše pohledávky bez příslušenství částku 29 790 Kč (dlužná jistina ve výši 17 564,86 Kč a souhrnný poplatek ve výši 12 225,14 Kč).

3. Žalovaná je státní občankou Slovenské republiky, avšak má bydliště v České republice, ve věci se jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě podle čl. 4 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis). Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I).

4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

5. Podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se k tomuto procesnímu postupu nevyjádřila, ačkoli jí výzva k vyjádření byla řádně doručena, soud tedy předpokládá, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a proto rozhodl bez nařízení jednání.

6. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 29. 10. 2007 smlouvu o půjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou Smluvní podmínky smlouvy o půjčce a na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku spolu s poplatkem ve výši 13 920 Kč, celkem tedy částku 33 920 Kč, v 53 týdenních splátkách po 640 Kč s tím, že první splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy (prokázáno citovanou smlouvou o půjčce a citovanými smluvními podmínkami). Z žalobních tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila pouze částku v celkové výši 4 130 Kč. Tuto skutečnost žalovaná nerozporovala, soud má proto za prokázané, že žalovaná skutečně uhradila pouze částku 4 130 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 došlo k postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni (prokázáno citovanou smlouvou o postoupení pohledávek a přílohou č. 1 k této smlouvě). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021, v němž byla zároveň žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, která k datu postoupení činila 29 790 Kč bez příslušenství (prokázáno dopisem nazvaným oznámení o postoupení pohledávky a podacím lístkem). Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani na základě této výzvy. Právní zástupce žalobkyně proto žalované zaslal předžalobní upomínku a vyzval ji k úhradě dlužné částky nejpozději do 13. 8. 2021 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 29. 7. 2021 a podacím lístkem).

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto:

8. Dle § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 2014. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3 citovaného ustanovení).

9. Pro právní posouzení této věci – s výjimkou postoupení pohledávky – jsou tak rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“).

10. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

11. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky.

12. Podle § 3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

13. Dle § 39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům.

14. Podle § 1879 obč. zák. č. 89/2012 Sb. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá dle § 1880 odst. 1 tohoto zákoníku postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli nebo se s ním jinak vyrovná (§ 1882 odst. 1 citovaného zákoníku).

15. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák. Právní předchůdkyně žalobkyně dle smluvního ujednání žalované půjčku skutečně poskytla, žalovaná svůj závazek co do vrácení jistiny ve výši 17 564,86 Kč nesplnila.

16. Soud nemohl přehlédnout, že současný věřitel – žalobkyně nabyla pohledávku v roce 2020. Přitom již od účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. a posléze z. č. 257/2016 Sb. je při posuzování spotřebitelského úvěru (tím vztah jednoznačně je) posuzována otázka zkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyni je toto bez pochyb známo, u zdejšího soudu již několik let podává množství žalob na plnění z titulu spotřebitelských úvěrů, když pohledávky od původních věřitelů skupuje. Žalobkyně tedy musela vědět, že smlouvu, z které pohledávku postoupením v roce 2020 nabyla a nyní ji uplatňuje, by bylo nutno považovat za absolutně neplatnou, protože nesplňuje základní požadavky zákona z hlediska ochrany spotřebitele (zkoumání úvěruschopnosti). Právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezkoumala úvěruschopnost žalované. Přesto se žalobkyně o své vůli rozhodla, se znalostí již téměř 12 let uplatňovaných právních požadavků na vztahy ze spotřebitelských úvěrů, takovou problematickou pohledávku odkoupit a u soudu ji uplatnit. Je nutno zdůraznit, že žalobkyně nebyla v pozici věřitele, který za daného právního stavu smlouvu řádně uzavřel, a teprve v průběhu vztahu se nároky na platnost smlouvy změnily. Postoj soudu není ojedinělý, soud v tomto směru vidí paralelu i s rozhodnutími vyšších soudů a Ústavního soudu v otázce rozhodčích nálezů vydaných na základě neplatných rozhodčích doložek. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18, ze dne 4. 6. 2019:„ Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011 (tzn. před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), činili tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.“ 17. Žalobkyně tedy vědomě vstoupila do právního vztahu, o kterém musela vědět, že je minimálně z hlediska morálky problematický. Soud proto jejímu nyní uplatněnému právu nemůže poskytnout ochranu z titulu platně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť takto uplatněnou pohledávku považuje za v rozporu s dobrými mravy § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., ve spojení s § [číslo]. Soud proto právní vztah mezi účastníky posoudil jako vztah z bezdůvodného obohacení.

18. Žalobkyně má tak nárok pouze na náhradu bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny dluhu dle § 2991 o. z. spolu s úrokem z prodlení § 1970 o. z. od doručení žaloby, neboť předchozí výzvy k úhradě dluhu byly výzvou k úhradě plnění z neplatné úvěrové smlouvy, tedy nezaložily splatnost bezdůvodného obohacení. Uvedenému odpovídá výrok I. tohoto rozhodnutí. Ostatní nároky smluvně ujednané ve smlouvě o úvěru soud tedy pro rozpor s dobrými mravy spočívajících v okolnostech uplatnění pohledávky z titulu smlouvy o půjčce (spotřebitelský úvěr) zamítl ve výroku II.

19. Prodlení nastalo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., když splatným se dluh z bezdůvodného obohacení stal až doručením žaloby, předchozí výzvy odkazovaly na neplatnou úvěrovou smlouvu. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 téhož zákona, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 473,80 Kč, přičemž tato částka představuje 17,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,96 % a úspěchu žalované v rozsahu 41,04 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 192 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 790 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Žalobkyně se svého nároku domáhala formulářovou žalobou.